Emil Běžec. Matná zpráva o Zátopkově životě

z rubriky Recenze autor:

Možná to bude znít překvapivě, ale k ne zrovna dokonale popsaným příběhům českého sportu patří i život Emila Zátopka, kterého mnozí považují za nejlepšího sportovce české historie.

Pokud jste neměli čas prolézat antikvariáty a shánět knihu Vítěz marathonský, kterou v roce 1953 napsal František Kožík způsobem, jemuž se eufemisticky říká poplatný době, pokud jste tamtéž nenarazili na Zátopkovu brožurku Můj trening a závodění (1955) a nebo vás minula povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek (1967) od Oty Pavla, byli jste asi odkázání pouze na časopisecké a novinové články různé kvality.

První biografie s ambicemi uceleně odvyprávět Zátopkův příběh vyšla až minulý týden. Jmenuje se Emil Běžec a na zakázku Českého olympijského výboru ji napsal Pavel Kosatík. Jak si vedl? Lakonicky řečeno: spíše se zúčastnil, než že by zvítězil.

Pokud sportovní životopis píše autor, k jehož doménám sport nepatří, nemusí to nutně být na škodu. Ostatně ve světě oceňovaný příběh fotbalisty Zlatana Ibrahimovice dal dohromady David Lagercrantz, který se jako novinář věnoval především kriminálním kauzám a letos napsal čtvrté pokračování slavné detektivní série Millenium. S příběhem slovenského hokejisty Petera Šťastného si zase zajímavě poradil prozaik a překladatel Igor Otčenáš. Ale kultivovat sportovcovo vyprávění je jiná disciplína než psát životopis atleta, který je patnáct let po smrti a pamětníků ubývá. V tom je i úskalí Kosatíkovy knihy.

Nechci teď hnidopišsky vytahovat faktické chyby (nebylo jich zase tolik, byť je nešťastné, pokud se první objeví hned v úvodní kapitole), nechci polemizovat, zda Mo Farah je opravdu běžcem Zátopkovy úrovně, ale na řadě míst je bohužel poznat, že se Kosatík pohybuje na půdě, kde si není úplně jistý pevným krokem. Pasáže o tréninku jsou psané ne zcela přesvědčivě a srozumitelně, kapitola o čs. atletice v době před Zátopkem patří k těm nejděravějším, což se týká i pokusu srovnat jeho tréninkové přístupy se současností v závěru knihy. Do náročnějších věcí – jako třeba usazení Emila Zátopka do kontextu světového sportu 40. a 50. let – se Kosatík raději nepouští vůbec. Postačí si sloganem, že je nejúspěšnější sportovec planety.

Ale teď už k samotnému příběhu.

Autor naštěstí nechtěl jít cestou upevňování zátopkovských mýtů (a že jich v běžeckém prostředí poletuje), nikde se neobjevuje Satu-Pekka, nepřečtete si, že ryba plave, pták létá, člověk běhá, o vojenských bagančatech je tam tuším jenom jedna zmínka.

Kosatík místo toho trpělivě vrší fakta a svědectví, jak se na životopisce sluší. Někdy tak činí až moc pečlivě. Výsledkem je, že větší část knihy popisující jeden z nejúžasnějších sportovních příběhů historie má dramatický náboj diplomové práce. Nebo životopisu Charlotty Masarykové. Autor bohužel není vypravěč tělem a duší, chybí mu přímočarý tah za příběhem, řadu motivů a otázek jenom lehce naznačí nebo je nechá úplně spadnout pod stůl.

Ze scény z prvního zahraničního závodu v Berlíně 1946 by jiní vytěžili půlku kapitoly (Zátopek o ní kdysi poutavě vyprávěl v rozhovoru pro Stadion), Kosatík se spokojí s půlkou odstavce. „Případ Jungwirth“ z roku 1952 (Emil se tehdy velmi odvážně postavil za kamaráda, jenž původně nesměl letět na olympiádu kvůli otcově politickému průšvihu), který patřil k nejdramatičtějším okamžikům Zátopkovy kariéry, se ztenčil na stránku. A když autor konstatuje, že už zřejmě nikdo nezíská tři vytrvalecké zlaté medaile na jedněch olympijských hrách, nepustí se do pokusu vysvětlit proč.

Čím dále jsem se začítal, tím častěji jsem si v řadě pasáží říkal: jaká škoda, že tuhle knihu nepsal Jan Novák!

Nejen u pro mě ne zcela pochopitelných intermezz, kde autor běží po cestách v Kopřivnici, Zlíně či Staré Boleslavi, a přemýšlí, o čem asi tak mohl před šedesáti a více roky přemýšlet Emil, když tudy také běžel…

Zátopek první polovinou knihy prochází jako zvláštním způsobem vypreparovaná postava. Trénuje, trénuje, trénuje, závodí, vyhrává, zase trénuje, občas řekne něco novinářům, dostane se do sporu s funkcionářem, trénuje… Jeho zahraniční soupeři se smrskávají na jména z výsledkových listin (přitom někteří z nich se později ve složitých dobách postavili na Zátopkovu obranu, dokonce kvůli němu protestovali před sovětskou ambasádou v Londýně), závody jsou vyprávěny odtažitě a s maximální stručností a kde autor může, tam od sportu utíká. Výsledek je docela úsměvný: systému výchovy ve zlínské Baťově škole práce je v knize věnováno výrazně víc prostoru než olympijským hrám v Helsinkách, tedy vrcholu běžcovy kariéry.

