František Zuna, český vítěz Bostonského maratonu

z rubriky Historie autor:

Aby titulek opravdu zaujal, musí přehánět. To je i případ tohoto titulku, přiznávám. Ale ke cti mi budiž přičteno, že v něm obsažená nadsázka je jenom mírná. Řeč je o Františku Tomáši Zunovi, který se zapsal do atletické historie jako Frank Thomas Zuna a u jeho jména je ve statistikách americká vlaječka. Mimo jiné vyhrál maraton v Bostonu (1921), ve své době byl aspoň na chvíli nejrychlejším maratoncem světa a na olympijských hrách obsadil 18. místo.

Narodil se 2. ledna 1893 v Newarku ve státě New Jersey českým rodičům Emě a Rudolfovi, kteří se jako desítky tisíc dalších obyvatel monarchie vydali do USA za štěstím a za prací. Základní školu opustil ve čtvrté třídě, což tehdy nebylo nic neobvyklého ani v Evropě. A začal se na stavbách přiučovat pokrývačskému řemeslu.

Běhy na dlouhé tratě se staly v Americe hodně populární zejména po roce 1908, kdy se v novinách nadšeně psalo o sebezničujícím boji Doranda Pietriho na londýnské olympiádě. Závody tehdy lákaly hlavně chudé imigranty z dělnické třídy – nejčastěji Řeky (logicky), Finy, Italy nebo Iry.

Dostupné archivní materiály zmiňují jméno Franka Zuny poprvé na závodech v roce 1914. O rok později vyhrál svůj první maraton. Běžel se z Bostonu do Brocktonu, měřil 40 kilometrů a Zuna dosáhl času 2:32:20. V roce 1917 pak poprvé startoval na už tradičním svátku v Bostonu.

V době první světové války musel narukovat do armády a stal se členem 14. regimentu. Velel mu slavný generál John Pershing a pod jeho vedením se Zuna zúčastnil trestné výpravy do Mexika, konec války pak prožil ve Francii.

I po válce sbíral vavříny na běžeckých závodech na východním pobřeží USA a v Kanadě. V únoru 1920 vyhrál v těžkých zimních podmínkách maraton z Brooklynu k Sea Gate. Běželo se opět 40 kilometrů, částečně v břečce, bahně a po umrzlém sněhu, a Zuna dosáhl času 2:37:53. Tím získal velkou naději, že by mohl být nominován na olympijské hry v Antverpách.

Do Belgie skutečně odcestoval, ale před závodem mu trenér Mike Ryan řekl, že není dost fit na to, aby nastoupil a uspěl. Zcela jistě měl pro toto rozhodnutí nejvyšší kvalifikaci – sám olympijský maraton dvakrát v letech 1908 a 1912 nedokončil.

Zuna se „pomstil“ alespoň tím, že mu o rok později sebral traťový rekord v Bostonu. Tehdy vyhrál suverénně s náskokem více než tří minut a porazil hned pět předchozích vítězů. John A. Kelly – jeden z bostonských hrdinů, který dvakrát závod vyhrál a na start se postavil 61krát – tehdy Zunův výkon sledoval jako kluk. „Udivily mě jeho lehký krok a tvář, na které nebyla znát jediná stopa únavy. Na to si vzpomínám i po šedesáti letech,“ vyprávěl později.

Bostonský maraton ještě měřil 39,2 kilometru a Zunovi rozhodčí naměřili 2:18:57. Na časy se tehdy moc nehrálo (zvlášť proto, že každý závod byl jinak dlouhý), důležité bylo vítězství. Ale i tak – když si přepočtete jeho výkon na 42 195 metrů a uvědomíte si, že tehdejší světový rekord na téhle distanci byl 2:32, je jasné, že v té chvíli se směle mohl považovat za nejrychlejšího maratonce světa. Ostatně tehdy jako rovný s rovným soupeřil i s finskými emigranty (a několikanásobnými olympijskými vítězi) Ville Ritolou a Hannesem Kolehmainenem.

V dalších letech přidal v Bostonu 2. a 3. místo. Chtělo by se napsat, že se tam celkem třikrát dostal na pódium, ale tohle klišé přesné není. Po vítězství v roce 1921 se totiž pořadatelům omluvil, že se nebude moc zúčastnit slavnostního vyhlášení. Převlékl se a pelášil na vlak. „Musím stihnout poslední spoj do Newarku, ráno jdu zase do práce,“ vysvětloval pokrývač z New Jersey.

Olympiády se Zuna dočkal v roce 1924, ale ani tehdy to neměl jednoduché. V březnu vyhrál během tří týdnů maratony z Laurelu do Baltimoru (2:41:39) a z Pontiacu do Detroitu (2:42:56) a jelikož se tím považoval za nominovaného, Boston odklusal tréninkovým tempem. Což funkcionáře poněkud naštvalo. A rozhodli, že vybráno bude šest nejlepších z Bostonu a Zuna odpluje do Paříže pouze jako náhradník.

Tentokrát mu ovšem trenér Ryan pomohl. Navrhl, že ve Francii ještě zařadí testovací závod pro své svěřence a určí, kdo z americké sedmičky převezme roli diváka. Běželo se 24 kilometrů v parku po trávě a Ralph Williams, který po pětce odpadl, byl z týmu vyřazen.

Olympijský závod se konal na trati dlouhé 42 195 metrů, která se od tohoto roku stala oficiální maratonskou vzdáleností, a za pěkného vedra. Vítězný Oscar Stenroos dosáhl času 2:41:22, Frank Zuna skončil na 18. místě (3:05:52). Do cíle doběhlo 30 závodníků a dalších 28 včetně tří Čechoslováků vzdalo.

V roce 1925 se ještě Zuna zapsal do amerických tabulek jako první běžec, který maratonskou vzdálenost, jíž se dnes říká klasická, zvládl pod 2:40. Pak už jeho kariéra pomalu vyprchávala.

V archivu New York Times je jeho jméno naposledy zmíněno v roce 1928. Potom buď s běháním skončil, nebo už nedosahoval takových výsledků, aby se dostal na stránky sportovních rubrik. Podle vládních údajů ze sčítání lidu z roku 1940 se přestěhoval do Spokane ve státě Washington, zůstal svobodný a dál se živil jako pokrývač.

Pak už jsem jeho stopu při bloudění archivy ztratil. Jisté je pouze to, že konec života strávil v Nevadě, kde také v roce 1983 jako zapomenutý sportovec s českými kořeny zemřel. Dožil se požehnaného věku 90 let.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru