Všichni jsme vítězové. Opravdu?

z rubriky Sloupky/Závody autor:

Vítěz je jenom jeden. Druhý je prvním poraženým.

Vítězem je každý, kdo se postaví na start. Nechal za sebou statisíce a miliony těch, kdo zůstali doma.

Kdykoli dnes přijde řeč na téma vítězství, mluví se obvykle jenom v těchto dvou extrémech. Zvláštní.

První pohled patří především do světa profesionálního sportu, kde soupeří nejsoutěživější ze soutěživých. Určitě jste taky párkrát v televizi viděli zklamané sportovce, co si na stupních vítězů ostentativně sundavali z krku stříbrné medaile, hned jak jim je tam pořadatelé pověsili, a skenovali okolí naštvanými výrazy. Ale ani v téhle sféře neplatí The Winner Takes It All tak úplně dokonale. I v profesionálním sportu existují porážky, které bolí, ale jsou krásné, výkony, za které nebyla udělena zlatá medaile, ale natrvalo se zapsaly do paměti aktérů i fanoušků.

Druhý typ vítězství je spojený, mám dojem, především s rozvojem masového běhání. Na začátku byla medaile pro každého, původně jako symbolické poklepání po ramenou, povzbuzení a ocenění úsilí mezi startem a cílem. A na konci je dokola omílaná fráze pořadatelů i moderátorů, že vítězem dneska byl každý, kdo se postavil na start, protože nechal za sebou 95 procent lidí, co vůbec neběhají nebo neměli odvahu na závod přijít.

Jako bonmot asi dobré. Jednou. Podruhé. Ale kde zůstalo ono vítězství? A proč bychom se měli poměřovat s těmi, kterým je naše hobby úplně fuk?

Rozumím tomu, že se jako vítěz může cítit ten, kdo se postavil na start maratonu po dlouhých měsících nebo dokonce letech přípravy, kdy musel bojovat s únavou, se zraněními, s demotivací, kolísavou výkonností a se spoustu dalších okolností, jimž říkáme běžný život. Příprava na maraton bývá často opravdu těžší než oněch závěrečných 42 kilometrů a 195 metrů, které už kdosi přede mnou výstižně označil za svého druhu vítězné kolečko. Matně si ty pocity vybavuji.

Ale zaráží mě univerzální heroizace toho, co by zdravému člověku mělo být nejpřirozenější. Tedy pohybu. Že se někdo z voleje nebo s minimální přípravou postaví na start pětikilometrového závodu a doběhne do cíle, je úsilí srovnatelné s posekáním zahrady či odpoledním rodinným cyklovýletem. S tím rozdílem, že v těchto dvou případech se asi nebudete hrdě považovat za vítěze a nikdo vás nebude plácat po plecích.

Vítězství si každý definujeme jinak, samozřejmě. Pro každého z nás se za ním skrývá jiný čas, jiný výkon, neboť ačkoli v den závodu stojíme na stejné startovní čáře, v běžném životě nikoli. Z tisíce různých důvodů.

Něco by však pocity, které označujeme za vítězství, měly mít společné. Měla by k nim vést cesta spíše delší než kratší.  Cesta naplněná opakovaným úsilím. Cesta bez jistot. Cesta, na které riskujeme i neúspěch a zklamání. Cesta, kde občas poznáme chuť porážky.

Vítězství totiž není automatické. Jenom za účast. Za pokus. Za to, že se postavíte do řady vedle jiných. Kdyby mělo být, ztratilo by tohle slovo svůj význam.

Foto: Fotolia.com


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

8 Comments

  1. :).. No velmi casto pri dobehu v hlubokem stredu startovniho pole:).. zazivam skvele pocity.. Luxusni pocity.. O tom zadna // ale ze bych byl vitezem?
    Vitezne pocity patri vitezum. I kdyz asi ty moje pocity (z relativniho hlediska) nejsou o tolik horsi — casto si vzpomenu na ten boj, proziji ve zkratce to usili a pochyby, atd.. V cili mam casto pocit stesti, uspokojeni, ziskavam silu do dalsich dni, i kdyz vitezem nejsem a vitezne pocity to jiste nejsou:).
    Napsal ji to hezky, neni dobre devalvovat myslenku tech nejrychlejsich. Nema cenu michat jablka s IBM:). .. K tomu abych se v cili citil dobre, nepotrebuji aby poradatele zprofanovane prohlasovali, ze vsichni jsou vitezove:)..
    12:)

  2. Ano, hlavním vítězem je u mě ten/ta, jež je první na cílové čáře, tam má být největší odměna a uznání. Pak by možná nebylo na PIMu sotva 3% účastníků s časem pod 3hodiny a mistrovství republiky mělo svoji váhu. Nyní mám dojem, že běh je pro 90% hlavně o tom udělat “selfíčko”, pár vět na fb, článek na “blogísek” a pak si dát pivko nebo dortík a o čas tolik nejde, spíš o to se zúčastnit těch správných?! závodů …

    • No a co jako má být? PIM a podobné další masové komerční akce jsou přesně o tom: přilákat co nejvíce lidí, kteří si koupí “moji” službu, že si zazávodí zaběhnou udělají selfíčko žízeň na pivko nebo chuť na dortík a vám potom může být naprosté h….
      O pravém závodění jsou normální atletické závody, MS, ME, OH atd… Masovky jsou pro masy, aby si mohly udělat to selfíčko… ostatně tu cílovou medaili, banán v cíli s matonkou a změření času mají docela normálně a slušně (tj. nemálo) zaplaceno.

