Jock Semple, padouch z nejslavnější fotky

80 přečtení
13 minut čtení

Šovinista. Primitiv. Zabedněnec. Misogyn. To jsou jen některá z označení, kterých se dočkal Jock Semple, duše Bostonského maratonu od 30. do 80. let. Stačil jeden incident: rok 1967 a jeho snaha strhnout startovní číslo Kathrine Switzerové, která se na start závodu dostala drobnou lstí při registraci. Fotka vytočeného funkcionáře, jak se sápe po běžkyni v teplákové soupravě, se dostala na titulní stránky snad všech důležitých novin světa. Jenže málokterý portrét lze malovat jenom bílou a černou barvou. Ani ten Semplův ne.

První peníze si vydělával jako tesař, ostatně s nářadím v brašně emigroval ve 20. letech z chudého Skotska do USA. Protloukal se, jak se dalo, spíš obtížněji než vesele, zvláště v dobách hospodářské krize. Za války se přihlásil k námořnictvu. Nejprve ho nechtěli vzít, že má ploché nohy, ale když se ohradil, že tyhle nohy ročně uběhnou přes 5000 kilometrů, uslyšel verdikt: “Schopen, odveden!”

Boston, láska na celý život

Dohlížel na kondičku a pohodu vojáků a když válka skončila, řekl si, že by nebylo špatné zkusit se něčemu podobnému věnovat dál. Udělal si fyzioterapeutický kurs a dlouhé roky se pak staral o sportovce z Bostonu, hlavně hráče Bruins a Celtics, i zbytku Ameriky. K jeho nejváženějším a nejvděčnějším klientům patřili hokejista Bobby Orr, basketbalista Bill Russell nebo tenista Jimmy Connors. Všichni o něm mluvili a mluví s respektem.

Přesto se nejvíc proslavil v běžeckém světě.

Běhal už ve Skotsku a po přestěhování do Ameriky v tom pokračoval. Jeho život se navždy změnil v roce 1930, kdy poprvé běžel maraton v Bostonu. Z Philadelphie přijel stopem, což byl vzhledem k tíživé finanční situaci nejčastější způsob dopravy, doběhl sedmý v čase 2:44:29 a závod ho tak nadchl, že se do Bostonu přestěhoval.

Umístění na nejstarším maratonu světa nikdy nevylepšil, přesto patřil k nejlepším americkým vytrvalcům své doby. Kdyby si včas stihl vyřídit změnu občanství, mohl pomýšlet i na účast na olympijských hrách.

Závodil v době, která maratoncům nepřála. Ve světě zažívala královská disciplína hvězdnou chvíli jednou za čtyři roky při olympijských hrách, pak zase nikoho nezajímala. V USA se o maratonu psalo den po závodě v Bostonu, potom celý rok nic.

Maraton byl druhořadou disciplínou druhořadých lidí. Věnovali se mu téměř výhradně jenom dělníci a nezaměstnaní, protože elitní univerzitní sport ještě dlouho nechtěl opustit brány atletických stadionů. Když běžci trénovali, na ulicích do nich auty najížděli řidiči, v zimě děti házely sněhové koule a spořádaní občané vyřvávali své nadávky a posměšky. Páriou byl šampion i ten poslední ze startovního pole.

Maraton byl sportem naprostých amatérů, kteří za své snažení dostávali pouze diplomy, medaile a poháry. V dobách hospodářské krize neměli na trati ani občerstvovačky, protože se pořadatelé snažili ušetřit každý dolar. Přesto duben co duben mířili kolikrát i přes celý kontinent do Bostonu, aby mohli běžet krásný a nejtradičnější maraton.

Tohle bylo prostředí, které formovalo Semplovy názory na sport a na život.

Ochránce maratonu

V roce 1946 ukončil běžeckou kariéru a začal pro maraton v Bostonu pracovat jako dobrovolný trenér oddílu BAA i spoluorganizátor. Pomáhal mu v nejtěžších dobách. A nikdy za to nevzal ani cent. Když se později, v dobách prvního amerického běžeckého boomu, hrnuly nabídky firem na sponzoring, vytrvale je odmítal. „To by mi museli dát dolar za každou hodinu, kterou jsem posledních padesát let Bostonu věnoval zdarma,“ říkával.

Semple se pasoval i do role strážce Bostonského maratonu. Chtěl, aby zůstal nejprestižnějším závodem světa, aby se z něj nikdy nestal cirkus. Proto z celé duše pohrdal těmi, které označoval za „neseriozní“ běžce. Vtipálky, recesisty a další, kdo se slavný maraton snažili pouze zneužívat k prezentaci sebe, svých firem nebo politických cílů. A že jich bylo, už od 50. let. Běžci v kostýmech strýčka Sama. Běžci se šnorchlem. Běžci převlečení za komiksové postavičky. Běžci s takovým BMI, že by měli problém bez zadýchání vyjít schody, kteří se na start postavili jenom proto, že se vsadili ve studentském klubu na Harvardu.

Ještě víc měl spadeno na podvodníky, protože jako závodník takových zažil spoustu. Nejvíc s nimi bojoval po zavedení kvalifikačních limitů pro Boston, kdy lidé podváděli v přihláškách a psali si tam časy, kterých nedosáhli ani náhodou.

