Sloupky - Page 3

Danův dlouhý běh 2.0

Rukopis prvního vydání téhle knížky jsem dolaďoval v červenci 2014 při týdenním pobytu v Budapešti. Přišlo mi jako dobrý nápad odjet do země, z jejíhož jazyka rozumím asi čtyřem slovům. Na absolutní soustředění při editaci, korekturách a dopisování posledních vět v kavárnách je to myslím ideální.

Bydlení jsem si našel u jedné rodiny přes tehdy se teprve rozmáhající platformu Airbnb. Klidná čtvrť, poslední patro v činžáku, samostatný pokoj s psacím stolem a vstupem na terasu, odkud je krásný výhled na město. Paráda. Když jsem vstoupil do bytu, hned jsem věděl, že tam bydlí běžec. Obvykle to není složité poznat. Stačí mrknou na zástup maratonek obklopujících botník.

Balázs, majitel bytu, má běhání opravdu rád. Ujistil jsem se v tom při cestě do patra, kde na zdi u schodiště byly namalované postavy Haileho Gebrselassieho a Paula Tergata, i s osobními rekordy. Dali jsme se do řeči a brzy jsme přešli ke společnému hobby. Vyprávěl jsem, že běhání mě docela zajímá a že do Budapešti jsem přijel hlavně proto, abych tam o něm dopsal knížku, tedy přesněji řečeno o ultramaratonu.

Načež mi Balázs položil jednu z posledních otázek, jakou bych v té chvíli čekal:

„Do you now Danel Oralek?“

Překvapeně jsem ze sebe vysoukal, že právě o něm tu knížku píšu.

Nebudu vám tvrdit, že Dan je v Maďarsku nějak zásadně populární. Spíš byla obrovská náhoda potkat člověka, který ho zná. Asi jako trefit řekněme druhé pořadí ve Sportce. Kdyby o rok dřív Balázs taky neběžel z Atén do Sparty, pochopitelně by o něm nevěděl.

A tak se stalo, že vůbec první článek o knížce vyšel v maďarštině, protože můj budapešťský hostitel kromě jiného i točí dokumenty a píše.

K českým a slovenským čtenářům se Můj dlouhý běh vydal 18. září 2014. Pár dnů po Danově čtvrtém vítězství na stovce ve Winschotenu. Skoro to vypadalo, jako bychom datum slavnostního křtu i výkon v Nizozemsku z propagačních důvodů pečlivě naplánovali předem.

Když jsme se v počátcích bavili o nákladu, neměli jsme velké oči. O to víc nás zájem o knížku překvapil. Ačkoli jsme ji nejprve neprodávali přes knihkupeckou síť, všechny kousky byly pryč za tři měsíce. Pak přišel první dotisk, druhý, třetí… Celkem jsme jich udělali šest. Ve spolupráci s nakladatelstvím Walker & Volf jsme vydali i audioknihu, krásně namluvenou hercem Zdeňkem Velenem.

Ale čísla z prodejů nejsou podstatná. Věřte, že pro autory mnohem víc znamenají ohlasy čtenářů. Setkávali jsme se převážně s pochvalnými až nadšenými. V e-mailech, recenzích, na sociálních sítích i na víc než desítce autogramiád a přednášek. Měl jsem ohromnou radost, že Danův příběh oslovil tisíce běžců všech výkonnostních skupin. Že je zaujalo vyprávění člověka, který není profesionál ani mediálně provařená tvář, a snad právě proto se na své běhání dokáže dívat bez nasládlého patosu, s nadhledem a humorem. Že ocenili jeho bezprostřednost a upřímnost.

Danův dlouhý běh ovšem neskončil rokem 2014. I proto jsme se letos rozhodli vydat druhé, rozšířené vydání. Jak zjistíte z posledních kapitol, nebyly to zrovna sezony naplněné osobními rekordy a radostným křepčením na stupních vítězů. Přibylo nepovedených závodů vyjádřených zkratkou DNF, přibylo zklamání a lehké frustrace. I to však k vrcholovému běhání patří, a k ultramaratonu zvlášť. Pochybnosti, překonávání překážek a hledání naděje na cestách, které mizí kdesi za obzorem, ale nakonec přeci jenom vedou do cíle.

Stejně jako před čtyřmi roky věřím, že v Danově příběhu najde inspiraci každý běžec. Ať se právě chystá na pátý ultramaraton, nebo teprve nesměle sčítá svoje první kilometry. Protože na plnění našich běžeckých snů není nikdy pozdě. I o tom vypráví Můj dlouhý běh.

Koupit

První boty, poslední boty

Svoje první opravdu běžecké boty jsem si koupil dva dny před prvním maratonem. Ne, neběžel jsem v nich. Byl jsem sice zelenáč, ale i bez naučných brožurek jsem pochopil, že by to nemusel být nejšťastnější nápad, jak si zpestřit víkend.

Premiérových 42 195 metrů jsem absolvoval v Nike No Name, které jsem si koupil v Tescu snad ještě v době, kdy se jmenovalo Máj. Byly vymlácené, špinavé a především rozdrbané, což asi bylo dobře, protože otlaky mi rozhodne nehrozily. Do popelnice letěly hned druhý den po maratonu. Odvedly dobrou práci, nestěžuju si, ale cítil jsem, že když tedy chci běhat o trochu víc, měl bych se do toho pořádně obout – i v původním smyslu toho slova.

Moje první boty byly model Adidas Supernova Cushion a nebudu nijak zastírat, že jejich největší výhodu jsem viděl v ceně.

Na expu (čili ve stanu na Václaváku, kde kromě výdeje čísel byly už jenom dva sponzorské stánky) je prodávali s maratonskou slevou 42 procent. Neberte to. Ale byly to dobré boty. Byly trochu těžší, tím spíše podle dnešních měřítek, ale odběhal jsem v nich hodně přes 1000 kilometrů a zvládl v nich i maraton za 3:12. Když jsem v nich poprvé vyběhl, připadal jsem si, jako když si z tvrdého embéčka přesednete do polstrovaného, klimatizovaného BMW. Až mi je pak bylo líto vyhodit.

Ostatně kupovat tenkrát, před téměř patnácti roky, běžecké boty nebylo jenom tak. Byla to úplně jiná doba. Byly to časy, kdy PIM ještě nebyl RunCzech, kdy si Miloš Škorpil ještě neříkal Forrest a když pořadatelé pražského maratonu chtěli oslavit desetileté výročí závodu trochu slušnějším počtem lidí na startu, rozdávali prvomaratoncům startovní čísla zdarma. Zdarma! ZDARMA!

V Praze existovaly myslím jenom dvě prodejny, které se mohly nazývat termínem běžecká speciálka. K tomu Na Příkopech byl Adidas a na Václaváku měla sídlo Nike, byť běžecké boty byly zastrčené kdesi vzadu, důležitější byly lifestyle a fotbal. Asics se dal koupit v prodejně lyží Rossignol v Myslíkově a New Balance měl malý koutek v Kotvě. V Gigasportu jste mohli sehnat Reebok, ale nedal bych tenkrát ruku do ohně za to, že všechny ty low-endové modely v přihrádce Running byly opravdu běžecké. Značky jako Brooks nebo Puma se tady na rok objevily a pak na pět dalších let zase zmizely.

V regionech to nebylo lepší. Pokud jste nenarazili na obchod, který by vedl bývalý výkonnostní běžec-srdcař, měli jste obvykle smůlu. A když už se nějaká značka ocitla v nabídce, nebyly k mání zdaleka všechny modely a všechny velikosti. Jako majitel chodidel 12 UK o tom něco vím.

Vybírat jste mohli jenom pocitem. Nebo jste se zeptali někoho na závodech, co to je za boty, ve kterých běhá, jestli jsou dobré a kde je koupil. Neexistovaly běžecké časopisy ani běžecké weby, takže recenze jste mohli googlovat (existoval už vůbec Google?) maximálně ze zahraničních pramenů.

Vlastně byl malý zázrak, že jsem hned na první pokus narazil na hodně dobré boty. Spálil jsem se až později.

Rozdíl proti dnešku je do očí bijící. Teď speciálky najdete i ve městech střední velikosti, kromě toho jsou tady mraky sportovních obchodů a obchodních center, seženete všechny hlavní běžecké značky i řadu těch menších, některé z nich mají svoje concept story. Navíc už pár let máme v Česku i člověka, který opravdu umí psát recenze. Čtivě, s nadhledem a erudicí. A to je všechno samozřejmě moc dobře.

Pouze jedna dávná předpověď se nenaplnila: tak úplně neplatí, že čím větší bude běžecký trh v Česku (tedy víc běžců a víc prodaných bot), tím budou i příznivější ceny. Tedy jak se to vezme. V roce 2004 jedny slušné běžecké boty odpovídaly třem startovním číslům na pražský půlmaraton, brzy už bude poměr téměř vyrovnaný.

Asi nejdražší boty, co jsem si koupil, byly ty na velké fotce. Ale taky posloužily hodně dobře, i jeden závod jsem v nich zvládl. Jak kdysi dávno říkával kamarád: „Správná bota by ti měla dát poměr 1 Kč/1 kilometr.“ Je to stále těžší, tady se to ovšem povedlo.

Dneska jsem v nich běžel naposled. Pak šly na věčný odpočinek, bez špetky sentimentu.

K dalšímu sondování trhu se nechystám. Naštěstí mám doma bot na několik sezon. Doufám, že většina z nich bude aspoň dobrých. Těch bot i těch sezon.

Konce a návraty

V hokeji existuje typ hráčů, pro jejichž výkonnost jsou charakteristické série vzepětí a úpadků. Dokáží skórovat v osmi zápasech po sobě, pak se měsíc netrefí ani z kroku do prázdné branky a potom opět chytnou dech. Nevím, jestli tenhle jev popsal někdo i v běhání. Ale na mě pasuje dokonale. Konce a návraty. A zase konce a zase návraty.

Měl jsem to tak i v době, kdy moje běhání sneslo přísnější parametry v kategorii trénující zlenivělý hobík. V říjnu poslední závod, pak dva měsíce hibernace. Ne, nemám na mysli tzv. přechodné období zaplněné plaváním, strečinkem a rehabilitací. Tohle byla téměř kompletní odstávka zařízení. Trochu psychická únava po deseti měsících relativně usilovného tréninku a trochu záhadná reakce organismu, který si po konci sezony najednou vzpomněl, že ho bolí koleno, achillovka nebo úpony kyčle a že už dlouho nezápasil s rýmičkou.

Lednový návrat trochu bolel, ne že ne. Běhat po kotníky ve sněhu, když nejste v top fyzické kondici, není ideální zimní kratochvíle. Ale za pár týdnů do sebe zase všechno zapadlo. Vrátil se i trochu zapomenutý opojný okamžik, kdy týden od týdne cítíte, jak se vám běhá líp (i proto, že do kopců taháte menší náklad). Když to šlo dobře, sezona vyústila v povedený říjen a další odstávku. A tak dokola.

Konce a návraty se ovšem netýkají pouze průběhu kalendářního roku. Někdy je to záležitost několika sezon. Prostě najednou v běhu přibrzdíte. Příčin může být spousta: práce, jiné koníčky, zdraví a nebo všechny ty různě provázané složitosti, jimž se vznešeně říká ŽIVOT.