Nejcennější na knize je její poslední čtvrtina, kde je zřejmý a viditelný Kosatíkův vklad. Vypráví o osudu poníženého šampiona, který byl za své politické aktivity v roce 1968 vyřazen z armády, byť odvolal, co odvolat mohl, a skončil jako dělník u Stavební geologie (ne, opravdu se neživil čištěním záchodů, jak si vymýšlí autor bestselleru Born to Run). Svědectví o jeho životě v časech normalizace jste si mohli různě přečíst ve vzpomínkách jiných aktérů nebo v rozhovorech, které Zátopek rozdal po roce 1989, ale tady je vše poprvé sepsáno pohromadě, v kontextu a na důstojném prostoru. Jako by najednou byly cítit i větší autorovo zaujetí pro téma a touha vyprávět.

Pokud bych měl uvést důvod, proč stálo za to utratit 349 Kč, jsou to právě jmenované kapitoly.

I ty jsou důkazem, že Kosatík nenapsal černobílý příběh. Přesto v něm spousta barev chybí a celkový výsledek působí poněkud matně. Možná i proto, že autor čerpal až na drobné výjimky jen z domácích pramenů. O Zátopkovi přitom v zahraničí vycházela zajímavá a pro českého čtenáře někdy překvapivá svědectví, během jeho kariéry i později. Psal o něm i často mluvil letos zesnulý australský šampion Ron Clarke, který v 60. letech opakovaně Zátopka navštívil v Praze, brilantní a rozsáhlý profil od amerického publicisty Michaela Sandrocka, založený na rozhovoru z první poloviny 90. let, vyšel v Running with the Legends, zajímavé postřehy přidal i Zátopkův německý přítel Manfred Steffny ve své knize Marathon-Training, ke které český atlet napsal předmluvu, podobně Herbert Schade si řadu věcí nenechával jenom pro sebe. A tak dále.

Na konci své předchozí životopisné knihy o Pavlu Tigridovi napsal Pavel Kosatík, že je to první pokus shrnout jeho život a že teď je na dalších, aby příběh doplnili. To samé se dá konstatovat i o knize Emil Běžec.

8 Comments

  1. No, po pravdě… vlastně velmi zdrženlivě nanpsaná recenze. Kdyby autor chtěl tak tu knihu popraví 🙁
    Promeškaná unikátní příležitost, To je můj hlavní dojem. Příští životopisci budou mít k dispozici méně paměntíků, kdo ví zda budou mít přístup k vzpomínkám a archivu Dany Zátokpové, kdo ví zda budou mít podporu Českého olympijského výboru…

  2. Jak jsem byl zklamán Brabcovou knížečkou Maraton a jiné pošetilosti, tak nadšen jsem touto recenzí! Povedla se mu. A díky ní i ušetřím 350 korun. No, ušetřil jsem vlastně i díky výše zmíněné knížečce. Nemám teď totiž odvahu koupit si Můj dlouhý běh!

  3. Která kniha o Zátopkovi je lepší? Nějak o žádné nevím. Od Kožíka to nebyla životopisná a tato konečně nepíše jen o idolu…

  4. Zajímavá recence. Škoda, že ji nenapsal někdo se zkušenostmi ze sportu. Luboši neláká Tě toto téma. Mně se obě Tvoje knížky moc líbily. Máš v hlavě námět na třetí. Třeba o Petře Kamínkové? Rozhovor naznačuje, že by to určitě šlo. Ať žije Niktomuž :-).

  5. Beletricke zasazeni do kontextu doby je kratky roman od Jean Echenoz “Behat.” Je to spise o dobe a jake prekazky mu kladla, ale rozhodne dilo kvalitni nikoli vsak zivotopisne.
    Jinak myslim ze v nekterem z jarnich cisel americkeho casopisu Runners World byla velka anketa odborniku o nejlepsiho bezce historie a zvolen byl: Emil!

  6. Mně se kniha dost líbila. Je napsaná nesmírně čtivě. Vnímám ji jako svědectví o obtížné době, ve které Emil Zátopek žil, a o tom, jak se s ní popasoval. V daném pojetí je prostor věnovaný běhu adekvátně (pořád se o něm píše hodně, zejména o tréningu). Nicméně koho zajímají detaily o závodech, které Zátopek běžel a jeho soupeřích, může být zklamán.
    Jednoznačně oceňuji, že autorem je historik, který si nic nepřimýšlel, a přesto se to nepodepsalo na čtivosti – knihu jsem přečetl za tři dny.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru