Zima je to, co z nás dělá běžce

202 přečtení

Polykání kilometrů v zimě asi není věc, které propadnete okamžitě, když se rozhodnete brát běhání vážněji. Musíte se k němu pečlivě propracovat. Musíte se ho naučit mít rád. I s prokřehlými prsty, se zmrzlým nosem, s modřinami po pádech na zledovatělých loužích zrádně přikrytých čerstvým prašanem. Protože zima je to, co z nás dělá běžce.

V Americe pro to našli exaktní důkaz. Když před několika lety zkoumali CV svých nejlepších vytrvalců, zjistili, že většina z nich nevyrůstala ve státech se zdánlivě ideálními podmínkami pro běžecký trénink, ale naopak v regionech, kde se střídají roční období a bývá docela nelítostná zima. Snad jim týdny a měsíce, kdy se museli potýkat s nepřízní počasí, něco přidaly na vůli a věci, jíž se anglicky říká mental toughness.

U nás takové rozdíly mezi jednotlivými částmi země nejsou, tak těžko vyvozovat podobné závěry. Ale bez zimy by to nebylo ono, to se dá konstatovat i neexaktně.

Po týdnech podzimních plískanic, deště, větru, proměnlivého počasí bývá první sníh jako požehnání. Příjemná změna. Osvěžení. Zvlášť pokud se vám podaří vyběhnout brzy ráno a na čerstvě zasněžených cestách a pláních není jediná lidská stopa, jediné žluté kolečko (nejen od psů). Sníh příjemně křupe pod nohama, klouby nenadávají. Poetičtější duše, než jsem já, by to dokázaly popsat ještě barvitěji.

Co na tom, že se nedá běhat moc rychle. Vrchol sezony je daleko a na nějaké té vteřině na kilometr nám nesejde.

Důležitější je pocit, že jsme to nevzdali, že jsme se vykopali z obýváku i ze dveří. Že – pokud máme v duši aspoň špetku ambicí – jsme udělali pro sebe a pro úspěch víc než naši imaginární soupeři, kteří nám potom v Hrdlořezáku či kdekoli jinde budou zcela reálně a zcela bezmocně dýchat na záda. Pocit je násoben výrazným koeficientem, ukazuje-li právě kalendář Štědrý den, Boží hod nebo Silvestra.

Ale všeho se člověk jednou přejí, obrazně řečeno. I napadaného sněhu – tím spíše, že po pár týdnech už mu k čerstvosti hodně chybí. Roztaje, zase zmrzne, pak se z něj stane břečka, smísí se s bahnem, znovu to špinavé celé zmrzne. A kde si nevystačí příroda, pomohu lesáci či podobní kazisvěti. Trénink vytrvalosti je potom prokládán i balančním cvičením, dva v jednom.

Ovšem i tohle z nás dělá běžce.

Stejně jako odpovědi na otázky okolí, které v zimě bývají komičtější než jindy. Proběhnout se na půl hodiny v minus osmi je totiž pro nezaujaté pozorovatele ještě šílenější než na jaře zdolat maraton. Rok co rok jsou ty dotazy stejné: „A nejsi blázen? Nehazarduješ v té zimě se zdravím? Co tomu řeknou tvoje plíce? A průdušky?“

Někdy se zeptám lyžařů a bruslařů na rybníce, zda má někdo podobný strach taky o stav jejich dýchacího ústrojí a těla vůbec.

Nevím, kdy přesně se běžecké nadšení ze zimy láme ve prospěch netrpělivého očekávání příchodu jara. Asi někdy v půlce února. V předpovědi počasí začínáme vyhledávat teploty nad nulou, aspoň tedy v nížinách, toužíme se už občas proběhnout trochu rychleji. Ráno se dřív než do zrcadla díváme ven z okna. Až se jednoho dne konečně dočkáme lokálního oteplení. Po sněhu ani památky, začíná jaro.

Přesto bílá, krásná, tuhá, ladovská zima je nádherná. I pro běžce, pokud si najdou způsob, jak ji mít rádi.

Pravda, má jeden nedostatek. Dubnové osobní rekordy padají spíše po zimách, kdy jsme sníh a mráz znali jenom z dokumentů na National Geographic.

6 Comments

  1. V zimě běhám rád a jsem lesák, takže mě ta poznámka o kazisvětech docela mrzí. Oni těžební práce v zimním období mají svůj velký význam pro přírodu (v tuto dobu je ekosystém nejméně náchylný ke škodám) a říkám si, že řada běžců jsou obdivovateli přírody, takže možná ty souvislosti dokáží pochopit. Ale jinak díky za další článek.

  2. Napsal jsi to pekne. Pri vzpomince na svoji bavorskou teticku se mi vynori nemecka rada — abych ji neurazil hrubkami, tak napisu cesky:).. Kdo v zime beha, v lete leta!:).
    Je to urcite relativni, protoze ja beham uz radu zim, ale ze bych byl nejaky reprezentant:), to se rozhodne rici neda:).. Ale mne to vubec nevadi!
    Asi jsem ujetej, ale me ani to bahno nejak nevadi… Naopak, kdyz se “loucim” se svymi botami, tak s nima bezim do protilehle casti udoli, bazinatymi poli a kravskymi vybehy:)…
    Na te zime je jeden rozmer, ktery jsi mozna trochu minul… Diky zime, blatu, snehu, teplotam.. je venku vyrazne mene lidi a muzeme si uzivat “samotu” i v koncinach neprilis vzdalenych civilizaci.:)
    MSF! 12:)

  3. Jeden problém zimy tu nezazněl. A to je, že jsou krátké dny! A kombinace sněhu, ledu a tmy, to už moc fajnové není. Ale jak už bylo řečeno, když člověk “musí”tak to jde vždy! 🙂

Napsat komentář

Your email address will not be published.