Možná by mě nebavilo běhat si tak nějak pořád, na stejné úrovni a ve stejných objemech, několik let v kuse. Konce a návraty tomu všemu dodávají trochu zpestření.

I když návraty po dlouhé době jsou krušné, hodně krušné. Vím to moc dobře. Pár takových jsem si prožil. Dlouhé týdny nebo i měsíce si připadáte jako malý Forrest Gump s řemínky a železnými dlahami na nohou. Dokud nepřijde den, kdy získáte pocit, že všechno to harampádí z vás odpadlo a můžete si běžet zase uvolněně jako dřív.

Nejdelší pauzu prožívám právě teď. Maraton jsem neběžel šest let, desítku pět let. Byť běhat úplně jsem nikdy nepřestal. Spokojil jsem i s tempem 6:30 a aspoň dvakrát týdně na půl hodiny jsem se šel vyprdět. Ale srovnejte to s týdny, kdy jsem kilometráž počítal v trojciferných číslech… Jiný sport, jiný příběh, jiný člověk.

Má a mělo to však i svoje výhody. Neutrácel jsem peníze za nové boty, v sobotu jsem mohl povečeřet cokoli, protože ráno mě nečekala třicítka stupňovaným tempem, a po čase jsem už nemusel na začátku května odpovídat na kdysi pravidelné otázky kamarádů a kolegů: „Tak co? Za kolik jsi včera dal maraton?“ Na první pohled bylo poznat, že jsem ho neběžel.

Ať jsem na tom byl jakkoli, někde vzadu jsem pořád měl uhnízděnou myšlenku, že jednou bych si to chtěl zase zkusit. Ne přímo trojciferné objemy a iluze o posouvání osobáků, ale pravidelné běhání, které bude mít svůj řád a nejasně v dálce se případně bude ukrývat i nějaký cíl.

Ale stále jsem se k tomu nemohl dokopat. Jasně, z lenosti. To především. Protože dobře vím, co by mě čekalo a jak by to bolelo. A taky zkuste začít s návratem v červenci, kdy je vedro k padnutí a navíc musíte vstát sakra brzy, aby vám sluneční paprsky ublížily co nejmíň. Nebo v podzimních deštích a plískanicích. Nebo v zimě. No, zkuste si v každém měsíci najít nějakou rozumně znějící výmluvu.

A zcela upřímně, za dobu v režimu téměř OFF se okolní běžecký svět ve své většině změnil do podoby, která mi je z duše protivná. Svět, který z krásných závodů dělá firemní team buildingy, svět selfíčkových ambasadorů, svět hihňajících se běžeckých instruktorů a podobných vykuků. Tam že bych se chtěl vracet…

Po čase jsem ale pochopil, že racionální čekání na správnou chvíli je k ničemu. V běhání i v životě. Buď ji osudově prošvihnete, nebo dokonce vůbec nepřijde. Lepší je řídit se vnitřním pocitem, že teď ANO.

Oprášil jsem tedy staré adidasky a vyrazil. Potichu a bez ambicí zatím. Dávno předtím jsem se odstřihl od všeho výše popsaného balastu. Přestal jsem číst běžecké weby, blogy a časopisy, o běžeckou knížku jsem nezavadil asi rok a půl, přestal jsem sledovat (až na pár snadno omluvitelných výjimek) běžecký cvrkot na sociálních sítích. Běhám zase jenom pro sebe, za sebe a sám se sebou. Jako na začátku.

Cítím, že ze všech návratů bude tenhle nejlepší. I kdybych se dva roky netrefil do branky.

Maraton a jiné pošetilosti. Po čtyřech letech

Jedna ze sociálních sítí má funkci, která vám připomíná různá, většinou nepodstatná výročí. Že jste předloni byli na dovolené v Alpách, že už deset let pracujete v jedné firmě nebo že jste před rokem na něco kliknuli. Je to pár dnů, co mi tato funkce prozradila, že před čtyřmi roky vyšla moje první běžecká knížka. Maraton a jiné pošetilosti. Pokud i naprogramovaná aplikace uzná, že je to důvod k ohlédnutí, přidám se k ní.

Všechno začalo nenápadně a vlastně kuriozně. Článkem, který jsem napsal tuším v dubnu 2013. Poslal jsem ho na jeden běžecký web, ale vrátili mi ho s poznámkou, že děkují, nicméně jsou toho názoru, že taková témata české čtenáře nezajímají. Dal jsem historku k dobru kamarádům a ti do mě začali hučet, že se nemám pachtit s články, o něž není zájem, ale že mám napsat rovnou knížku.

Chvíli mi to vrtalo hlavou. Kdo z nás není aspoň trochu ješitný, ať něčím hodí. Věděl jsem, že shodou životních okolností mám právě v té chvíli asi tři měsíce času na její napsání, a taky to byl docela zajímavý způsob, jak zjistit, jestli moje slova a věty a názory a historky české čtenáře zajímají. A řekl jsem si tedy, že do toho půjdu.

Jenže jak? Trochu jsem věděl, jak to v knižním byznysu chodí, a nechtěl jsem s rukopisem putovat od nakladatelství k druhému a poslouchat, že tohle by chtělo celé změnit a tady to natáhnout, pak možná. Že tohle nikoho nezajímá, takže ne. Nebo že to sice není úplně hloupé, ale do edičního plánu se to hodí nejdříve než za rok. A podobně. Na to jsem neměl čas ani chuť.

K zásadnímu rozhodnutí mě inspiroval novinář Miloš Čermák, který zrovna vydával sbírku povídek, již si nechal financovat budoucími čtenáři přes tehdy se teprve rozvíjející crowdfunding. To bylo ono! Buď, a nebo. Buď seženu dvě stovky čtenářů ochotných koupit si zajíce v pytli a vydám si knížku sám, nebo soubor POSETILOSTI.doc navždy skončí v nejzapadlejší složce notebooku. Maximálně v případě neúspěchu vyrobím deset kusů a budu mít originální péefko pro běžecké kamarády.

Od začátku jsem přesně věděl, o čem chci psát (a o čem nechci). Některé nápady jsem nosil v hlavě už dlouho, témata dalších kapitol jsem vydoloval z ruin už neexistujícího blogu a zbytek jsem do mozaiky doplnil, když knížka dostávala jasnější kontury. A opravdu, za tři měsíce byl rukopis hotov ve stavu, s jakým jsem byl spokojen já i beta čtenáři.

Zbývalo ještě pár maličkostí. Především spustit crowdfunding. Věřil jsem, že to dopadne dobře, ale jistý jsem si být nemohl. Naštěstí mi s propagací pomohla spousta lidí – některým jsem poděkoval v knížce, jiným osobně (a spoustě dalších ne, protože je neznám, tak aspoň teď: díky!). Za tuším pět dnů bylo na účtu potřebných 50 tisíc korun. Nakonec se vybranou částku podařilo překročit téměř trojnásobně.

Velký díl na úspěchu měla i nápaditá obálka skvělé grafičky Pavly Veselé. No, a taky jsem se zřejmě trefil do správné doby. Regály v knihkupectvích se ještě neprohýbaly pod běžeckými knihami jako dneska, a těch pár, které byste tam našli, byly většinou překlady z angličtiny. Nejčastěji tréninkové manuály nebo životopisy. Ekonomové by asi řekli něco o nalezení díry na trhu.

Během léta jsem si prošel i rychlokursem polygrafie a příbuzných disciplín. Díky ochotným lidem z tiskárny Powerprint jsem doladil formát, papír, sazbu, barvy, vazbu. Taky jsem si zařídil živnosťák a mohl zcela v souladu se zákonem dát povel PRINT.

Prvních 600 kusů bylo hotových za týden a rozebraných za pár dalších, krátce po tom jsem tedy objednal dotisk. Za čtvrt roku se bez pomoci knihkupecké sítě prodalo tisíc výtisků, což na projekt bez ambicí nebylo zlé. Někomu se knížka líbila (mimochodem, nic ego autora nepotěší tolik jako kupa fakt krásných mailů), někomu méně, jak to tak bývá, ale pro mě byl důležitý pocit, že české čtenáře moje slova a věty přeci jenom zajímají.

Vlastně jsem rád, že jsem na začátku neměl velké oči a nemyslel na knížku jako na hit, co se bude prodávat v řádech tisíců. Možná bych se při psaní necítil tak svobodný, někde bych ubíral a jinde taktizoval. Nedávno jsem si jí listoval – a neměnil bych nic. Některé skutečnosti za čtyři roky logicky zestárly, některé hejtované věci, jak by řekli mladí, se rozrostly do rozměrů přesahujících mou tehdejší fantazii.

Původně jsem myslel, že prodejem tisícího kousku příběh „pošetilostí“ skončí. Ale ještě před koncem roku 2013 projevilo nakladatelství Grada zájem o druhé vydání a klasickou distribuci v knihkupectvích, tak jsem po chvíli váhání kývl na podstoupení autorských práv. S logem Grady si ji můžete stále koupit. Celkový zájem čtenářů je po čtyřech letech na číslech, o nichž se mi na začátku ani nesnilo. Díky, díky, díky.

Prvotní zisk jsem obratem mohl investovat do další běžecké knížky, již jsme napsali s ultramaratoncem Danem Orálkem a vydali ji, opět sami, v září 2014.

And the rest is history.

Pokus v Monze ukázal jedinou věc: Kipchoge je úžasný běžec

Firma Nike v sobotu ráno natáčela v italské Monze reklamní spot na boty Zoom Vaporfly Elite a v jeho rámci keňský vytrvalec Eliud Kipchoge uběhl trať dlouhou 42 195 metrů za 2:00:24. Možná víc než tenhle výkon mě zaujalo následné zmatení jazyků, kde i renomovaná média jako například BBC nebo Reuters mluvila a psala o nejrychlejším maratonu. Omyl. Tohle nebyl maraton, tohle byl běh na 42 195 metrů.

Že je to totéž? Ani náhodou. Maraton je závod, běží se podle přesně daných atletických pravidel. Reklamní pokus v Monze závodem nebyl. Však to ani Nike nepředstírala. Naopak ve snaze dosáhnout co nejlepšího času odstranila všechny rušivé vlivy, které klasický závod přináší, soupeři a diváky počínaje. Byla to akce tří kooperujících běžců, z nichž reálnou naději zdolat vysněnou dvouhodinovou hranici měl jediný z nich, Eliud Kipchoge. Vodiči se mu střídali jako figurky na orloji, doprovodné auto sloužilo jako větrolam, občerstvení přijímal od jedoucích pomocníků.

Je to jako vytrhat z lyžařského svahu slalomové branky, abychom si dokázali, že dotyčný kopec lze sjet ještě rychleji.

Ani tento pokus neodpověděl na otázku, jestli je reálné v maratonu (opakuji: při regulérním závodě) pokořit hranici dvou hodin, případně kdy. A už vůbec nepřepisoval historii atletiky. Ukázal pouze věc, která je jasná už nějaký čas: Eliud Kipchoge je úžasný běžec. Nejlepší maratonec ve své generaci a možná i v historii. Experti tvrdí, že běžet v sobotu opravdový maraton, překoná světový rekord a možná padne hranice 2:02:30.

Dvouhodinová meta je ovšem vzdálená pořád stejně. Bude-li jednou překonána, nebude to letos, za rok a zřejmě ani za pět let. Je to spíše otázka několika atletických generací. Zdánlivě drobným časovým rozdílem 25 vteřin se nenechte zmást. Opravdový závod a téměř laboratorní podmínky reklamního pokusu za zavřenými dveřmi, to jsou dva odlišné světy. Stejně jako je něco jiného kopnout úspěšně penaltu při tréninku a kopnout ji ve finále Ligy mistrů. Stejně jako je mnohem jednodušší pronést projev doma před zrcadlem a pronést ho před sálem plným lidí.

A jestli jsou opravdu nové boty tak fenomenální a dokáží vylepšit výkon o čtyři procenta? To je asi těžko změřitelné. A kdo ví, jak to vyhodnotí Nike, když dva elitní běžci v superbotách odpadli už někde okolo poloviny trati.

Podobně netuším, jak zhodnotí úspěšnost svého pokusu. Jeho cíl byl jasný. Firma, co se týče PR spojeným s profesionálním sportem, neprožívá ideální období, z různých důvodů její hlavní tváře jsou či byly namočeny do nemalých průšvihů: od golfisty Tigera Woodse přes cyklistu Lance Armstronga a boxera Mannyho Pacquiaoa až po tenistku Marii Šarapovovou. Tohle byla ideální příležitost obrátit pozornost jiným směrem, v případě překonání hranice dvou hodin si na dlouho dobu připsat kupu pozitivních bodů. Povedlo se to aspoň částečně?

Sport je ve své tradiční podobě krásná věc. Učí nás vítězit i prohrávat, učí nás úctě k soupeřům, ale taky nás učí respektu k pravidlům. Proto vždy rozlišujme, co je sport a co pouhá komerční show. Třeba až si někdo usmyslí, že zkusí z kopce po větru zaběhnout maraton pod dvě hodiny a posunout tak nepokořitelné hranice lidských možností. Nebo jak se to do těch tiskových zpráv vlastně píše.

2017. Uvidíme maraton pod dvě hodiny?

Reklamní schopnosti nemůže firmě Nike nikdo upírat, už od jejích počátků. Na další úroveň se tohle mistrovství snaží posunout pondělním oznámením, že na jaře příštího roku se její smluvní vytrvalci pokusí překonat dvouhodinovou hranici maratonu. Jsou jimi Eliud Kipchoge (osobní rekord 2:03:05), Lelisa Desisa (2:04:45) a Zersenay Tadese (2:10:41). Keňan, Etiopan a Eritrejec.

Ještě pár čísel pro úplnost kontextu. Aktuální světový rekord je 2:02:57. Maraton pod dvě hodiny znamená každý kilometr za 2:50 neboli desítky po 28:26.

Pokračujme jmény. Kipchoge je bezpochyby nejlepším maratonem současnosti a jedním z největších šampionů historie. Vyhrál olympijský závod, byl první v Berlíně, Londýně, Chicagu i Rotterdamu. Z osmi maratonů, které zatím běžel, jich sedm vyhrál a jedinkrát doběhl druhý. Jeho nejhorší výkon má hodnotu 2:08:44, při ne zcela ideálních podmínkách v Rio de Janeiru. Na klasických městských maratonech se pětkrát dostal pod 2:05. Pokud má někdo šanci překonat svěťák, je to on.

Desisa je na tom výkonnostně o trošičku hůře, ale kdo dvakrát vyhrál Boston, není špatný maratonec, to vážně ne. Tadese představuje větší otazník. Fenomenální půlmaratonec a držitel světového rekordu (58:23), který se však zatím nebyl schopen prosadit na maratonské trati. Jednou vzdal, jednou doběhl v čase přes 2:10. Letos se v půlmaratonu nedostal pod hodinu a jeho nejlepší výkony byly zapsány před rokem 2012.

A teď k výkonu samotnému. V roce 1998 Ronaldo de Costa zaběhl čas 2:06:05 a dalších šestnáct let trvalo, než se podařilo tento výkon vylepšit o tři minuty. Nyní se to má povést v rozmezí několika příštích měsíců. Už to je utopie. V lidských schopnostech je asi pokořit hranici dvou hodin, ale nikoli na jaře 2017. Ani na podzim. Vědci by dokázali snést spoustu důvodů a teorií proč. Na toto téma vycházejí knížky a spousty odborných článků.

Je to od Nike jenom bohapusté plácnutí? Asi úplně ne. Firma dosud nezveřejnila detaily, jak se chce pokusit výkonu pod dvě hodiny dosáhnout. Jisté je, že to nebude při klasickém závodě. A zřejmě ani podle atletických pravidel.

Dá se předpokládat, že si nadesignuje ideální ze všech ideálních tratí, možná s protivětrnými zábranami. Nebo z mírného kopce? Dost možná organizátoři využijí netradičního způsobu vodičství, tedy že řekněme každých 10-15 kilometrů přijdou na scénu noví a čerství běžci udávající tempo. Doprovodné auto bude mít jistě před vytrvalci minimální odstup, aby se trochu pomohlo aerodynamice.

Také by se dalo zavtipkovat o kvalitě nápojů a potravinových doplňků, které budou zmínění borci do sebe ládovat. Zvlášť když si uvědomíme, jak firma Nike do téměř poslední chvíle stála za Lancem Armstrongem a jaké problémy má její Oregon Project vedený Albertem Salazarem.

