Moje cesta na paralympiádu do Ria

35 přečtení
12 minut čtení

Na začátku byl pád ze stromu. Nebo byl na začátku maraton v Berlíně? Nebo jen sen o tom, že se budu hýbat jako dřív? Už nevím a vlastně na tom nesejde. Podstatné je, že jsem po své úrazu v srpnu 2012 nehodlala prožít zbytek života bezmocně na vozíku a začala jsem znovu sportovat.

Moc jiných možností, než sednout do handbiku – kola na ležato, které se pohání rukama místo nohou – jsem neměla. Technické disciplíny jako střelba nebo stolní tenis mě nudily, v bazénu mi byla zima a na kolektivní sporty nemám povahu. Basketbal i tenis vozíčkářů v malém Česku skomírají na nedostatek lidí ochotných přesunout se od počítače do tělocvičny. S handbikem to byla láska na první svezení.

Začala jsem objíždět české závody. Handbikerská komunita, která u nás čítá okolo třiceti skalních fandů, mě vzala mezi sebe a hodně mi v začátcích pomohla.

Splnila jsem si svůj sen a zúčastnila se v roce 2013 maratonu v Berlíně. Manžel vybíhal na trať půl hodiny po mně a oba jsme si závod užili. Trochu nespravedlivé bylo, že já brala za svůj výkon bronzovou medaili, a on jen pamětní. Ale myslím, že mi nezáviděl.

Týden po závodě za mnou přišel reprezentační trenér a začal něco o tom, že bych si měla najít sponzora, objet pár mezinárodních závodů a posbírat pár bodů pro nominaci na paralympiádu. S padesátkou na krku bylo jasné, že moc času na rozmýšlení nemám. Pozdě jsem pochopila, jak jsem byla naivní! Ale v tu dobu už nešlo z rozjetého vlaku vystoupit.

Polykání tisícovky kilometrů měsíčně bylo nejzábavnější částí celé akce. Podařilo se mi zatáhnout do ní manžela, mnoho přátel, ale i neznámých lidí, ze kterých se stali přátelé. Z toho mám vlastně daleko větší radost než z cestování do země, kterou bych za jiných okolností navštívit nechtěla.

Tři roky získávání zkušeností, vítězství, ale i proher uplynuly jako nic. Letošní léto jsem strávila buď v práci, nebo na tréninku. V září jsem konečně zabalila a s napětím čekala, co bude.

Sen se měnil ve skutečnost bez ohledu na mé představy o tom, jak by to mělo probíhat. Už začátek mé cesty se příliš nevydařil. V letadle jsem celou noc mrzla. Mikina a deka nepomohly. Ráno mě bolel krk a všechny svaly, které cítím. Moc jich není – od pasu dolů necítím nic. Škubání nohou signalizovalo, že problém bude i v necitlivém zbytku těla. Při cestě na letiště jsem se při skoku do vlaku netrefila a zažila první tvrdé přistání (přeskakuju na vozíku z nástupiště do vlaku běžně, ale těžký batoh mi trochu změnil těžiště).

silnice

Po šestnácti hodinách cesty jsme hladce přistáli v Riu de Janeiro. Nekonečně dlouho jsme čekali: než vystoupí všichni pasažéři, než přivezou úzkou transportní židličku, než vyklopí tři vozíčkáře na sedadlech přede mnou…

První dojem ze vstupu na cizí území – zůstali jsme s manželem sami v předimenzovaných chodbách obrovského letiště. Nechtělo se mi věřit, že jsme ve městě, kde žije sedm miliónů lidí. Na pásu se točily poslední dva kufry. Bylo pět hodin ráno místního času.

Dál už šlo naštěstí všechno podle plánu. Ubytování ve vesnici, první šok z návštěvy obří jídelny, nalezení krabice s handbikem, kterou vzali s sebou ti, co letěli letadlem vládní letky. Handbike se podařilo sestavit a zaparkovat v obývací místnosti do trenažéru.

