Clarence DeMar: maratonec s velkým srdcem

20 přečtení
11 minut čtení

Byl jedním z prvních, ne-li úplně první elitní běžec, který se o své vzpomínky i názory na běhání podělil se čtenáři. Vytrvalec Clarence DeMar vydal autobiografii v roce 1937, později se dočkala několika reedic, naposledy před třemi roky. Je to fascinující čtení. Díky knize Marathon se dozvíte nejen mnohé o Americe let 1910-1930, ale taky pochopíte, že co se běžeckého tréninku týče, prakticky všechno důležité bylo vymyšleno před téměř sto roky. Teď se základy pouze drobně upravují.

DeMar závodil v době, kdy spousta lidí věřila, že kouření prospívá zdraví a sportování mu škodí. Na počátku 20. století i někteří lékaři tvrdili, že vytrvalostní běh ničí srdce, a dokázali vypočítat, o kolik vám každý maraton zkrátí život.

I to byl důvod, proč v roce 1912 – už jako vítěz Bostonského maratonu a olympionik ze Stockholmu – na několik let přerušil běžeckou kariéru. Jeden z doktorů mu objevil drobnou šelest na srdci a varoval ho, že i chůze do schodů mu může uškodit. „Ale asi omylem poslouchal svoje srdce místo mého,“ vtipkoval později, protože dotyčný lékař za dva roky zemřel na infarkt.

Nicméně DeMar raději s maratony přestal. Nechtěl varování lékaře brát úplně na lehkou váhu, přeci jenom výzkum lidského těla nebyl ještě tak daleko, ale měl i jiné důvody. Chtěl svůj volný čas věnovat také studiu (povoláním byl tiskař) a navíc jako hluboce věřící baptista došel k závěru, že udělat si ze závodů střed světa je sobecké, že je to mrhání životním potenciálem. Raději tedy učil v nedělní škole a jako vedoucí skautského oddílu chodil s dětmi do přírody.

K maratonu se vrátil až po pěti letech. Američané v roce 1917 vstoupili do světové války a DeMar tušil, že brzy bude odveden. „Ve válce mě můžou i zastřelit. Tak proč ještě jednou neokusit, jaké je to uběhnout maraton?“ odůvodnil návrat na trať. Navzdory minimálnímu tréninku doběhl v Bostonu třetí.

Po šťastném návratu z evropské fronty dál pokračoval v předválečném stylu života. Věnoval se skautům a církevním povinnostem, studoval a pak se nelehce protloukal životem. Často střídal práci, někdy jich měl několik na jednou.

Podruhé se do běžeckého světa vrátil v roce 1922. Bylo mu čtyřiatřicet a chtělo by se říct, že nejlepší sportovní roky měl za sebou. Ale kdepak. Třikrát po sobě vyhrál Boston a později tam přidal ještě tři triumfy. Naposledy v roce 1930. V jednačtyřiceti letech!

Slavné byly jeho souboje s kamarádem Frankem Zunou, který se v USA narodil českým rodičům (jeho příběh si přečtěte ZDE). Oba společně reprezentovali na olympiádě v roce 1924 a DeMar doběhl v maratonu třetí. Byl to největší americký úspěch na této trati do roku 1972, kdy Frank Shorter vyhrál mnichovský olympijský závod.

V meziválečném období byl maraton disciplínou pro pár stovek vyvolených, měl opravdu hodně daleko do masové obliby v éře pozdějšího běžeckého boomu. Nikdo moc nevěděl, jak se na něj připravovat. Každý šel cestou pokusů a omylů.

DeMar objevil systém, který se příliš neliší od dnešních zvyklostí. Týdně naběhal zhruba 160 kilometrů. Přišel na to, že je třeba střídat intenzitu i délku tréninků. Objemy nabíhával cestou do práce a z práce – nejen kvůli přípravě na maraton, byl to pro něj i způsob, jak ušetřit za vlak. Rychlost piloval na závodech, s oblibou běhával zejména desetimílovky. Později vytrvalost čerpal i z ultramaratonů, několikrát úspěšně absolvoval závod Boston-Providence dlouhý 70 kilometrů.

Zatímco jeho vrstevníci si běžně před maratony dopřávali steaky, aby na trati měli sílu, DeMar chápal, že jídlo a spánek jsou dvě věci, které mohou výkonnost hodně ovlivnit. S jídelníčkem různě experimentoval. Rok zkoušel být vegetariánem a před závody si z nějakého důvodu dopřával zvláště pomeranče, ale když pokus ukončil, neměl pocit, že by díky němu našel cestu k úspěchu. Tvrdil, že než přesně naformulovaná dieta je důležitější pestrá strava, v níž jsou vyváženě obsaženy tuky, sacharidy a bílkoviny. Dnes asi banální zjištění, tehdy nezvyklý názor.

Úsměvné v jeho pamětech jsou i pasáže, kdy píše o nejčastější otázce, kterou dostával. Ano, také jeho se všude ptali: „Na co myslíte, když tak dlouho běžíte?“ A nebo když řeší, jestli došlapovat na špičku, či na patu. Některé věci jsou zřejmě nesmrtelné.

Samozřejmě v dobách jeho vrcholné slávy byl každý vytrvalec za podivína. Běhat bez nějakého zvláštního účelu? Jenom kvůli závodům? DeMar a spol. museli neustále čelit posměškům, pomluvám a klepání na čelo. Zároveň si sportem nemohli nic vydělat. Tedy mohli, pokud by přestoupili k profesionálům, ale v té chvíli by ztratili možnost běhat Bostonský maraton a další slavné závody.

DeMar nabídku dostal, ale nebyla ani po finanční stránce zajímavá. Vydělal by si podobné peníze jako v regulérním, slušně placeném zaměstnání. On navíc profesionalismem opovrhoval. Za jedinou přijatelnou formu sportu považoval ryzí amatérismus. Proto když ke konci první světové války obsadil na armádní soutěži ve Francii třetí místo a za odměnu měl dostat pět franků, s díky odmítl.

Ještě v jedné věci byl průkopník. Na rozdíl od většiny soupeřů neskončil s běháním ve chvíli, kdy jeho výkony začaly mít klesající tendenci. Měl ho tak rád, že mu vydrželo opravdu až do smrti. Ve té době rovněž nebývalá věc. Bostonský maraton běžel ještě v 65 letech, v úctyhodném čase pod čtyři hodiny. Celkem na slavné trati nastřádal dvaatřicet účastí.

Poslední závod absolvoval pár dnů před smrtí, když na patnáctikilometrové trati skončil čtrnáctý. Bylo mu téměř 70 let, trpěl rakovinou, ale odmítal jenom ležet a smiřovat se s koncem. Jak později vzpomínal jeho lékař, i v nemocnici si dopřával aspoň běh na místě. Zesláblý, nemocný, avšak stále s touhou žít.

Mr. DeMarathon, jak se mu přezdívalo, zemřel v roce 1958. Má náhrobek, jaký je na světě pouze jeden. A zřejmě žádný další takový nikdy vyroben nebude. Stojí na něm, že zde odpočívá sedminásobný vítěz Bostonského maratonu.

A mimochodem: pitva zjistila, že jeho velké běžecké srdce bylo zcela zdravé.

Napsat komentář

Your email address will not be published.