Takže uvidíme příští rok čas pod dvě hodiny? Možná, pokud Nike bude schopná dokonale zrežírovat výše uvedené věci. Ale o tohle tolik nejde. Důležitá je publicita a tisíce článků podobné tomuto, které se o výzvě Breaking2 napíší, ať už dopadne jakkoli.

Mě závěrem napadá jedna věc: co by tomu asi říkal Steve Prefontaine?

Pryč s teniskami

Byť to asi může znít neuvěřitelně, i mě občas někdo z kamarádů a známých požádá o radu ohledně běhání. Snažím se odpovědět co nejobšírněji a nejfundovaněji, jak jsem toho zrovna schopen. Ale jsou otázky, s nimiž si vážně nevím rady.

Třeba: „A jaký tenisky na běhání bys mi doporučil?“

Vždycky pokrčím rameny. Tenis jsem nehrál už spoustu let, nesleduji trendy a netuším, kam se právě ubírá vývoj tenisek. „Ale pokud by tě zajímaly běžecké boty, myslím, že poslední modely adidasek nejsou špatný. Zrovna tobě by mohly vyhovovat,“ řeknu.

Odpovědí mi většinou je zmatený výraz. Jako bych mluvil z cesty.

Ne. Nemluvím. V teniskách se neběhá. V teniskách se hraje tenis. A termín běžecké tenisky je vyslovený protimluv, stejně jako hokejka na golf nebo tretry na fotbal. Můžete tam najít zdánlivou podobnost, ale jde o naprosto odlišné věci.

V tomhle jsem purista. A vždycky budu. Protože běhá se v běžeckých botách.

Chápu, že zmatení s teniskami je do velké míry způsobeno tím, že v češtině neexistuje jednoznačné jednoslovné pojmenování pro běžeckou obuv. Ale mně celkem přiléhavý a nenásilný přijde výraz maratonky. Vím, není to žádný ideál. Nicméně lepší než tenisky, že ano.

Ještě větší purista, než jsem já, může namítnout, že v maratonkách by se měly běhat pouze maratony. Tady však označení nemá nic společného se závodní tratí, nýbrž s modelem specializovaných běžeckých bot Maraton, které se kdysi vyráběly v národním podniku ZDA Partizánske. Časem se začaly slovem maratonky označovat každé běžecké boty, bez ohledu na značku. Podobně jako se dneska xeroxuje na Minoltě a luxuje s vysavači Rowenta.

Slyšel jsem už spoustu debat, kdo je běžec a kdo jím není. Nejčastěji se definice upíná ke stylu („Potácíš se jako výletník“) a tempu („Kdo nezvládne tempo pod 5:00, není běžec“). Přidám se i se svou dogmatickou troškou do mlýna. Hraniční čára vede totiž úplně jinudy. Běžcem rozhodně není ten, kdo běhá v teniskách.

Tak pryč s nimi. Jednou pro vždy.

Zdravím, zdravíš, zdravíme. A proč vlastně?

Řeč je pochopitelně o zdravení mezi běžci. Jak se zachovat, když si cupitáte po své stezce a proti vám běží někdo jiný? Extrémní vykladači běžecké etikety mají jasno. Zdravit. Vždycky. Za každých okolností. Všechno jiného je znakem nevychovanosti.

Nejsem si tím jistý. Nikdy jsem si nebyl.

Aby bylo jasno: většinou zdravím, aspoň křečovitým pousmáním (mám-li na něj síly), a na pozdrav odpovídám vždycky.

Ale stále častěji si říkám: proč vlastně?

Zdravení v otevřeném prostoru mezi zcela neznámými lidmi má dlouhou tradici, to je jasné. Zdravili se tak členové úzkých komunit, kteří byli něčím výjimeční, něčím vzácní. Zdravili a zdraví se tak třeba motorkáři, vodáci, majitelé velorexů nebo trampové. A běžci v dobách, kdy šlo o poměrně extravagantní kratochvíli. Pokud však podle některých kvalifikovaných odhadů teď běhá dvanáct milionů Čechů, v čem je vlastně tahle komunita zvláštní?

Vyžadovat dneska po běžcích zdravení mi přijde podobné jako očekávat, že na sebe budou spiklenecky poblikávat řidiči fabií. Zvlášť pokud běžíte po lokalitě, jako je třeba Stromovka. Tam abyste za hezkého počasí mávali rukama jako větrný mlýn.

Možná jsem asociál, ale necítím se být duševně spřízněný s každým, kdo si koupil běžecké boty. Kromě tohoto hobby nemáme většinou společného vůbec nic.

Každý si nakonec najde svůj klíč. Já se po letech dopracoval k tomu, že automaticky a vždycky zdravím známé a „známé“. Těmi druhými mám na mysli běžce, se kterými se pravidelně potkávám, celý rok. Byť se často neznáme jmény, někdy prohodíme i pár slov, optáme se jeden druhého, na co zrovna trénujeme a co nás aktuálně bolí. A pak si zase každý běžíme svou cestou.

Vím, že tohle zdravení je v rámci možností upřímné a není to prázdné gesto, na které po dvou vteřinách zapomeneme. Na univerzálním a všeobjímajícím „ahoj“ nebo zamávání mi vždycky vadila právě jeho povrchnost. Nejednou se mi stalo, že když jsem dotyčného usměvavého běžce druhý den pozdravil na chodníku před domem nebo na zastávce autobusu, odpovědí mi bylo udivené „dobrý den.“

Nebo mlčení.

O kouzlu běžeckého října

Je moc dobře, že říjen má jednatřicet dnů. Protože neexistuje lepší měsíc na běhání. Na rychlé běhání.

