Čeští hobíci patří k nejrychlejším. Nebo ne?

z rubriky Závody autor:

V dubnu i prestižními zahraničními médii proběhla čísla výzkumu Runrepeat.com, který se věnoval popularitě maratonu a výkonnosti hobby běžců na světě. Díky ČTK jeho závěry zveřejnily také některé weby a noviny u nás. Výzkum byl označován za průlomový, velmi zajímavý, za největší maratonskou analýzu v historii, její výsledky za nečekané. Nemůžu si pomoct, ale podle mě to bylo plácnutí do vody. Kupa čísel bez souvislostí a relevance.

Než se pustím do trochu podrobnějšího rozboru, zopakuji data, která se týkala Česka. Tedy: čeští hobby běžci jsou šestí nejrychlejší na světě s průměrným cílovým časem 4:03:44 a od roku 2009 se zlepšili o 18 vteřin. Ženám patří dokonce páté místo (4:25:13), muži jsou desátí (3:58:52). Ženy u nás tvoří 18,5 % startovního pole, což Česko řadí na 37. příčku na světě. O něco lépe jsme na tom s popularitou královské disciplíny, za posledních šest let narostl podle výzkumu počet českých maratonců o 26,47 % a to odpovídá 25. místu na světě, tedy zhruba polovině „startovního pole“.

Z voleje a na první pohled lze proti těmto číslům i ostatním údajům výzkumu sotva nějak zásadně protestovat. Ale lépe to půjde, když se zaměříme na jeho metodiku. A té by se bohužel vysmál i student prvního semestru sociologie (ostatně studii přinesl web, který se specializuje na hodnocení běžeckých bot).

Výzkum měl k dispozici data o 2 195 588 maratoncích, což je číslo zdánlivě impozantní. Už méně, pokud si uvědomíme, že jde pouze o běžce, kteří v letech 2009-14 dokončili maratony v Bostonu, Chicagu, Washingtonu, Londýně, Paříži, Berlíně, Frankfurtu, Aténách, Amsterdamu, Budapešti, Varšavě a Madridu, tedy v devíti zemích na dvou kontinentech. Proč právě tahle města, a ne jiná? Proč nebyl do statistik zařazen i nějaký maraton v Itálii, Japonsku či Austrálii? Nebo největší maraton z každé země? Tohle výzkumníci nijak nezdůvodňují. Pouze uvádějí, že do žebříčků řadili pouze státy, které ve více než dvoumilionovém vzorku mají aspoň sto zástupců. Celkem jich je 47; chybějí třeba Srbové, Ukrajinci, Turci, z Afriky je zastoupena jediná země, ze Střední a Jižní Ameriky osm zemí…

A tohle všechno je dost zásadní problém. Protože statistiky nevypovídají téměř nic o maratoncích, ale nabídnou přibližný obrázek o maratonských turistech, což je poměrně specifická skupina běžců. Není pro ni například typické, že by se hnala za dosahováním co nejlepších výsledků. Když přiletíte, dejme tomu, z Jižní Koreje na maraton do Budapešti, zřejmě nemáte v kufru přibalenu i touhu pokořit osobní rekord. Spíše si závod v poklidu zaběhnete v rámci poznávací cesty po střední Evropě, mezi návštěvou Schönbrunnu a procházkou po Karlově mostě. Přesto na základě těchto dat výzkumníci hodnotí výkonnostní úroveň maratonců z celého světa.

V případě Američanů, Němců či Nizozemců mohou mít výsledná čísla cosi společného s realitou, ale u běžců ze zemí, odkud nebyl do výzkumu zařazen žádný maraton, jde o pouhou střelbu od boku. Spíše o statistickou anomálii než o data s vypovídací silou. Asi proto k maratonské elitě v kategorii hobíků patří podle výzkumu Lucemburčané (3. místo) a Islanďané (4. místo), asi proto nejhorší časy mají běžci ze zemí, kteří to do USA a Evropy nemají zrovna blízko a kde lze očekávat výrazný „turistický efekt“ (Filipíny, Indie, Japonsko, JAR, Singapur). Nemluvě o tom, jak zkreslená jsou data běžců, kteří mají do zmíněných států ztížen či znemožněn vstup z důvodů politických i ekonomických.

Podobně jsou zcela mimo údaje o popularitě maratonu – nejvíc podle výzkumu rostla v Rusku (o 300 %), v Číně (259 %) a na Filipínách (211 %), nejméně ve Švýcarsku (pokles o 32 %). Nikoli, to jen procentuálně rostl počet maratonských turistů z Ruska, Číny a Filipín do výše zmíněných destinací a u Švýcarů klesal (což neznamená, že ti o běhání této tratě ztratili zájem). Stejným způsobem lze vysvětlit, proč podle autorů studie vzrostla v Asii obliba o 92,4 % a v Evropě pouze o 10,30 %. Ne, ne a ještě jednou ne. S popularitou maratonu opravdu tato čísla nemají přímou souvislost.

Co závěrem říci k “největší maratonské analýze”? Nejlepší bude ocitovat klasika: “Docent Vozáb řešil například otázku, kdy vlastně Cimrman do Liptákova přišel, měřením rozpadu radioaktivního uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot. Touto komplikovanou a velice nákladnou metodou zjistil, že – pokud Cimrman vůbec v těchto botách do Liptákova přišel – se tak stalo na podzim roku 1906 plus minus 200 let.”

P.S. Patří tedy čeští hobíci k nejrychlejším na světě? Nevím. Pravdu nám bude muset říct nějaká serioznější studie.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru