Hledání běžeckého vzoru

90 přečtení
8 minut čtení

Maratonci usilující o překonání světových rekordů nebo splnění olympijských limitů mívají na trati vodiče, kteří jim udávají tempo a někdy i směr. Taky my, běžci mnohem míň pilní a talentovaní, občas potřebujeme ne snad přímo vodiče, ale aspoň lidi, kteří nás symbolicky potáhnou na naší cestě. Vzory. Idoly. Inspiraci.

Najít je, to někdy bývá zatraceně těžké.

Jsem Čech, tedy by oním nezpochybnitelným vzorem měl logicky být Emil Zátopek. Ale ruku na srdce: závodit jsem ho neviděl, stejně jako nikdo z vás, svou posedlostí dřinou je mi vzdálenější ještě víc než v čase a ke všemu na dráze běhal mnohem častěji než kdekoli jinde. Vždycky jsem měl raději chlápky on the road.

Fenomenálního etiopského vytrvalce Haileho Gebrselassieho jsem závodit viděl. Mnohokrát. Dívalo se na něj krásně. Ať na dráze, kde byl mistrem taktiky a v posledním kole neomylně udeřil, nebo na silnici, v jeho téměř sólo závodech, kde posouval hranice lidských možností. I tak jsem cítil, že identifikace s člověkem, jehož příroda obdařilo všemi myslitelnými ingrediencemi talentu pro dlouhé tratě, je poněkud složitější.

Svým naturelem i názory je mi blízký Bill Rodgers, americká hvězda 70. let a jeden z nespoutaných maratonských beatniků. Jeho největší závody jsem sice viděl až nedávno, na YouTube, ale ze skvělé autobiografie Marathon Man jsem pochopil, jak výrazná osobnost to je a že jeho jedinečnost není definována jenom výsledky závodů. Můj pohled na běhání ovlivnil dost zásadním způsobem.

Stejnou krevní skupinu má velšský samorost Steve Jones. Ani on nedělal ze sportu atomovou vědu, svoje nejlepší výkony zvládl na pár doušků coly a tyčinku Mars. Běhání měl prostě a obyčejně rád a obětoval mu všechno, co se obětovat dalo.

Být dneska malý kluk, visí mi nad postelí plakát jednoho z nich. Jenže marná sláva, Rodgers i Jones byli vrcholoví sportovci, rekordmani a vítězové velkých maratonů. Naše světy jsou si hodně vzdálené.

Co takhle se ohlédnout po idolech geograficky bližších a zároveň i po někom, jehož životní osud není dramaticky odlišný?

Když jsem blíž poznal ultramaratonce Dana Orálka, musel jsem obdivovat jeho zarputilost, tréninkovou morálku i to, jak svoji disciplínu, nad níž i mnozí běžci ohrnují nos, má rád, jak se ji snaží popularizovat a dělat jí co nejlepší jméno. Jeho závodní vzpomínky a historky se hezky poslouchají. Ale berte si za vzor někoho, kdo za rok naběhá 8000 kilometrů a neuznává bolest…

Další z ultraběžců Radek Brunner mě ohromuje tím, jak se dokáže koncentrovat na nejdůležitější den v sezoně, na svůj D-Day. Ostatní závody jsou pouze nepodstatné mezičasy na cestě k velkému cíli. Málo běžců u nás tohle umí, průběžné sklizni dávají přednost před trpělivým čekáním na nejsladší plod. Radek zároveň neúnavně hledá všechny možné cestičky ke zlepšení. Dává si záležet na detailech a nebojí se experimentovat, pokud je šance, že změna v tréninku, vybavení nebo jídelníčku mu ubere pár minut z výsledného času.

Je úžasné to z dálky pozorovat. I když přiznávám, že na Stravě ho nesleduju proto, abych ho napodoboval. Ne, ani on není mým vzorem. Funguje spíše jako moje soukromé analgetikum. Když se v neděli podívám, co si ten den naložil, mám najednou pocit, že mě nohy potrápené třicetikilometrovým během bolí o něco míň.

Na svých prvních závodech, už je to dávno, jsem žasl při pohledu na veterány. Na běžce důchodového věku, kteří mě často a s velkým odstupem nechávali za sebou. Klobouk dolů před jejich výkony. I když v cíli se mi někdy obdiv špatně odděloval od mírné závisti. Ani mezi nimi jsem však vzor hodný následování nenašel. Výstižně na tohle téma po jednom ze závodů promluvil – snad v legraci – jakýsi čtyřicátník: „S vámi se přeci měřit nebudu. Nemusíte chodit do práce, na trénink máte hromadu času…“ Svatá pravda!

Nakonec jsem svůj vzor a svého symbolického vodiče našel. Věkem mi je blízký, genetickou výbavu máme totožnou, ambice asi pořád taky, povahově jsme se od sebe ještě příliš nevzdálili a jeho výkony pro mě myslím nejsou nedosažitelné.

Tím vzorem…jsem já. Pochopitelně ne ten, kdo právě ťuká do klávesnice tyhle řádky, nýbrž moje verze z let 2004, 2007 a 2011.

Prvnímu závidím neutuchající nováčkovské nadšení i to, že nevěděl, co je zranění. Druhý mě inspiruje zabejčeností, s níž týden co týden běhával sto kilometrů. Nebo o malinko víc. Třetí z nich byl nejzralejší běžec. Už si uměl nechat poradit, uměl ubrat, když bylo třeba, uměl nejen v tréninku oddělit důležité od méně podstatného.

Ani v době, kdy jsem na tom byl běžecky bídně, jsem nepřestával v koutku duše doufat, že tihle tři by se mohli někdy na trati potkat. Aby mi společně udali tempo a třeba i ukázali směr.

Text je rozšířená a upravená
verze článku z října 2016

2 Comments

  1. Hezky.. Vzdycky si uvedomuji, ze sam sobe jsem nejen nejlepsim sparingpartnerem, ale i nejtezsim souperem:)..
    Drzim palce! At nam to beha! 12:)

Napsat komentář

Your email address will not be published.