Když se babí léto láme do podzimu, je cítit ledasčím. Záleží na tom, jak poetickou duši a citlivý nos máte. Dobrých deset let tvrdím, že voní maratonem. Ať už ho zrovna běžím, nebo ne (to druhé je bohužel stále častější příběh).

Na rozdíl od září je počasí stálejší, nemívá výkyvy od chladných rozbřesků po odpolední třicítky. Můžete si podle potřeby přispat, protože v pozdním dopoledni už vás slunce s největší pravděpodobností nesežehne. I tohle má podíl na viditelném faktu, že po letní dřině, nepřesvědčivých srpnových výkonech a zářijové nejistotě jdou časy dolů. Skoro bez námahy.

Podobné počasí je i v dubnu, já vím. Ale zatímco na jaře jsou cesty plné lidí nadopovaných lifestylovými časopisy, hubnutím do plavek a nově vydanými běžeckými příručkami, v říjnu běhají už jenom ti, pro něž tenhle monotónně se opakující pohyb není chvilkovou záležitostí. Stačí, aby trochu napršelo, a na své pravidelné stezce si najednou budete připadat osamělí. Konečně. Protože tenhle běžecký boom je i boomem pohodlných. Však na koho dělat dojem v zabahněném lese a mezi kapkami deště?

Ale nejde jenom o počasí. Říjnu dodává na výjimečnosti i pocit, že právě přichází čas zužitkovat naběhané letošní stovky kilometrů, ideálně tisíce. Čas sklizně. Tělo bývá vyladěno k optimálnímu výkonu. Nebo by mělo být. VO2 max a podobné zkratky se pohybují na našich mezních hodnotách. Trénink jde lehce, nohy nemusíte k rychlejšímu běhu přemlouvat. Možná i proto, že hlava ví, že za chvíli přijde den D a po něm padla.

Vaše tělo bezpečně pozná, že vrchol sezony je za dveřmi. Ignoranti nikoli.

Stalo se před pár roky, že napumpovaný říjnovým kouzlem jsem svižně utíkal po Kunraťáku, třikrát dokola a pak úlevný pád na gauč. Z dálky na mě pod Hrádkem mávali nějací lidé. Bez brýlí prd vidím, kdo je to zač. Třeba potřebují pomoc. Tak jsem zastavil.

„Dobrý den, jsme z České televize a natáčíme tady reportáž, jak se rekreační běžci připravují na Velkou kunratickou. Netrénujete náhodou na Velkou kunratickou?“

Nadechl jsem se a v hlavě mi naskakovala odpověď: „Vypadám snad na to, že trénuju lezení do kopců a skákání přes potok? Myslíte, že bych se obtěžoval trénovat kvůli nějakým třem kilometrům? Ne, netrénuju na Velkou kunratickou! Zrovna si to tady švihám tempem 4:00, protože trénuju na maraton. Na svůj nejlepší maraton. Copak nevidíte, jakou mám formu?“

Ale jenom jsem zavrtěl hlavou a běžel dál.

Ten maraton nakonec nebyl nejlepší. Vlastně jsem ho vůbec neběžel, protože únava, rozbor krve i paní lékařka byly proti. Ale to už je jiný příběh a popsal jsem ho jinde.

Říjen mám však pořád rád. Každý z jeho jednatřiceti dnů.

Rychleji, výše, silněji. A moderněji

Olympijské hry nejsou jenom soupeřením nejlepších sportovců, dokonalých taktik nebo různých tréninkových metod, ale i soubojem výrobců sportovního vybavení. Je to pro ně veletrh obřích rozměrů. A proto dělají všechno možné i nemožné, aby na sebe upoutaly pozornost.

Pro atlety platí jednoduchá pravidla, která musí pečlivě dodržovat. Značkou oblečení je ta, se kterou má reprezentace podepsanou smlouvu – např. čeští atleti v Riu mají dresy Nike, bez ohledu na individuální smlouvy. Značka bot už je volitelná.

Před začátkem olympijských her ale každý musí nahlásit, v jakých botách bude závodit. Důvod je jednoduchý: aby se sportovci nestali v průběhu soutěží terčem nájezdů manažerů konkurenčních firem, kteří by je přepláceli a přemlouvali, ať změní značku. Dřív to bývalo běžné. K dokonalosti to dotáhl německý sprinter Armin Hary, olympijský vítěz z roku 1960, který v Římě stovku běžel v pumách, ale na stupně vítězů si vzal adidasky. Chtěl zkasírovat obě firmy, akorát si však obě naštval.

Olympijské hry jsou také místem, kde firmy velkolepě prezentují svoje technologické novinky. Samozřejmě přímo na těle atletů, k nimž se týden ve světě upíná maximální pozornost. V Londýně 2012 odstartovaly běžecké boty s bezešvým svrškem, letos Adidas, Nike a spol. svým hvězdám dodávají produkty z 3D tiskáren.

Pokud ale budete sledovat atletické soutěže velmi pozorně, všimnete si, že někteří atleti mají místa, kde obvykle bývá logo výrobce, přelepené či jinak zakryté. Důvody jsou dva. Občas k tomu sahají vícebojaři, kteří mají podepsaný kontrakt s některou z menších firem, jež ovšem nevyrábí (kvalitní) boty pro technické disciplíny, proto si na disk nebo oštěp vezmou například staré, osvědčené adidasky a pouze přelepí tři pruhy. Nebo jde o atlety bez smlouvy, kteří nechtějí na tak sledované akci dělat výrobcům reklamu zadarmo a zároveň vysílají signál: „Jsem k mání!“

Olympijské kolekce připravují firmy dva roky předem. Dávají si záležet nejen na kvalitě produktů, ale i na jejich pečlivé propagaci. Vždy samozřejmě jde o nesmírně revoluční věci, moderní materiály jsou často testované u NASA či podobných institucí. Ať už jde o boty, kombinézy, rukávy, podkolenky nebo letos v atletice zkoušené aerodynamické tejpy.

Díky nim mají sportovci ještě dokonaleji naplňovat heslo rychleji, výše, silněji.

Ale funguje to opravdu tak snadno? Nepřikládá se botám a oblečení větší vliv na sportovní výkon, než je třeba? Na tyhle otázky si vždycky odpovím ve chvíli, kdy z houfu borců v ultramoderních aerodynamických kombinézách jako první cílem stovky proběhne Usain Bolt. V plandajícím a vykasaném tílku.

Startovné a sociální projekt pro 10 milionů Čechů

Začnu dobrou zprávou, protože těch nikdy není dost. Tady je: Česko se konečně dostalo do stavu, kdy maratonky jsou levnější než startovné na maraton! Pochopitelně ne každé maratonky a ne startovné na každý maraton. Ale pokud jste se na PIM nepřihlásili v první vlně s předstihem deseti měsíců a zbaběle čekáte na chvíli, kdy budete mít pocit, že máte opravdu natrénováno, už se potkáte s cenou 2900 Kč. A za ni se dají sehnat dost dobré běžecké boty.

Samozřejmě se ještě můžete přihlásit do fiktivního Českého maratonského klubu a pár stovek ušetříte. Tedy pokud se vám bude chtít podpořit podnikatelského ducha 90. let a vyčůraný způsob pořadatelů, jak obejít legislativu zakazující dvojí ceny pro domácí a cizince. Výměnou za tento běžecký slevomat dáváte pouze svoji e-mailovou schránku.

Nic to ovšem nemění na faktu, že maraton i další závody série RunCzech budou zase o něco dražší než dříve.

Nemám s tím problém, aby bylo jasno. Zřejmě ani většina běžců. Všichni máme možnost zvolit si, za co utratíme své peníze a na jaký závod se vypravíme. Rádi budou i ostatní pořadatelé; dá se očekávat, že se na jejich akce přesune část nespokojených klientů (ano, tohle je to správné slovo) RunCzech, a v případě, že dostanou kuráž taky zdražit, stále budou znatelně levnější.

Máme tržní hospodářství, jehož základem je zákon nabídky a poptávky. Poptávka po závodech v centru Prahy je stále vysoká, od domácích běžců i ze strany cizinců, tak proč nezvýšit cenu. Hospodský taky nebude prodávat pivo za dvacku, když ví, že se najde dost lidí, kteří budou ochotni zaplatit 39 Kč. Proto se šponuje výše nabídky.

Ostatně RunCzech není sám, kdo posouvá laťku s cenou za uběhnutý kilometr vysoko. Na desítku v Běchovicích, která se koná na konci září, se teď přihlásíte za 600 Kč. Na místě zaplatíte o dvě stovky víc. Pětka v rámci RunTour se startovným 400 Kč (a 500 Kč na místě) taky není zrovna zadarmo. Dokonce jsem viděl i „kurz indiánského běhu“ za 4499 Kč, takže dneska je myslitelné už opravdu všechno.

Možná se někdy dočkáme i zpoplatnění občerstvovaček. Základní menu v ceně startovného, red bully a čokoláda za příplatek. Proč ne, pokud to někdo bude ochotný akceptovat. I tohle by mi bylo celkem lhostejné.

Tak proč o tom všem píši? Kvůli dvěma soukromým poznámkám na okraj.

Je čistě jenom věcí RunCzech, jak nastaví výši startovného. Bez debat. Ale teď už dosahuje takové výše, že šéf firmy Carlo Capalbo by aspoň měl v PR rozhovorech pro spřátelená média volit jiná slova, než jaká volil dosud. Bez uzardění totiž vyhlašoval, že jím pořádané závody pro něj nejsou byznys, ale sociální projekt pro deset milionů Čechů a touha učinit tuhle zemi šťastnější, udělat něco pro zdraví jejích obyvatel.

Ne, je to byznys. Skutečný sociální projekt vypadá opravdu jinak. Slova jako byznys nebo profit nejsou nadávky, netřeba se bát je vyslovit nahlas a přiznat se k nim. Závody firma pořádá proto, aby vydělala peníze, aby jich letos bylo víc než loni a za rok víc než letos. Coca-Cola Company taky netvrdí, že je tady od toho, aby lidé neumírali žízní. A když už jsme u zmíněného zdraví národa: kdyby o něj měl Mr. RunCzech vážně takovou starost, z fleku by zrušil generální sponzorství maratonu firmě, která roky lhala o emisích oxidů dusíků, což věru není věc, jež by sloužila k utužování našeho zdraví.

Druhá poznámka se týká pocitu, že existují stromy, které mohou růst až do nebe. Neexistují. Byly u nás doby, kdy se řada restaurací v centrech měst nebo hotelů na horách cenami orientovala na zahraniční a movitou klientelu. Dlouho to přinášelo peníze. Pak přišla finanční krize a najednou jsme z médií slyšeli nářky krkonošských hoteliérů a majitelů restaurací v centru Prahy, že padají do minusu, protože se utlumil turistický ruch a dobře situovaní klienti začali najednou obracet každou bankovku. A tak museli začít hledat cestu, jak do svých provozoven nalákat lidi, kteří netouží za slušnou večeři pro dva utratit čtvrtletní prémie.

Třeba i RunCzech bude jednou složitě zpátky nahánět běžce, kteří si v roce 2017 raději koupili maratonky než pár hodin běhu po Praze.

Foto: Dominik Bakeš