Rozhovory - Page 2

Jan Bartas: Na horský ultra natrénuješ i v Modřanech

Zatímco před deseti roky patřily v debatách běžců k ikonickým místům Berlín, Amsterdam nebo Košice, dnes vyznavači dlouhých tratí stále častěji mluví o Zegamě, Lavaredu či UMTB. Obliba horských ultra a skyrunningových závodů stoupá i v zemi, jíž nebyly velehory přisouzeny. Jedním z nejúspěšnějších českých běžců ve zmíněných disciplínách je Jan Bartas, třicetiletý vyšetřovatel podvodů z Prahy. Letos byl mj. devatenáctý na mistrovství Evropy v Ultra SkyMarathonu, v závodním deníčku má úspěšné účasti na Transvulcanii, Zegamě, v Tromsø, Traveseře atd.

Když jsme před dvěma týdny dělali tento rozhovor, byl už myšlenkami opět ve Španělsku, na Ultra Pirineu, ale šlachy na holeních ještě ne zrovna v dobrém vzpomínaly na osmidenní etapový závod TransAlpine. I kvůli tomu Honza poslední závod letošní Skyrunner World Series nedokončil.

Byla pro tebe TransAlpine zatím nejtěžší závodní zkušeností?
„Byla to hlavně úplně jiná zkušenost, než jaké jsem nasbíral předtím. Opakovaná námaha a hlavně nedostatečná regenerace v průběhu noci, kdy jsme spali s ostatními v halách a tělocvičnách, 200 lidí na jednom místě… To si člověk moc neodpočine, když celou noc okolo něj někdo chodí. Ne náhodou na prvních pěti místech skončili ti, kdo spali v hotelu. No, a taky to byl závod dvojic a já měl lepšího partnera, který mě utavil. Etapy měly v průměru 40 kilometrů a on je na kratší vzdálenosti lepší, běžel pětkové tempo, kdežto já za ním v těch horách vlál, každou etapu jsem šel trochu víc na krev než on a v té závěrečné se to projevilo. Úplně jsem opuchnul, prý z nedostatku bílkovin v těle.“

A kde sis zrasoval nohy?
„Na konci v dlouhých sebězích, které byly často po asfaltu a betonu. Utíkat je tempem okolo 3:15, to je na mě moc rychlé. Nohy tam dostaly pořádně zabrat. Jsem zvyklý běhat po lesních pěšinkách a stezkách, tam běžíš jinak, nárazy jsou menší, cupitáš… Tady jsem navíc musel natahovat krok, na což nejsem zvyklý. Takže se stávalo, že etapa měla čtyřicet kilometrů, ale z toho patnáct bylo po asfaltu, což mi přišlo docela dost na to, že se TransAlpine tváří jako trailový závod.“

Závody ve dvojicích mají svoje specifika. Je to typ soutěžení, který ti sedí, nebo běháš radši sám za sebe?
„S horama jsem, jako hodně lidí u nás, začínal na Beskydské sedmičce, tedy závodem dvojic. Bavilo mě to, dokud jsme byli s parťákem vyrovnaní. Netrénovali jsme, šli jsme to přežít. Ale pak jsem začal trochu trénovat, zatímco on ne, a to mě přestalo bavit, protože se trochu nudíš, pořád čekáš na toho druhého. Teď jsem si to vyzkoušel z druhé strany, kdy jsem za svým parťákem vlál já. Druhou část závodu jsem si připadal, že ho zdržuju. Když běžím sám, tak závod prohraji sobě, ale tady jsem měl špatný pocit, že ho kazím někomu jinému. Pokud bych byl v pohodě, mohli jsme bojovat o šesté místo, ale místo toho jsme si jenom hlídali osmé. Nevím, jestli by mě lákalo znovu si něco ve dvojici zkusit. Možná s přítelkyní Zuzkou. Tam by výsledek záležel na ní a já bych si závod mohl víc užít.“

Jak ses vlastně dostal k běhání v horách?
„Původně jsem začínal na stadionu, běhal jsem na Děkance 400 metrů. Potom jsem začal studovat, víc lézt po horách, a abych měl fyzičku na nástupy v horách, zase začal jsem klusat a pobíhat. A pak jsem šel do práce, trochu víc jsem jedl a pracoval, míň sportoval a nelíbilo se mi, kam to vede. Proto jsem začal běhání brát vážněji. Zkusil jsem maraton, ten mi šel kupodivu hezky, pak jsem se vypravil na Silvu a zjistil jsem, že na delších tratích jsem lepší než na desítce, kde nemám rychlost. Přišlo mi fajn, že pro trénink na ultra stačí pobíhat, co ti čas dovolí. Po tom, co jsem šest let dřel úseky na stadionu, se mi líbilo, že stačí jenom tak běhat, sem tam zařadit kopce… Příprava jde skoro sama, je to pohodlnější. Za relativně míň dřiny, než když chceš natrénovat na rychlou desítku, si zaběhneš hezky šedesátku nebo osmdesátku, aniž bys u toho trpěl a umřel. Touhle přirozenou cestou jsem se tedy dostal k ultra.“

V delších závodech a v horách jsi úspěšnější než kdysi na krátkých distancích. Čím to je? Máš v nohou sílu ze sprintů? Nebo tím, že jsi lehčí?
„Rozhodně to není tím, že bych měl talent. (úsměv) To mi dost výslovně řekl trenér na atletice, že na běhání nemám vůbec žádný talent. Mám hrozně krátký krok. Když mě uvidíš na silnici, to je pekelný… Nevím, kde je moje síla a přednost, co bych měl v tréninku rozvíjet. Ale asi hraje roli, že mi nevadí běžné starosti, které mají ostatní běžci. Puchýře nemívám skoro vůbec a když se objeví nějaká drobná bolístka, mávnu nad ní rukou. Třeba první Silvu jsem dokončil s krvavými třísly. Zvládl jsem to, ale vím, že je to věc, kvůli které jiní vzdávají. Asi mám posunutý práh vnímání ne snad bolesti, ale spíše těch otravných věcí, co se při běhu stávají. A možná díky tomu, že netrpím na zranění, toho stihnu hodně odtrénovat. Tam asi vznikla základna, ze které se dá čerpat dlouhodobě. Necítím se unavený, psychicky mě netýrá běžet na sedmdesátém kilometru stejně jako na třicátém.“

Říkal jsi, že na tréninku ultra tě v začátcích bavila jeho jednoduchost. Trvá to pořád? I teď trénuješ jenom obecnou vytrvalost a občas kopce?
„Tak jsem to měl do minulého roku. Ale potom jsem si řekl, že už to takhle nechci dělat. Že když běhání dávám tolik času, chci, aby trénink měl nějakou strukturu, aby byl efektivní. Šel jsem tedy za španělskou ultra běžkyní Nereou Martinez, ta mě od té doby trénuje a příprava se vrátila zpátky k intervalům. Klasický trénink v týdnu trvá maximálně hodinu a čtvrt. Zařazuji fartlek, pak jsou tam úseky 1 až 1,5 kilometru, které se co týden střídají s kopcema, kdy do kopce běžím 3 až 4 minuty, pak je meziklus a znovu kopec. V sobotu vyrážím do hor na čtyřhodinový běh, kde se toho snažím co nejvíc nastoupat, a v neděli je na programu dlouhé silniční kolo.“

Jak s Nereou komunikujete?
„Přes WhatsApp. Tréninkové plány mi posílá na dvoutýdenní bázi. Nepíše mi časy, ale intenzitu, takže vím, na jaké tepové frekvenci mám běhat například úseky. Ode mě potom má zpětnou vazbu, napíšu jí, že jsem běžel na 175 tepů, ale mám z toho docela unavené nohy, tak mi intenzitu upraví. Začal jsem i chodit jednou za dva týdny k fyzioterapeutce. A jde to nahoru. Za ten rok jsem udělal docela pokrok.“

Takže na skyruninngové závody se lze připravit klidně i v Modřanech?
„Určitě to jde, pokud máš touhu vyjet o víkendu do hor, což my se Zuzkou máme, protože radši trávíme čas mimo Prahu než doma. Otázkou samozřejmě je, jestli se vyplatí se nějak speciálně připravovat na závody ve vysoké nadmořské výšce. Vím, že před mistrovstvím Evropy trénoval Honza Zemaník na kole s kyslíkovým přístrojem, Zdenda Kříž spal v hypoxickém stanu, ale nedopadli tam moc dobře. Možná je lepší to prostě zkusit utáhnout s tím, co máš. A technické věci? Ty jdou vyzávodit. Škoda, že v Rakousku nejsou podobné závody populárnější, ale třeba do Dolomit to není daleko. V tomhle ti Itálie dá hodně, když se zaměříš na seběhy, které rozhodují závody.“

BARTAS2

Kdysi jsi začínal na silnici a klasických tratích. Máš představu, za kolik bys dneska dal desítku nebo maraton?
„Nemám. Běchovice jsem běžel za 37:30 a docela by mě zajímalo, za kolik bych je dal letos. Vůbec si netroufám odhadovat. Maraton jsem měl malinko přes tři hodiny a myslím, že bych teď byl lepší. Ale nevím, jestli by mě na asfaltu bavil.“

A nelákalo by tě si to zkusit? Jenom tak pro svůj pocit?
„Lákalo. Ale bojím se, co by to se mnou udělalo a jestli bych se neodrovnal pro zbytek sezony. Teď jsem viděl, jak se na mě podepsaly asfaltové úseky na TransAlpine, a tak představa, že na tom trávím tři hodiny… Ale chci si letos zkusit Velkou kunratickou, asi po pěti letech. Pak i další české krosy, jako jsou Janovská devatenáctka nebo Senohraby, to je skvělá příprava. Na to se hodně těším. Jsem zvědavý, jak na tom budu ve srovnání s klukama, se kterýma jsem kdysi závodil a měli jsme podobné časy.“

Silniční závody mají jedno plus – snadněji se tam poměřují výkony. Když máš osobák na desítku 38 minut a zaběhneš ji za 41 minut, tak víš, že se ti to moc nepovedlo. Jaké máš měřítko pro své výkony na ultra v horách, kde jsi třeba poprvé a ani neznáš trasu?
„U mně přichází pocit satisfakce a spokojenosti s výkonem hlavně při srovnání s dalšími závodníky. Když vím, že mistr světa Luis Hernando mi dává více méně na každém kilometru minutu, tak jsem spokojený, pokud se do toho limitu vejdu. On je pro mě takovou referenční skupinou. Nebo to poznám podle umístění. Když jsem v prvních pěti až deseti procentech startovního pole, je to dobré. A roli hrají i pocity. Vím, že jsou třicetikilometrové závody v horách, které mě hrozně rozsekají, je to nahoru a dolů, pak dlouhé úseky, kde se musí běžet. Je to docela těžké na nohy, a to jsem pak rád, že přežiju.“

Mě docela zaujalo, jak lidi z vnějšku, ale i hodně běžců dneska hodnotí výkony jenom podle uběhnutých kilometrů. Bez ohledu na další okolnosti, jakou jsou konkurence, rychlost nebo náročnost trasy. Prostě kdo běží daleko, je král.
„Jo, přemýšlel jsem o tom, když jsem teď ve Španělsku viděl masy lidí běžet 110 kilometrů…. Myslím, že to jde ruku v ruce s dobou. Je jednodušší nějak přežít 100 kilometrů v horách. Pak přijít do práce, na rodinnou oslavu, do hospody a říct: Tak jsem zvládl stovku v horách. Lidi přestanou vnímat dodatečné informace, jako že k tomu bylo potřeba třicet hodin a ten člověk se tři týdny nemohl hýbat. Poplácání po zádech se dostaví. Ale když řekneš, že jsi uběhl deset kilometrů, s nikým to nehne, nikdo tě už za to po zádech nepoplácá. I když si myslím, že dopracovat se k desítce pod 35 minut je daleko těžší a hodnotnější výkon než “uběhnout” sto kilometrů.“

Jak dlouhá byla, obrazně řečeno, tvoje cesta z Beskydské sedmičky do Alp a Pyrenejí?
„Moc dlouhá ne. Hned první rok po tom, co jsem si řekl, že Beskydskou sedmičku už nechci chodit, jsem se díval, jaké existují další závody. Zkusil jsem Silvu a byl jsem rád, že jsem ji zvládl, protože je to hodně běžecký závod. Za další dva týdny jsem jel na Zugspitze, což je asi nejbližší opravdu horský závod. Ten byl první, pak už tošlo rychle za sebou. Bavilo mě 10 lužických sedmistovek, kde jsem zjistil, že čím víc je na trati kopců, tím jsem lepší, šlo mi to tam líp než na Silvě. Pak přišlo Magredi, moje první stomílovka, kterou jsem si protrpěl. A když mě Sam Straka pozval do skrunningové reprezentace, věděl jsem, že budu muset běhat častěji zahraniční závody. Ale to už jsem byl na pracovním pobytu v Madridu, kde jsem vlastně každý týden absolvoval nějaký závod v kopcích. Tam se tomu taky říká krosy, jako u nás, ale mají mnohem větší převýšení.“

Za pár sezon jsi toho stihl objet docela dost. Který ze závodů máš nejradši?
„Asi Transvulcanii. Ale mě se třeba líbí i Beskydská sedmička, protože má geniálně udělanou trať, kde přeběhneš hory z bodu A do bodu B. Myslím, že není nic lepšího. Vulcania je ostrov, přeběhneš celý ten hřeben a nehoníš zbytečné metry, protože pořadatelé nedělají trať těžší, než ji udělala příroda. Moc se mi líbí závody, které mají nějaký nápad, vnitřní ideu. Patří sem i Ronda, tedy oběhnutí Andorry.“

Máš radši závody víc běžecké, nebo takové, kde je hodně těžkých, technických pasáží?
„Nejradši mám ty, kde se to střídá. Dřív jsem si myslel, že mám rád ty hodně technické, ale nedávno jsem dostal na zadek od Zdendy Kříže v Tromsø, a vím, že víc mi svědčí, když se mění tempo. Když musím měnit rytmus, odpočinu si a kdy využiju toho, že technické seběhy mě neunavují tolik jako ostatní. Mám velkou výhodu, že umím sbíhat, za to mě pochválila i Anka Straková. Z toho se v závodech čerpá. Když je tam dlouhý technický seběh, to je pak můj závod.“

K dlouhým běhům v přírodě patří i to, že s krizí se tam bojuje jinak než na silnici. Když ti to na maratonu vůbec nejde, sedneš na metro a jedeš domů. Což někde v pustině u Tromsø moc nepřichází v úvahu… Jak vlastně v takové situaci nakládáš s krizí?
„Když mi to nejde, tak prostě zpomalím. V tom je možná výhoda proti silničním běhům. Pokud při maratonu běžíš na osobák a podle mezičasů vidíš, že to nezvládáš, tak tě to asi trochu deptá. Ale v horách bojuješ se soupeři, ne s časem na stopkách. A to mi pomáhá. Říkám si, že teď mám krizi já, ale třeba za hodinu ji bude mít ten, co mě právě předběhl. Když je to dlouhý závod na deset hodin, tak se pocity přelévají. Člověk pak čerpá z toho, že už to zažil několikrát, a tedy i ví, že každá krize přejde, že po ní následuje zase úsek, kdy do toho můžeš šlapat. Čím víc závodů mám za sebou, tím méně mě takové situace deptají.“

S nutkáním vykašlat se na závod jenom proto, že ti to nejde a ubývají síly, jsi tedy ještě nebojoval?
„Ne. Ono je to většinou těžké i logisticky. Třeba Aleš Zavoral letos skončil na Rondě a oni mu řekli, že musí jít tři hodiny pěšky dolů, protože tam není silnice a oni nemají, jak by ho někam dostali. Tak si v takové chvíli musíš vybrat: buď budeš pět hodin pokračovat na další checkpoint a třeba se cestou z krize vyhrabeš, nebo počkáš, vyspíš se a odpoledne sejdeš dolů.“

Ale ty stejně asi s krizemi potíže nemáš. Vždyť na všech běžeckých fotkách, co jsem viděl, se směješ.
(úsměv) „Ale já se směju proto, že vidím fotografa. To je celé tajemství. Směju se, ale předtím jsem v křeči. Už se párkrát stalo, třeba právě na Vulcanii, že k poslední fotce fotograf napsal, že toho chlapíka jsme fotili už na padesátém kilometru a smál se úplně stejně jako před cílem. Přitom tohle byl zrovna případ, že už to nebylo dobrý, měl jsem toho dost. Ale možná mám křeč stejnou jako ten smích.“

trans

Jaká máš závodní plány do budoucna?
„Chtěl bych zkusit americké závody. Třeba Western States, i když se o něm říká, že je lehký. Asi bude hodně běžecký, ale pořád je to stomílovka. Taky se říká, že je z kopce. Ano, start je výš než cíl, ale mezi tím je čtyři pět velkých stoupání, je tam velký vedro… Nejlepší to běhají hodně rychle, pod čtrnáct hodin. V horách běžet pod šest minut na kilák, to mi přijde neskutečný. Asi ještě víc by mě lákal Hardrock, který je hodně chodící, podobný Rondě. Je to docela vysoko a moc se s tím nepářou ani dobrovolníci, jako že by trasa byla značená po pěti metrech, takže je to i trochu dobrodružství. Chtěl bych se podívat i na ostrov Reunion, to je taky stomílovka.“

A v Evropě?
„Tady je toho víc. Za pět let bych si k pětatřicátinám chtěl nadělit Rondu. Už jsem tam běžel, nebyl to propadák a dali jsme to s Paloncem za 41 hodin. Ale závodil jsem jenom prvních devadesát kilometrů a zbytek jsem přežíval, ten pocit se mi moc nelíbil. Rád bych to závodil celé, k tomu ovšem musím dospět hlavou. Chtěl bych se vypravit i na UMTB, i když vím, že je to pro hodně lidí kontroverzní závod. Ale podle mě je to takový benchmark, který by si měl člověk zkusit. Podobně jako Běchovice. O nich může každý říkat, že je to masovka, ale ten závod má neskutečné kouzlo. Příští sezonu bych se chtěl udržet ve skyrunningové reprezentaci, snad to půjde, protože na tyhle dlouhé tratě mladí kluci moc nejdou. Ale tam je problém, že se závody příliš neobměňují. Kdyby příští rok byla světová série stejná, asi bych měl problém jet všechno znovu. Takových závodů, které bych si rád zopakoval, moc není. Určitě k nim patří Transvulcania. Už jsme s Honzou Zemaníkem domluvení, že vezmeme holky, pojmeme to jako dovolenou a na konci si odběhneme závod.“

Když už se tak bavíme o závodech: sledoval jsem nedávno na sociálních sítích debatu, kterou jsi vyvolal odvážným názorem, že na závodech by se mělo závodit, a trochu jsi narazil…
„Mám na to prostě odlišný pohled než někteří jiní běžci, kteří říkají, že si závody jdou užít. Tedy rozumím tomu, že někdo se vypraví na Ultra Pirineu a bere to jako hezký výlet, protože tam máš zajištění, nemusíš sebou tahat nic navíc a když půjdeš trochu rychleji, tak to za 24 hodin dáš a uvidíš kus hor. Proti tomu nic nemám. Mně spíš vadí, když z tábora lidí, co říkají, že si závody v horách chodí jenom užívat, zaznívá, že jenom ten jejich přístup je správný a že právě takový přístup patří do hor. A nebo když jsem byl v Tromsø, dostali jsme od Kiliana s Emelií tričko, kde byl anglicky nápis: „Hory nejsou stadion pro mé ego, ale katedrála pro mou duši.“ Nevím, to mi přijde takový… Vždyť oba dva by nemohli dělat to, co dělají dneska, kdyby předtím nezávodili do krve.“

Mně taky nepřijde, že by snaha soupeřit byla pravým opakem užívání si závodu.
„Přesně. Ty dva přístupy se přeci nijak neruší. I já si závody užívám. Baví mě závodit, snažím se dostat ze sebe všechno. Jenom si prostě na občerstvovačce s nikým dvacet minut nepovídám. Nebo teď jsem zaplatil deset tisíc za to, abych běžel sto kilometrů v Pyrenejích. Přeci bych je neplatil, kdybych nedělal to, co mě naplňuje a baví, kdybych tam nějak vnitřně trpěl. Zdůrazňovat, že si jdu závod užít, mi přijde nadbytečné. Proto to děláme. Proto je to naše hobby, že nás to baví a užíváme si to. Z některých hlasů jsem ale cítil, že ti, kdo jdou závody v pohodovém tempu a nesoutěží, to berou opravdověji než my ostatní. Tak jsem se musel ozvat.“

Jakub Živec: V USA je na prvním místě úspěch týmu

Před šesti roky se zapsal do povědomí fajnškmekrů mezi atletickými fanoušky stříbrem na mistrovství Evropy juniorů na trati 5000 metrů (14:10,5), ale potom o Jakubu Živcovi dlouho nebylo moc slyšet. Z jednoduchého důvodu: studoval v USA. Nejprve střední školu v Grand Rapids v Minnesotě, pak získal stipendium na Florida State University a letos završil vysokoškolská léta magisterským titulem v oboru financí na University of Maryland – a taky postupem do semifinále univerzitního šampionátu NCAA na 1500 metrů. V našem rozhovoru šla proto řeč hlavně o jeho nezvyklé atletické cestě a nelehkém životě univerzitního sportovce ve Státech.

Od žáků po juniory jsi získal třináct republikových titulů a ve svojí věkové kategorii jsi tu neměl konkurenci. Ještě na gymnáziu jsi odjel na půl roku do USA. Spočítali jste si už tenkrát doma, že díky tvým výkonům je šance získat v zámoří sportovní stipendium?
“Ano, o Americe jsem snil, už když jsem končil základní školu a začínal běhat relativně kvalitní časy. Zásadní zlom přišel po MS do 17 let v Ostravě, kde mi o setinu unikl český dorostenecký rekord na 3000 m (8:19,35), nicméně jsem získal velkou motivaci do dalšího tréninku. V té době ještě nebylo pro české atlety běžné odjíždět do zámoří za studiem, takže jsem netušil, jaké výkony jsou potřeba a co všechno to obnáší. Do Grand Rapids jsem dorazil na podzim 2008, potřeboval jsem se naučit anglicky, seznámit se s americkým studijním systémem a hlavně se pořádně ukázat místním trenérům. Můj strýc Vladimir Červenka, který působí jako biatlonový trenér v Minnesotě, a jeho rodina mi tenkrát moc pomohli a troufám si říct, že bez nich bych v USA asi nikdy nevystudoval.”

Výsledky v Minnesotě jsi musel zaujmout řadu skautů, navíc ses zanedlouho stal juniorským vicemistrem Evropy na 5000 metrů. Z jakých nabídek sis vybíral? A proč zvítězila Florida State University?
“V den, kdy jsem překonal minnesotský národní rekord na 5 kilometrů, zvonil telefon prakticky až do večera a nabídky se jenom hrnuly. Rázem jsem se zařadil mezi nejsledovanější středoškolské běžce v USA. Byl jsem v kontaktu s řadou škol, zmíním jen ty největší: Wisconsin, Florida, Oregon, Dakota, Columbia, Virginia, Minnesota, Iowa, Colorado, Hawaii… Původně jsem měl nastoupit na University of Wisconsin, ale trenéři se na poslední chvíli rozhodli pro někoho jiného. Bylo už relativně pozdě, ale obrátil se na mě kouč Bob Braman z FSU s tím, že mají v týmu ještě místo. Takové nabídky se neodmítají a během pár dní jsem tam uzavřel čtyřletou smlouvu. Myslím, že jsem se rozhodl správně.”

Kladl jsi při výběru univerzity důraz i na kvalitu akademického programu, nebo ses orientoval  spíše podle výsledků školy v NCAA s nadějí, že se běháním jednou budeš živit?
“Atletika mě bavila a naplňovala, ale popravdě jsem se jí nikdy živit nechtěl. Býval jsem často zraněný a myslím, že tělo mi tím dávalo najevo, že nemůžu běhat do nekonečna. Čím jsem byl starší, tím pro mě byla škola důležitější. Vzdělání pak hrálo hlavní roli minulý rok, kdy jsem přešel dostudovat a získat titul Master of Finance na University of Maryland.”

Není tajemstvím, že od atletů se na amerických univerzitách očekávají nejen excelentní sportovní výkony, ale i nadprůměrné studijní výsledky. Můžeš přiblížit, jak vypadal tvůj obvyklý den na univerzitě?
“Na Floridě měl trénink prioritu. Přes den je horko a dusno, a proto jsme museli trénovat už v 6:30 ráno, šestkrát týdně. Dvakrát do týdne jsme byli v posilovně a často měli i dvoufázové tréninky. Pokud nebyl další trénink odpoledne, očekávalo se od nás, že se budeme věnovat regeneraci. Každý druhy týden jsme lítali po závodech a na učení moc času nezbývalo. Trénink byl nejtěžší, když jsme byli v přípravě na krosovou sezonu. Řekl bych, že běhání a regeneraci jsme se věnovali 3-4 hodiny denně. Na přednáškách jsem byl pravděpodobně tak tři hodiny každý den. Volný čas jsem během sezony kvůli dohánění školy prakticky neměl. Každopádně americký systém se atletům dobře přizpůsobuje a takhle kvalitní kombinace studia a vrcholového sportu se jinde na světě najít nedá.”

Mám známého, který studoval v Texasu, a vyprávěl mi o ohromném tlaku, který cítil na svoje výkony, aby mu stipendium nesebrali. Nakonec si tvrdým tréninkem způsobil únavou zlomeninu a mnoho let neměl do běhání chuť. Funguje to skutečně tak, že pokud nesplníš určité limity, přijdeš o stipendium?
“Na některých univerzitách, FSU nevyjímaje, to tak opravdu funguje. Víceméně platí, že čím kvalitnější sportovní škola, tím větší je na atlety tlak. Podle pravidel trenéři nemohou odebírat stipendia na základě sportovních výsledků, realita je ale taková, že důvod si trenér vždycky najde. A žádný tým, který atletům nesahá na stipendia, se nemůže udržet v absolutní špičce. Je to prostě byznys, stejně jako vrcholový sport kdekoliv ve světě. Vím to bohužel moc dobře z vlastní zkušenosti, neboť jsem v roce 2012 po operaci kolene přišel o polovinu stipendia. Bylo to tvrdé, naštěstí mě v té době finančně podpořili rodiče, kterým tímto moc děkuji. Následující rok jsem si stipendium vyzávodil zpět. Málokdo si je tohoto vědom a ještě méně trenérů to atletům před nástupem přizná. Je třeba si to ohlídat. Dnes už existují i školy, kde se stipendia garantují na celou dobu studia. Pokud se však chce atlet dostat do nejlepších týmů, musí na sebe vzít určité riziko. Kdo se ale nebojí, bude o to více odměněn. Stojí to za to.”

Na amerických univerzitách je také ohromná konkurence atletů z celého světa, na FSU s tebou studovali i mnozí olympionici. Tušil jsi, do čeho jdeš, nebo kvalita NCAA a zájem fanoušků překonaly tvoje očekávání?
“Prakticky jsem nevěděl, do čeho jdu. Tým na FSU je neskutečné kvalitní, hlavně ve sprintech (studovali tu například Walter Dix nebo belgická dvojčata Kevin a Jonathan Borléeovi). Hlavně každoroční národní mistrovství, v krosu i na dráze, je pro atleta úžasný zážitek. Kvalita NCAA se každým rokem zvedá a veliký úspěch je už jen probojovat se kvalifikací na národní šampionát. Dostanou se tam skutečně jen ti nejlepší. Zájem fanoušků je mnohem větší než v Evropě a třeba k atletům z University of Oregon se na západním pobřeží chovají jako k celebritám.”

Nehledě na výrazné individuality je univerzitní trénink v průběhu celého roku (na podzim kros, v zimě hala, na jaře dráha) podřízen týmovému úspěchu. To jde ovšem často proti osobním cílům atleta. Jaké s tím máš zkušenosti?
“Od útlého věku mě připravoval lovosický trenér Drahomír Venclíček a jeho individuální přístup se mnou dělal doslova zázraky, bez jeho vedení a trpělivosti bych to v atletice nikam nedotáhl. Za mořem jsem s touto změnou na začátku dost bojoval a moc se mi nedařilo. Najednou se trénink orientoval na celou skupinu, a ne jen na mě. Kvůli velkým objemům jsem byl často zraněný, nicméně znám řadu lidí, kterým tento styl tréninku vyhovuje, zdravotně to vydrželi a dnes běhají třeba za Nike. Často se u nás říká, že v Americe ničí české atlety, když se ale ohlédnu na bývalý český dorostenecký a juniorský tým, kterého jsem byl součástí, tak to ke kontraktu dotáhla jen hrstka lidí. Teď na University of Maryland byl přístup individuálnější. Trenéři mi věřili a rád jsem se vrátil k principům, kterým mě naučil Drahomír Venclíček v Lovosicích.”

V roce 2011, po prvním ročníku na univerzitě, ses doma zúčastnil mistrovství republiky na dráze. Získal jsi tehdy bronz na 5000 m, ale od té doby ses fanouškům doma už neukázal. Jaké byly tvé kontakty s Českým atletickým svazem? Dostával jsi pozvánky na reprezentační akce?
“V roce 2011 jsme to přetáhli v přípravě a běhalo se mi hrozně špatně. Doufal jsem, že když si trochu odpočinu, poběží se mi pak na mistrovství republiky lépe. To se však nestalo a tehdy jsem si uvědomil, že nemohu riskovat stipendium kvůli soutěži v Evropě. V USA jsem měl kvůli krosu sezonu prakticky od srpna do června a potřeboval jsem si odpočinout, po fyzické i psychické stránce. První tři roky na Floridě jsem ještě v kontaktu se svazem byl; buď jsem ale byl zrovna zraněný, nebo se mi to nehodilo do přípravy. Potom už žádná další komunikace neproběhla. Hodně zahraničních atletů studujících v USA jezdilo reprezentovat pravidelně, já tu příležitost bohužel nikdy nedostal. Škoda. Například na podzim 2012 jsem na univerzitním mistrovství v krosu doběhl na 21. místě a porazil mnoho běžců, kteří se o dva týdny později zúčastnili mistrovství Evropy.”

Jsi jedním z hrstky českých běžců, který v USA působil. Tuzemské běžkyně jsou přitom do zámoří draftovány relativně pravidelně. Jaké máš pro to vysvětlení?
“V USA je podle pravidel pro každý sport přidělen určitý počet stipendií, což musí školy respektovat. Mužská atletika je například limitovaná dvanácti stipendii, ženská osmnácti. NCAA se tím snaží vyvážit rozdíly mezi mužskými a ženskými sporty. Každá univerzita totiž musí mít mezi sportovci stejný počet mužů i žen. Na vině je americky fotbal, který na jedné univerzitě čítá kolem 120 hráčů. Všechny ostatní mužské týmy tím trpí a často je i kompletně zruší. V posledních letech tak NCAA přišla o řadu kvalitních atletických týmů. Například na University of Maryland, kde studuji nyní, byl před dvěma lety mužský atletický tým na rok zrušen, a kdyby univerzita neobnovila ženský fotbal (soccer) a nezvýšila tím počet žen, studovat bych tu nemohl. Pro atletky je tedy určitě jednodušší se do USA z důvodu vyššího počtu stipendií  dostat. Navíc v ženských soutěžích tu zatím nepanuje tak velká konkurence.”

Řečí čísel ses v USA za pět let zlepšil o osm vteřin na patnáctistovce, o šest vteřin na trojce, ale třeba pětku jsi už nikdy lépe než v juniorech nezaběhl. Na druhou stranu se ti dařilo v krosech a letos ses probojoval do semifinále NCAA na 1500 m. Jak bys vývoj své zámořské sportovní kariéry zhodnotil?
“Pětku jsem v USA od juniorů běžel už jenom jednou. Chystal jsem se osobák překonat ve třetím ročníku, když jsem měl super formu z podzimu, ale ozval se zánět achilovek a musel jsem vynechat celou dráhovou sezonu. Od té doby jsem se věnoval víceméně jen patnáctistovce a krosům. Moji kariéru v USA ale hodnotím pozitivně. Dokázal jsem pro školu urvat dost cenných bodů a díky svému finiši jsem často na šampionátech předbíhal o třídu lepší běžce. Myslím, že kdybych zůstal v Česku, měl bych větší šanci vyhnout se zraněním, které mě tu tak brzdily, a zůstat u tréninku, který fungoval. Na druhou stranu nesmím zapomenout na skvělé vzdělání, kamarády a spoustu vzpomínek, které jsem díky běhání v USA získal.”

Na Floridě jsi působil i ve funkci týmového kapitána. Je obvyklé, aby takovou pozici zastával cizinec?
“Amerika je mixem národností z celého světa a cizince tam mezi sebe berou úplně normálně. Moje týmy na Floridě i v Marylandu byly také z větší části mezinárodní. Člověk se aklimatizuje a po delší době i tak trochu poameričtí. Kamarádi z Česka si ze mě za to občas utahují. Myslím si, že je to přirozený vývoj, který vidím často i u ostatních atletů. Samozřejmě, mám pořád přízvuk, toho se asi už nezbavím, ale málokdo to tady vidí negativně.”

Vystudoval jsi finance a už při škole ses věnoval obchodování na finančních trzích. Jaké jsou tvoje další profesní plány? Chceš se usadit natrvalo v USA?
“Finance mě baví a popravdě řečeno se do práce i těším. Beru to jako novou výzvu a nový start. Nemám v plánu se ale usadit v USA natrvalo. Je to přeci jenom daleko a po pěti letech bych se rád přesunul blíže k domovu. Kam přesně, zatím nevím. Musím si to ještě nechat pořádně projít hlavou.”

Jak vidíš dál svoji sportovní kariéru? Potkáme tě v budoucnu na mistrovství republiky?
“Od červnového amerického mistrovství chodím jen klusat a věnuji se sportům, na které dříve nebyl čas. Teď chci běhat jen pro radost, nicméně člověk nikdy neví, že?”


JAKUB ŽIVEC

Narozen: 23. listopadu 1990
Oddíly: ASK Lovosice (1999-2008, 2009-2010), Grand Rapids High School Minnesota (2008-2009), Florida State University (2010-2014), University of Maryland (2014-2015).
Osobní rekordy: 800 m (1:50,6); 1500 m (3:44,3); 3000 m (8:04,6h); 5000 m (14:10,5); 10 km kros (29:47,7)
Úspěchy: třináctinásobný žákovský, dorostenecký a juniorský mistr republiky v hale, stříbrný z MEJ 2009 (5000 m), přední umístění na amerických krosových šampionátech, semifinalista NCAA na 1500 m (2015).


Závěrem bych na tomto místě rád poděkoval mé rodině, trenérovi Drahomíru Venclíčkovi a rodině Červenkových v Grand Rapids, bez jejichž podpory a pomoci by moje studium v USA zůstalo jen nesplněným snem. V případě jakýchkoliv dotazů ohledně studia v zámoří mě prosím neváhejte kontaktovat na jakubzivec zavináč gmail.com

Jiří Homoláč: Až do Ria chci běhání dávat všechno

Patří k nejlepším i nejvýraznějším běžcům své generace. Ale když jsem si uprostřed léta domluvili v Brně rozhovor, přijel Jiří Homoláč na kole. „Večer mě ještě čeká trénink, ale jenom lehčí desítka, tak si vlastně zvyšuji objemy,“ vysvětlil s úsměvem. Pak jsme se dali do řeči: o soustřední v Jižním Tyrolsku, odkud se právě vrátil, o patáliích se zraněními, o Jakubu Holušovi, o kouzlu silničních závodů i o snu jménem olympijský maraton.

Ty ses k běhání dostal poněkud netypickou cestou, v šestnácti letech jsi „přestoupil“ z fotbalu do prostředí, které je odlišné snad ve všem. Bral jsi to jako velkou změnu?
„Ani ne. V Kuřimi jsem tenkrát hrál krajský přebor dorostu a trénovali jsme třikrát týdně. Navíc jsem tam z Chudčic jezdil na kole, takže jsem měl vytrvalostní základy – jenom jsem kolo vyměnil za běh. Jasně, fotbal je týmový sport, zatímco v atletice jede každý na sebe, ale já už byl před tím individualista. Přijel jsem na trénink, odtrénoval jsem, o víkendech hrál zápasy a jel zase domů. Mimo fotbal jsme se skoro nescházeli.“

Jaké jsi měl v běžeckých začátcích ambice? Měl jsi tušení, co bys chtěl dokázat?
„Moje ambice byly na začátku dost velké. Šel jsem do toho po hlavě. A docela brzy se mi začalo dařit. Hned první rok jsem byl pátý na mistrovství republiky a pak se i nominoval na mistrovství světa v běh do vrchu v juniorské kategorii. To už pro mě byly úspěchy. Trénoval jsem tenkrát u pana Kašeho, asi dva roky, a zlepšoval se. Potom jsem přešel k panu Sequentovi. Hlavně proto, abych měl s kým trénovat. Do té doby jsem totiž běhal většinou sám a tady najednou byla skupina, kde bylo víc lidí, třeba Milan Kocourek. Mohli jsme si pomoct v tréninku, lepší byla i společná soustředění.“

Později se členem tréninkové skupiny stal i Jakub Holuša, letošní halový mistr Evropy a čerstvý český rekordman na 1500 metrů. Co ti dává spolupráce s takovým borcem?
„Pokud to jde, tak se v tréninku doplňujeme a pomáháme si. Když Kuba potřebuje sparringa na dlouhé běhy, tak jdu s ním. Když trénuje rychlost, to bohužel… (úsměv) Ani to s ním nezkouším, je úplně jinde. Ale třeba na podzimním soustředění, které je objemové a běhají se tempa, co zvládnu, tam s ním odběhám skoro všechno.“

Vaše skupina jezdí několikrát ročně do Melaga v Jižním Tyrolsku. Není to ubíjející tři nebo čtyři týdny se věnovat jenom běhání a dalším věcem, které s tréninkem souvisejí?
„Jako že bych se tam ukousával nudou a díval se do zdi? To vůbec ne. Naopak tam mi připadá, že den je docela krátký. Ráno vstaneme, najíme se a pak musíme jet k jezeru, kde běháme, což je vzdálenost asi deset kilometrů. Taky si sami vaříme, to je další věc, která zabere čas. Potom hrajeme hry, sem tam se griluje a letos přišli i další lidi do týmu, takže to bylo suprový. Jezdím tam moc rád a nestěžuji si.“

Kolik na takovém soustředění naběháš?
„Když je objemové, tak zhruba třicet kilometrů denně, což dává přes dvě stovky týdně. Teď v létě toho bylo míň. I proto, že jsem tam běžel závod na 15 kilometrů, tak jsem trochu ubral. Ale zase jsme na rozdíl od minulých let podnikali túry, to bylo docela náročné.“

S patnáctistovkou těsně pod čtyři minuty moc zázraků nenadělám. Tak jsem zkusil delší tratě na silnici. A docela se mi začalo dařit.

Cítíš na sobě změnu, když se z hor po podobném zápřahu vrátíš domů?
„Naprosto. Cítím se daleko líp než před odjezdem tam. A i když to s tréninkem přeženeme, stejně se cítím dobře, běhá se mi líp. Naštěstí se mi ještě nikdy nestalo, že bych přijel tak zatavený, že by mi to odepsalo sezonu.“

Velmi záhy po tom, co jsi začal s běháním, ses vyprofiloval jako běžec na delší silniční tratě. Co tě k tomu vedlo?
„Jednoduše jsem zjistil, že k tomu, abych se prosadil na dráze, mi chybí rychlost. S patnáctistovkou těsně pod čtyři minuty moc zázraků nenadělám. Tak jsem zkusil delší tratě na silnici. A docela se mi začalo dařit. První rok (2007) jsem dal půlmaraton v Pardubicích za 1:20, v další sezoně už to bylo 1:14 a později jsem chtěl zkusit i maraton. V tréninku jsem toho zvládl naběhat hodně, tak mě lákalo zjistit, jak uspěju právě v maratonu.“

Zvládlo se tělo bez potíží adaptovat?
„Myslím, že ano. Zatím mě potkalo jenom jedno vážnější zranění. I když stálo za to… Před třemi roky jsem měl zánět achillovky, trápil mě tři měsíce a nemohl jsem se ho zbavit. Fakt jsem měl špatné sny z toho, že nebudu moc už běhat a čeká mě konec. Docela hororové sny to byly. A najednou se to zničehonic spravilo. Jo, mám ještě výrůstky na holeni a pod koleny, což jsou prý přechozené únavové zlomeniny. Ale nikdy mě to nebolelo tak, že bych musel přestat s tréninkem. Možná mám práh bolesti trochu posunutý.“

Ale nedávno jsi začal chodit na speciální fyzio kvůli hýžďovým svalům. O co jde?
„No, je to trochu problém, který začíná asi v zádech, od esíčka. Zkracují se mi svaly, a je to docela utrpení, hlavně při maratonu. Takže teď dělám nové cviky i speciální dýchací cvičení. Dost se to zlepšilo a věřím, že na podzim to bude dobré a při maratonu se to projeví, že to třeba bude proti minulým závodům rozdíl minut.“

Tvoje výkonnost na maratonu a půlmaratonu teď trochu… nevím, jestli stagnuje…
„…ale ano, je to tak. Stagnuje.“

Terapeutka mi projela to místo rázovou vlnou a krásně se uvolnilo.

Dobrá. Čím to, že se časy od roku 2013 neposouvají?
„Začalo to na konci předloňské sezony, řekl bych. Udělal jsem si osobák na maratonu ve Frankfurtu (2:19:35), což bylo na konci října, neměl jsem skoro žádný odpočinek a hned jsme jeli na objemové soustředění. Tam se to asi zaseklo a dostal jsem se do začarovaného kruhu. Loňská sezona pak byla tragická. Po ní jsem si volno dal a cítím, že mi to pomohlo. Letos je to lepší, i když to ještě není úplně ono.“

Přesto jsi v květnu v Praze rozběhl maraton na 2:15. Myslíš, že to bylo v té situaci realistické tempo, nebo jsi prostě zkusil, jestli zrovna není den, kdy ti vyjde úplně všechno?
„Tak především si myslím, že by se to mělo zkoušet. (úsměv) A mně se běželo dobře. Fakt jsem si nedával začátek tak, že bych doběhl na půlku a zkosilo mě to. Bohužel se objevil ten problém se zadkem. Začalo to už na 14. kilometru a bylo to čím dál horší. Zkracuje se krok a nejde to. Už se nesoustředím na běh, ale spíš na to, jak moc to bolí. Týden jsem pomalu nemohl chodit a sedět. Špatný.“

Jak jsi nakonec Prahu hodnotil? Byl jsi sice druhý za Vítkem Pavlištou a útok na 2:15 nevyšel, ale zase sis vyrovnal osobák.
„Jo, to bylo docela kuriozní. Komu se povede vyrovnat si osobák na maratonu? (úsměv) Byl jsem zklamaný, že jsem byl z Čechů druhý, ale Víťa běžel dobře, to zase jako jo. Na druhé straně to byl pro mě nejlepší čas v Praze. A donutilo mě to zaměřit se konečně na ten můj problém.“

To se to hned tak výrazně zlepšilo?
„Jo. Terapeutka mi projela to místo rázovou vlnou a krásně se uvolnilo. Poznal jsem to hned na půlmaratonu v Karlových Varech. Už jsem tak netrpěl a měl z toho dobrý pocit. Snad to vydrží.“

Docela dost závodíš. Na jaře jsi v rozmezí tří měsíců běžel čtyři půlmaratony a jeden maraton. Je to všechno nadoraz, nebo si někdy polevíš a běžíš tréninkově?
„Prahu jsem zkoušel na konkrétní čas, půlmaraton i maraton, tam jsem nepolevoval. V Karlových Varech mi to neběželo (1:08:56), ale v cíli jsem se cítil dobře, nebyl jsem vyčerpaný. Bylo to asi tím, že mě po maratonu tělo ještě nepustilo do nejvyšších obrátek. V Českých Budějovicích to bylo hrozný (1:10:58). Tam jsem si hrábl na dno. Trpěl jsem strašně a po vyhlášení jsem málem zkolaboval, hrůza. Měl bych z toho být unavený, ale zvláštní je, že hned v Olomouci se mi pak běželo nádherně a dal jsem nejlepší čas za poslední dva roky (1:06:16). Zajímavý. Takže ne, nevypustil jsem ani jeden.“

Větší experti, než jsem já, by namítli, že by možná tvojí výkonnosti prospělo, kdybys počet závodů omezil. Co ty na to?
„To si nemyslím. Půlmaraton je pro mě trať, která se dá běhat pořád, každé dva týdny. Musím mít natrénováno, samozřejmě. A to já na jaře měl. Vlastně od listopadu jsem nezávodil. Jenom brněnské poháry, ale to jsem šel z tréninku, zablbnout si. Měl jsem hodně naběháno, od listopadu do dubna jsem měl průměr 170 kilometrů týdně, to pak vzdálenost jako půlmaraton nic není.“

Jaké jsou vlastně tvoje nejbližší plány pro podzimní sezonu?
„Podstatné je, kdy svaz zveřejní olympijské limity pro Rio a jaké budou. Ale určitě bych chtěl běžet maraton v Berlíně nebo Frankfurtu. Už mám číslo do Berlína a zase jako loni někam mezi hobíky. Uvidíme. I podle aktuální formy. Řekneme si s trenérem, jestli má cenu zkoušet Berlín, nebo jestli nepočkáme o další měsíc na Frankfurt.“

Máš vůbec na takových akcích, kde běží absolutní světová špička, šanci sehnat pro sebe vodiče?
„Jo, nějací tam na takové časy jsou a můžu se jich držet. Třeba loni v Berlíně to bylo dobrý. Běžel jsem s Falkem Cierpinskim, nejlepším Němcem, který měl dokonce dva vodiče. Trochu mě potáhli. Ale pak musel zastavit na záchod, oni s ním a já běžel dál. Po pár kilometrech mě doběhli a utekli mi… Určitě se to tedy dá a neběžím na ty časy sám.“

V poslední době u nás vzniká hodně nových a ambiciozních závodů, jejichž pořadatelé chtějí mít na startu i nejlepší české běžce. Máš od nich hodně nabídek?
„Ano, občas mi posílají pozvánky, a je toho fakt hodně. Objet se to rozhodně nedá. Vždycky si sedneme s trenérem a domluvíme se, co a jak. Pro mě jsou prioritou závody RunCzech. Je tam skvělá konkurence, závody jsou dobře organizované a hlavně panuje úžasná atmosféra. To je věc, která mě na běhání baví nejvíc. Fanoušci, diváci, kteří mě ženou dopředu. Není to jako na závodech, kdy jednou cestou vběhneš do lesa, druhou cestou z něj vyběhneš a nikoho na trati nepotkáš. Nebo když je závod na dráze a na tribuně je sto lidí, tolik mě to nebaví. Nedokážu se tak vyhecovat.“

Jsme de facto amatéři. Pracujeme, studujeme, nikdo nám nedává plat.

Jako hlavní disciplínu máš maraton, kde je obrovská konkurence a čas 2:15, který tady nikdo deset let nezaběhl, stačí letos asi na 360. místo na světě. Není pro tebe demotivující, když vidíš Jakuba Holušu, jak jezdí bodovat na Diamantovou ligu?
„Na maratonu je asi větší konkurence, s tím se nedá nic dělat. Na druhé straně: Kuba je opravdu světová špička. Když zaběhne 1500 metrů za 3:35, tak to je, jako kdybych já běžel 2:08 nebo 2:10. Je vážně skvělý. Ale nedeprimuje mě to. Soustředím se na sebe, na naše české limity a nemá cenu porovnávat se s tím, co se děje na jiných tratích. Musíme se prostě my, vytrvalci, zlepšit.“

Určitě se k tobě dostávají názory běžců ze 70. nebo 80. let, kteří tvrdí, že dnešní česká špička je slabá a že časy těsně pod 2:20 tenkrát běhali i amatéři. Co takovým hlasům říkáš?
„Měli by se podívat do historických tabulek, kde je Honza Kreisinger se svým časem (2:16:26) někde na patnáctém místě, takže tenkrát to pod 2:15 neběhalo dvacet lidí, jak se někdy říká. Pod 2:20 jich bylo víc než dneska, to asi ano. Ale taky musí vědět, že my jsme de facto amatéři. Pracujeme, studujeme, nikdo nám nedává plat. A to nechci mluvit o nepovolených prostředcích, jestli je v té době špička měla. Nevím, nebyl jsem u toho….“

Už máš představu, čím se budeš dál živit?
„V červnu jsem dodělal vysokou školu, takže to samozřejmě budu muset nějak řešit. Začnu si sám platit zdravotní a sociální pojištění a zkusím až do olympiády v Riu dávat běhání všechno. A potom se uvidí.“

Je ti pětadvacet let, ale jako maratonec bys mohl být na vrcholu až po třicítce. Bereš při plánování budoucnosti v úvahu i tohle?
„Vím jednu věc: běhání bych se chtěl věnovat naplno, dokud to půjde. I když budu chodit do práce, tak zkusím vstávat dřív. Nebo bych do práce mohl běhat. Nějak podobně bych si to zkusil zařídit. Jak se říká: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Pokud zdraví vydrží, budu pokračovat. Bez ohledu na další okolnosti.“

Co tě vlastně drží při běhání? Je to olympijský sen, nebo tě spíš zajímají konkrétní časy, zlepšování osobních rekordů?
„Asi ty časy. Olympiáda třeba vyjde, třeba ne. Mě však hodně zajímá, co jsem schopen zaběhnout s tělem, jaké mám. Chtěl bych si v padesáti letech s klidem říct, že jsem udělal všechno pro to, abych to zjistil, že jsem se snažil něco dokázat. Nechci mít výčitky, že jsem něco měl zkusit, a neudělal to.“

Foto: Dominik Bakeš

Jan Haluza: Ani Emil mi nemohl pomoci

/

Narodil se před první světovou válkou, během té druhé se stal proslulým sportovcem a prvním a jediným trenérem vytrvalce Emila Zátopka. Roky slávy čtyřnásobného olympijského vítěze však doktor práv Jan Haluza protrpěl v komunistickém vězení, kde málem zemřel. I dnes mu ale v očích hrají jiskry, ačkoli mu je – jak sám s úsměvem říká – kolem sta roků.

V době své sportovní slávy patřil ke známým tvářím ze stránek novin. Vyhrával rozličné běžecké závody, sbíral mistrovské tituly, dvakrát v řadě ovládl slavné Běchovice. Když jsme ho však chtěli vyfotit s trofejemi, neuspěli jsme. Všechny mu spolu s ostatním majetkem byly zabaveny, když ho v roce 1948 zatkla Státní bezpečnost. Jeho životní postoje loni ocenil papež Benedikt XVI. A letos, v 96 letech, se Jan Haluza dočkal i státního vyznamenání z rukou prezidenta Václava Klause. „Přišlo mi to pozdě, jsem na tom už dost špatně, kolena mi neslouží dobře a tak dále. Mám kolem sta roků a podle toho to vypadá,“ říkal Jan Haluza v domě, který si postavil vlastníma rukama s pomocí přátel a díky tomu, že po věznění strávil tři roky na brigádě v ostravských dolech.

Ale přesto vás řád Tomáše Garrigua Masaryka potěšil. Nebo se mýlím?
“Bylo to úžasné. A zrovna i tím, že mi jej předal tento pan prezident. Zdál se mi vždycky přísný nebo jak bych to řekl. A trochu mě překvapilo i to, když uvedli, že jsem vychoval Zátopka. Na to jsem byl zvědavý, jestli to tam skutečně pan prezident dá, nebo ne.”

S Emilem Zátopkem, později čtyřnásobným vítězem olympiády, jste se potkal v SK Baťa Zlín. V té době jste byl úspěšný běžec a Zátopka k vám „poslali do učení“.
„To bylo v roce 1942. Nejradši jsem běhal osmistovky a patnáctistovky, ale velice rád jsem měl i přespolní a silniční běhy. Hřešil jsem na to, že pokud jsem vydržel lidem v patách, měl jsem dobrý finiš. Se Zátopkem jsem mockrát běhal patnáctistovku nebo pět kilometrů. Byl o deset roků mladší, ale bylo milé, že okamžitě vzal na vědomí, že bych ho mohl trénovat.“

Zátopek se později vydal vlastní tréninkovou cestou. Jakou nejdůležitější radu do přípravy jste mu však dal vy?
“U něho bylo nejdůležitější připravit jej na začátky. Aby se dovedl rozcvičit na závod. Nejprve si z toho dělal psinu, že se poskakuje. Ale když máte jít závodit, je to třeba.”

Jaký byl Emil Zátopek žák?
“Padli jsme si do oka, okamžitě jsme si porozuměli. Snad v tom byla jakási sympatie dělnická, jeho tatínek byl dělník a můj vlastně taky. Velice rád chodil na tréninky. Bylo překvapivé, jak je přijal s velikým nadšením.”

Nevím, jestli mě Emil špóroval, že mě nechával vyhrávat, ale porazil mě jen jednou na mistrovství republiky.

Protože jemu se do běhání původně moc nechtělo, že?
“Ne. Ale potom noviny psaly, že nemohl ani dospat. Přijal to a na každý trénink přišel velice rád, což mě také překvapilo. Trénovali jsme spolu skoro každý den.”

Jak jste ale bral, když potom dorostl ve vašeho soupeře? Sportovci přeci jen bývají aspoň trochu ješitní.
“Nevím, jestli mě špóroval, že mě nechával vyhrávat, ale porazil mě jen jednou na mistrovství republiky. Dostal jsem se s ním do skutečného soupeření, on byl třetí a já čtvrtý nebo tak nějak. To bylo veliké překvapení, protože nikdo nepředpokládal, že bych s ním prohrál. Musel jsem být ve veliké indispozici. Ale to už jsem se připravoval, že závodění nechám. Měl jsem třicet roků a zdálo se mi, že to je vysoký věk, než aby člověk běhal.”

Vy jste byl sportovním hrdinou v době druhé světové války. Prosím, zkuste porovnat tehdejší slávu s tou dnešní, kdy se o sportovcích hodně píše, jezdí třeba drahými auty a jsou dobře placení.
“My jsme byli ubozí proti dnešním sportovcům, kteří za všechno dostávají peníze. Já jsem nikdy nic nedostal. Samozřejmě, SK Baťa mi zaplatil cestu, ale jinak nic. Běhalo se na hlad. Nedovedete si to představit. My jsme jako sportovci neměli žádný přídavek, dostávali jsme příděl na lístky stejně jako ostatní. Nepřikrmovali nás. A další chlapci z SK Baťa se taky nemohli vzdát svého jídla, aby nám přilepšovali. Proto jsme běhali na hlad. Ta doba se opravdu nedá srovnávat. Všechno – i textilie – bylo na lístky. Trénoval jsem v kopačkách. Když jsem byl doma, pomáhal jsem. Jeli jsme zrovna někam do pole a tatínek si tak nějak postěžoval, že má doma doktora, ale ten je bez práce.”

Vystudoval jste práva, ale neměl jste zaměstnání.
“Tak povídám: Tati, když vám na tom tak záleží, půjdu dělat manuálně. Akorát se dává dohromady brigáda lidí na výkop trati, půjdu. A už jsem nic neřekl a druhý den jsem šel. Neměl jsem to dělat.”

Proč?
“Ráno byla zima, měl jsem zmrzlé kopačky, teklo mi do nich. Dostal jsem revmatickou horečku do kloubů, pokazil jsem se tam úplně. Myslel jsem si bůhvíjak nebudu příští rok dobrý, ale úplně jsem se přetrénoval. Tři roky jsem potom stagnoval. Trvalo to do doby, než jsem šel k Baťovi. Tam jsem pak dostal místo, spokojenost byla větší a srovnalo se to.”

Měl jste velkou rodinu, zažil obě války, při sportu jste pracoval, pak jste strávil šest let v komunistickém vězení. Měl jste vlastně někdy v životě lehké období?
“Ne. Kriminál na mě působil velmi špatně, nesnášel jsem ho. Byl jsem ve stresu, vůbec mi to nesedělo. Byli lidé, kteří si z toho jako by dělali legraci, užívali tam, co se jim hodilo a bylo pro ně dobré. Ti to měli snazší. Kdežto já naopak, neustále bych býval byl utíkal. Člověk toužil po svobodě za každou cenu.”

Byl jsem v kriminále, když Emil vyhrál tři olympijská zlata v roce 1952.

Svoje první olympijské zlato získal Emil Zátopek v Londýně 1948 jen krátce předtím, než jste byl zatčen. Poté jste jeho další velká vítězství asi mohl sledovat jen těžko, že?
“Byl jsem v kriminále, když vyhrál tři olympijská zlata v roce 1952. Byl tam nějaký náčelník, který když se dozvěděl, že Zátopek vyhrál tři olympijské tituly, začal to vykřikovat zrovna, když jsem šel já okolo. A já mu povídám: Ty komunistický chudáčku, budeš tu vykládat přede mnou, že Zátopek vyhrál? Přede mnou to neříkej. Věděl jsem, že vyhraje. (Do hovoru vstoupí Haluzova manželka Věra: „Velice se ho to dotklo.“) Ale neexistovalo, aby pro mě Zátopek něco udělal.”

Jak to myslíte?
“Všem jsem říkal: Neblbněte, nechte Zátopka na pokoji, ať běhá a dělá, co chce. Jestli ho chcete zbavit svobody, vykládejte, že jsem byl jeho trenérem… Nikomu to nepovídejte. Jak mu budete říkat, aby se mě zastal, odnese to. Bylo vyloučeno, aby mi pomohl. Nikdy mě nenapadlo to po něm chtít. Dlouho jsme se nemohli dostat do přátelského vztahu. (Paní Věra: „On byl jinde.“) Ale mě měl velice rád.”

Každý jste byl tehdy na jiné straně, vy v nemilosti, Zátopek oslavovaným hrdinou socialistické země a armády. Kdy jste pak mohli být a byli znovu trochu v kontaktu?
“Při narozeninách Věry. To už Zátopek neběhal a byl v nemilosti. (Zátopek byl po tzv. pražském jaru 1968 propuštěn z armády a pracoval jako pomocný dělník – pozn. aut.). Říkali jsme si, že snad už je konec, už se nic nebude dít.”

On vás také ocenil slovy: Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.
“To byla hezká pochvala. A taky pravda pravdoucí. Když tohle řekl, považoval jsem si toho. (Paní Věra: „Byli jsme se Zátopkovými ve velmi přátelském poměru, nikdy jsme se nehádali, nic si nevyčítali. Ani bychom bývali nechtěli, aby se Emil poškodil, když to byl nadějný běžec. Věděli jsme, že z něj něco bude, když měl Janíčkovu školu, poctivost. Když udělali výkony, jiní chlapci byli naložení v lihu. On se držel. Byl to člověk, který užíval rozum.“)

Od úmrtí Emila Zátopka uplyne zítra deset let. Vídáte se stále s jeho manželkou Danou?
“Když přijede do Luhačovic, vyhledává mě. Byla tu několikrát a vždycky mě sháněla. (Paní Věra: „Dana je férová. Závodila jsem s ní, ona byla na gymnáziu v Uherském Hradišti, já ve Zlíně.“)

Sledujete sport i nyní?
“Každý den, sedáváme u televize všichni s kocourem. Atletické podniky mám velice rád. I čeští běžci mi dělají radost, já tam vidím výkon. Když se běží patnáctistovka, to mě nejvíc vzrušuje, to je moje disciplína.”

Jste velice čilý i ve vysokém věku. Udržujete se třeba procházkami?
“Vůbec ne, to je právě moje chyba. Když jdu do vrchu, nedělá mi to dobře, toho se trochu bojím. A už se mi ani nechce. (Paní Věra: „Chodíme pravidelně. Musíme si rytmus udržovat, to se nedá nic dělat. Jinak bychom byli brzy pryč.“)

Pomohlo vám to, že jste byl sportovec, přežít komunistické vězení?
“Tož pomohlo. Jistěže muselo, protože jsem to nakonec všechno vydržel celých těch šest roků. Nic z nich neminulo. Nejhorší byly ty poslední, výstupní mi dělal největší potíže. Já jsem ani nevěděl, jestli půjdu ven, nebo ne.”

Nechávali vás v nejistotě?
“Vždycky, když lidi měli jít na výstup, dostali se na ústřední lágr a tam byli tak trochu šetřeni. To znamená: chodili venku, posluhovali lidem venku. A já jsem furt čekal, kdy k tomuto dojde. Nedošlo. Tak jsem se jednou sebral, šel za náčelníkem a ptal jsem se ho, jestli mám výstup, nebo ne.”

Šel jsem na jiný lágr, kde jsem byl týden v korekci. Sám, skoro svléknutý, měl jsem menší dávky jídla.

Co vám odpověděl?
“Podle toho, jak jste dostal trest, máte mít výstup. Ale když jsem odešel, okamžitě mě volal, abych se vrátil do kanceláře. Říkal jsem: Hoši, toto není dobré. Samozřejmě, že nebylo. Šel jsem na jiný lágr, kde jsem byl týden v korekci. Sám, skoro svléknutý, měl jsem menší dávky jídla. Nakonec pro mě přišli, ale pořád jsem nevěděl, jestli jdu na svobodu. Šel jsem tedy zase do kanceláře. Ten esenbák se na mě podíval a povídal: Dejte mi ruce. Proč? No, dám vám pouta. A na co? Já mám jít do civilu a vy mi dáváte pouta?”

To se mu asi moc nelíbilo.
“Řekl mi: Drž hubu, ty darebáku, nebo tě praštím. Byla to takzvaná americká pouta. Když jste do nich uhodili, zavřela se natolik, že vám zdřevěněly ruce. Radši jsem mlčel, dal jsem mu ruce. Pouštěli mě do civilu a ještě mi dávali americká pouta. A když jsem byl při vyšetřování v Uherském Hradišti, chodil jsem jen s americkými pouty. Tam si na mně zvlášť zgustli, protože jsem tam předtím vyhrál mistrovství v přespolním běhu. Ještě mě někteří lidé poznávali, když mě táhli v těch amerických poutech. Nechci si nijak zvlášť stěžovat, ale bylo to dost těžké.”

Komunisté vám však nedali pokoj ani potom. Ačkoli vás nezlákali ani v roce 1948, kdy jste mohl mít vidinu dobrého zaměstnání, snažili se vás přimět ke spolupráci i poté, co jste se vrátil z vězení.
“Představte si, že oni se opovážili a byli tak suroví a domýšliví. Když jsem tam šel poprvé, řekl jsem si: Kamaráde, musíš být opatrný. Vzal jsem si měsíc na rozmyšlenou. Myslel jsem si, že poznají, že se mnou není hovor. Ale za měsíc přišli a táhli mě zase do Hradiště, tam bylo jejich středisko, kde přemlouvali. Podruhé jsem jim řekl, že jsem si vzal krátkou dobu na rozmyšlenou, že mi to nestačilo. Po třech měsících přišli znovu a zase mě začali přemlouvat. To už mě dožralo. Říkal jsem jim: Pánové, vy ještě svádíte člověka, který se nedá přemluvit, aby šel k vám? Neřekli na to nic.”

Ale nebylo to ještě poslední setkání, že?
“Měl jsem tři roky na rozmyšlenou, jestli přestoupím do komunistické strany. Za tři roky přišli zase. Na toto byli machři. Řekl jsem: Pánové, vy jste se zbláznili. Nejdřív mě zavřete do kriminálu na šest roků a pak po mně chcete, abych přestoupil do komunistické strany? To teda ne, v žádném případě. Ještě se mě zeptali, jestli si to nerozmyslím. Ne, neexistuje. Tehdy jsem si myslel, že to dopadne špatně, že mě budou hledět dostat znovu do kriminálu.”

To už se naštěstí nestalo. Když se pak v roce 1989, až dlouho poté, změnil režim, bylo to pro vás aspoň zadostiučinění?
“Ne, vůbec ne. Začal jsem pracovat v politické straně, měl jsem nejblíže k lidovcům, ale celkem se pro mě nic nezměnilo.”

Rozhovor vyšel 20. listopadu 2010 v deníku Sport (příloha Overtime) a přinášíme ho s laskavým svolením autorky. Za osm měsíců Jan Haluza zemřel, ve věku 97 let.