Bydlení bylo luxusní. Rozhodně se nedalo srovnat s kempy, kde přespáváme při závodech. Kromě dvacetimetrového obýváku tvořily budoucí byt pro brazilského manažera dvě ložnice s koupelnami. V druhé bydleli trenéři lukostřelců a jachtaře. Detaily jako chybějící zásuvka pro zapojení designové lampičky u postele, popřípadě absence čaje v jídelně (došel den před naším příjezdem a byl doplněn dva dny před odjezdem) nám rozhodně pozitivní dojem z vesnice nemohly nabourat. Z balkonu byl výhled do centrálního parku, který obklopovaly další osmnáctipatrové novostavby. Hezké. A trochu kontrastující s polozbořenými domky nalepenými úpatí kopců, které jsme viděli při cestě z letiště – sociální rozdíly jihoamerického řádu. I proto jsme byli zavřeni za dvojitým plotem posíleným rotou vojáků se samopaly.

vlajka

Druhý den po příjezdu jsme zjišťovali, kde se dá jezdit na handbiku. Narazila jsem na první problém. Ve vesnici nebylo možné trénovat, motalo se tam příliš lidí a autobusů. Za vesnicí byla džungle. Místy doslova – podél jezera byly za plotem chráněné biotopy s krokodýly, více se však jednalo o džungli dopravní – široké přecpané silnice, které se neočekávané měnily na dálnice. Z handbiku mám jenom omezený rozhled a na tohle jsem si netroufala.

Naštěstí jsem večer potkala v jídelně Renatu, polskou handbikerku, kterou znám ze závodů. Nabídla mi, ať další den jedu na trénink s nimi. Jeli jsme společně s dalšími cyklisty trénovat do Pontalu na trasu obou našich závodů.

Nakonec se ukázalo, že brazilští řidiči jsou neuvěřitelně milí. Objížděli nás širokým obloukem a troubili jen proto, aby zároveň ukázali vztyčený palec. Z pláže nám mávaly děti a pořád si nás někdo fotil.

Začala jsem se těšit na závody. Dva dny uběhly v každodenním stereotypu: trénink, sprcha, jídlo, dvě hodinky relax, vyjetí, fandění ostatním sportovcům v hale nebo u televize.

První byla na řadě časovka, dvacet kilometrů po rovině. Tam po větru, zpátky proti větru. Rovinaté tratě nesnáším, ale co nadělám, věděla jsem, do čeho jdu, a pokoušela se zlepšit své rychlostní průměry na trénincích kolem kanálu v Račicích.

Před závodem sedím v závodním depu na trenažéru. Svaly zahřívat nemusím, je vedro, ale ostatní se potí vedle mě. Všechny soupeřky mají nové stroje, některé i jinou postavu. Nevím, kde byli na soustředění. Vypadá to na Dachau. Jsme namačkány na úzkém výběžku do moře a obklopeny uzavřenou tratí.

Start. Cítím se dobře. Jedu dobře. Jen dobře. Na to, abych předjela ty, které jsem porazila letos v Ostende, to nestačí. Nebudu se vymlouvat, ale jsem zklamaná. Připadá mi, že jsem tři roky trénovala úplně zbytečně.

Je to zvláštní, ale právě tohle zklamání z časovky mě nakoplo do dalšího dne.

V pětačtyřicetikilometrovém silničním závodu jsem konečně prodala hodiny tréninku. Škoda, že závod nebyl delší. Po padesáti kilometrech mladé holky většinou vadnou. Závodily jsme všechny kategorie dohromady bez ohledu na hendikep. Ve své bych byla pátá. Byla jsem spokojená a doufám, že jsem potěšila všechny, kteří měli zásluhu na tom, že jsem do Ria vůbec dojela.

Za čtyři roky bude paralympiáda patřit mladé generaci a těm, kteří se připravují na stejně profesionální úrovni jako zdraví sportovci. Jsem ráda, že jsem mohla zažít dobu, kdy bylo možné měřit síly s ostatními bez ohledu na věk a míru profesionalizace. Obětovala jsem tomu leccos, ale dostala jsem ještě víc. Mám v hlavě moře zážitků a příběhů. Snad budu schopná dostat je někdy na papír a podělit se s nimi.

Zatím to nejde, jsou příliš čerstvé a já moc unavená. Zítra musím do práce 🙂


O své cestě z operačního sálu do handbikerské reprezentace napsala Katka knihu Paradeník, kterou si můžete objednat na jejích webových stránkách. Stojí za to.

1 Comment

  1. Velky respekt pred Tvym odhodlanim a vykony! Preju do budoucna hodne uspechu, zdravi i motivace do dalsich zavodu 😉

Napsat komentář

Your email address will not be published.