  3. pre mna je zavod, kde skoncim 10., ale s novym osobakom a pocitom ze som dal do toho vsetko, svoje THEBEST, cennejsi, ako pretek kde vyhram, ale nikto kvalitny tam nepride…
    ten prvy koho chcem ja na zavode porazit som ja sam a zopar odvekych ryvalov, s ktorymi sme na tom vykonnostne rovnako. takze ak porazim vlastne ja, vlastnu bolest, a mam pocit ze som dal do toho vsetko, tak sa citim ako vitaz.
    objektivne je vitaz len jeden. subjektivne kazdy- kto pretek poctivo odmaka, sa moze citit ako vitaz 😏 😉
    klise ze vitazom je kazdy dookola omielane sa mi tiez nepaci- suhlas.
    ps: rad citam tvoje prispevky, vzdy mi ponuknu novy iny a zaujimavy pohlad
    vdaka!

  4. Vážený autore, nechápu o co vám jde? Jestli chcete na ty opravdické závody, kvalifikujte se na OH, MS, ME atd… a neúčastněte se masovek.
    Masovky typu PIM jsou normální byznys produkt jako každý jiný (ostatně OH atd. dnes už bohužel samozřejmě taky) a jsou určeny masám – to jest co nejvíce lidem, aby si koupili jejich masový produkt. A když si ho “masa” koupí, tak má na produkt (trasu, moderátora, banán a medaili v cíli a kapely podél trati a já nevím co ještě) právo – ostatně to je i v nabízeném produktu napsáno – co si za těch 1200 až 2000 ká čé kupujete.
    A vy, pokud považujete masovku za cirkus a nelíbí se vám, tak na něj prostě pro boha nechoďte.
    Mě se ostatně cirkus (ten pravý) taky nelíbí a tak do cirkusu prostě nechodím, ale rozhodně nekritizuji, že jej někdo vlastní a provozuje!
    Cirkus zvaný PIM se mi naopak líbí a to moc a tak se ho účastním každým rokem. Jako vítěz (absolutní) se rozhodně necítím, jako vítěz sám nad sebou, když jej doběhnu, se ale cítím. A mé pocity jsou, sory, má soukromá věc.
    A moderátor? A co má jako říkat na masovce? Pochválit vítězné Keňany, politovat Homoláče, že to zase nedal, a pak jen dodat něco ve smyslu, že dál už je to jen nuda plná blbečků, kteří si o sobě myslí, že jsou borci? Nemyslíte, že je to relativní pojem?
    Pro mě je např. nevidomý nebo 80 letý běžec, co PIM doběhnou, velkým vítězem.

    • Děkuji za názor. Zkusím vás parafrazovat: pokud se vam tyto stranky nelibi, tak je proboha nectete a nereagujte na texty, jejichz pochopeni vam evidentne dává zabrat.

  5. Dneska je bohužel móda “Zvednout co největší masu lidí od telky a prohnat jí ulicí”. O.K., ať si běží kdo chce co chce, když si za to zaplatí. Ale cítit se jako vítěz, když “doběhnu” do cíle závodu ve stejném čase jako maminka s kočárkem na vycházce? No, nevím, nevím. Nicméně žijeme v době současné a tohle je jen další z příkladů jak je vše postavené na hlavu. Dokud bude však poptávka, bude i nabídka za cool maratón Prahou za 2 tisíce a běhaní v kostýmech s mobilem v ruce. Já však přes módní trend radši vyrazím na lokální maratón za 300 kilča, s medailí jen pro “bedňáky” o to větší motivací si na tu bednu jednou vyskočit. To pak budu vítěz, protože budu vědět, že jsem makal, dřel a trpěl. A za zbylých 1700 korun vezmu rodinu a prima véču a výlet, jako odměnu za neutuchající podporu 😉. Ale, každý ať si běhá jak chce 😁

  6. Víťaz je ten, kto poctivo trénuje a posúva sa ďalej, kto považuje tréning za jednu z najlepších častí dňa a z môjho pohľadu trailového bežca človek, ktorý behom strávi čo najviac času v prírode.
    A že je beh v móde? Je to výborné, populácia sa naozaj málo hýbe, každý človek na preteku je úspechom svojho druhu. Víťazom ostane ten, ktorý sa tejto módy bude držať do konca života, alebo aspoň čo najdlhšie. Či už si robí selfíčka na PIM, alebo behá sám po lesoch a ukáže sa na dvoch či troch ultra ročne a nikto o ňom vlastne nevie. Je to jedno.
    Navyše módnosť behu nám na trate privádza stále viac bežkýň a neverím žiadnemu bežcovi mužského pohlavia, že to preňho nie je príjemné:) Ale to už odbočujem od témy…

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*