Konflikt se Switzerovou

A když tedy v roce 1967 novináři pár kilometrů po startu maratonu spatřili běžící Kathrine Switzerovou a hlasitě to ve svém autobuse komentovali, Sempleho tím notně rozlítili. Považoval ji za zástupkyni obou zmíněných skupin: za exhibicionistku, která chce jen na sebe upozornit a která navíc podváděla. Maraton byl tehdy totiž pouze mužskou disciplínou a pohled do startovní listiny, kde u čísla 261 stálo K. V. Switzer, ho utvrdil v tom, že zatajením křestního jméno podvedla organizátory.

Situace se jistě dala vyřešit mnoha diplomatičtějšími a elegantnějšími způsoby, ale temperamentní Skot se rozběhl za Switzerovou a snažil se jí strhnout startovní číslo. Neúspěšně. Její přítel, urostlý vrhač, mu zablokoval cestu a ona mohla běžet dál. Boston měl svou velkou story a druhý den o incidentu psal celý svět. Nebo skoro celý.

Když se o něm píše dnes, je Semple označován za šovinistického primitiva. Tohle hodnocení má však k pravdě dost daleko. Snažil se jenom lpět na staromódním zvyku, jemuž se říká dodržování pravidel. A maraton byl tenkrát prostě ženám zapovězen – stejně jako třeba trojskok, míle nebo běh na 400 metrů překážek. Byla to pravidla, která si nevymyslel Semple ani nikdo v Bostonu, nýbrž IAAF.

Kdyby navíc pořadatelé ženy na start pouštěli, riskovali by sankce od amerického svazu. Ostatně už o rok dříve v Bostonu běžela Roberta Gibbová, ale bez startovního čísla, a tak ji Semple nechal. V jeho očích neporušila pravidla, nepodváděla při registraci, prostě jen běžela po stejné silnici v době, kdy se tam konal Bostonský maraton.

Dívat se na Semplovo počínání dnešníma očima a hlasitě odsuzovat jeho jednání je samozřejmě možné. Ale je to stejné jako vyčítat Marii Terezii, že nevyhlásila svobodné volby. Nám přijde absurdní, že ženy nesměly běhat dlouhé tratě, a ještě absurdnější jsou tehdejší zdůvodnění lékařů, ale kdo ví, třeba někomu za třicet let přijde podobně nepochopitelné, proč jsou dnes sportovci trestáni za používání anabolických steroidů a proč je nutné závodit se startovními čísly.

A kdo by chtěl v Sempleho postoji vidět americkou zabedněnost, má tady ještě pár údajů: Běchovice, což je pouze desítka, se běžkyním otevřely až v roce 1974 a Košický maraton v roce 1980 (tenkrát se dokonce v českých novinách řešilo, jak se vlastně má maratonským běžkyním říkat, když slovo “maratonka” se už používá pro botu). No, a debaty, zda mají ženy právo běhat klasickou trať Velké kunratické, můžete zaslechnout ještě dnes.

IAAF změnila pravidla v roce 1972 a Boston se stal prvním maratonem, který umožnil ženám legální start. Deset let před mistrovstvím Evropy a dokonce dvanáct před olympijskými hrami. Velkou zásluhu na tom měl právě Semple. Jednak už to nebyl prohřešek proti pravidlům a jednak jako sportovec tělem i duší oceňoval výkony nejlepších žen. Switzerovou na startu přivítal polibkem a stali se z nich přátelé. Nějaký čas dokonce trénoval Patti Catalanovou, americkou světovou rekordmanku. I on drobným dílem pomohl k tomu, že se maratonkyně objevily na olympijských hrách.

Přesto se až do smrti nezbavil nálepky šovinisty. Pro většinu lidí zůstává padouchem z asi nejslavnější fotky běžecké historie.

5 Comments

  1. Nesouhlasím s příměry autora článku: konkrétně podobnost s výčitkami na hlavu Marie Terezie a podobných. Fakt, že Semple věnoval kus svého života organizaci bostonskému maratonu mu dává zásluhy, které málokdo dosáhne; ovšem fakt, že bigotně tkvěl na genitálním (nebo jiném absurdním) privilegiu kohokoliv ho běžet dokazuje, že to dělal špatně. Nota bene, ostaní organizátoři ji nechali, co je mi známo.

    • Děkuji za názor. Ale asi jste článek nečetl pozorně. Semple nelpěl na “genitálním privilegiu”, nýbrž na atletických pravidlech IAAF.

  2. mam rad tieto clanky o historii behu …
    a ano ..doba bola ina …a aj to ze zenu neskor nehal bezat ked nemala cislo tak mi pripada jeho pristup celkom ok

  3. Ahoj, super článek, fotka totiž ve mně budila vždycky velké emoce a okamžitý odpor k tomu nehoráznému individuu, nedokázal jsem si představit, proč bych měl vzít toho chlápka na milost, přitom stačí jenom poznat souvislosti. Díky moc.

  4. …bezva článek…, pravda je v tom, že tehdy bylo nutno držet se pravidel, což dnes je také, jenom ten přístup mohl být jiný, ale to pro pořadatele je pochopitelné…, a když se podívám co na sobě nosí běžci v čechách na závodech, je naprosto nedůstojné a je to pouze kašpárkové DIVADLO…!!!

Napsat komentář

Your email address will not be published.