Za ionťák vděčíme fotbalu. Tomu americkému

z rubriky Historie autor:

Při maratonu nebo půlmaratonu ho máte na občerstovací stanici k dispozici obvykle každých pět kilometrů. Někdo ho pije před tréninkem, někdo v průběhu, někdo po jeho skončení. Ionťák (teď prosím, pro účel tohoto textu, odpusťte trochu zkratkovité pojmenování pro sportovní nápoje různého typu a různé kvality) patří k běhání téměř neodmyslitelně. Přesto tohle spojení platí teprve docela krátce. Ionťáky se zrodily jinde, možná trochu překvapivě pro potřeby hráčů amerického fotbalu.

Aby bylo historické přesnosti učiněno zadost: prvním nápojem, který by dnes vyhovoval definici sportovního drinku, se v roce 1927 stal anglický přípravek zvaný Glucozade, později přejmenovaný na Lucozade. Ale byl vyvinut pro pacienty s nachlazením nebo horečkou, ne pro sportovce.

Ti si ještě dlouho s ničím takovým nelámali hlavu. Cyklisté experimentovali s různými tekutinami, od čaje až po alkohol a nějakou tu drogu, a běžci si obvykle při maratonu vystačili s pár doušky vody, kratší vzdálenosti zvládali bez osvěžení. Jedním z důvodů byl tehdejší chlapácký přístup ke sportu; kdo se při něm musel občerstvovat, byl považován za změkčilého. Někteří trenéři to přímo zakazovali. A maratonci se zase obávali, že voda jim při závodě nadělá neplechu v žaludku.

Opravdové dějiny ionťáku se začaly psát v 60. letech na University of Florida. Trenérům amerického fotbalu dělalo starosti, že hráči kolabovali při tréninku i zápasech. Pili sice vodu, ale na záchod téměř nechodili – z toho nebylo složité si odvodit, že příčinou problémů je silná dehydratace a ztráta elektrolytů.

O potížích týmu Florida Gators (čili Aligátorů) se dozvěděl Robert Cade, odborník na onemocnění ledvin, a čtyřčlenný tým univerzitní nefrologické laboratoře začal vyvíjet nápoj, který by zabraňoval nadměrné dehydrataci a ztrátě sil. Vedení klubu mu dalo k dispozici studenty prvního ročníku a Cade je začal testovat při trénincích. Měřil jejich váhu, rektální teplotu, kvalitu krve, potu a moči před, v průběh tréninku i po jeho skončení. Někteří dokonce trénovali s plastovými návleky, aby se vědcům snáze odchytával pot.

Výsledkem výzkumu byl sportovní nápoj, kde se do vody přidaly cukr, sodík, draslík a fosfáty. První varianta byla bezbarvá tekutina a měla jednu nevýhodu: kdo ji ochutnal, tomu bylo na zvracení. Do poživatelné podoby vědci nápoj doladili nejdřív přidáním citronové šťávy, pak přešli na citronový džus.

První test ionťáku se uskutečnil 1. října 1965 – čtyři roky po letu člověka do vesmíru. Nováčci z týmu Gators si zahráli proti členům B-mužstva, tedy starším studentům; první pili připravený sportovní drink, druzí pouze vodu. Podle teoretických předpokladů bažanti neměli mít šanci. Po polovině zápasu prohrávali 0:13, ale pak začali sázet jeden touchdown za druhým a zvítězili.

Vedení klubu se rozhodlo nápoj, který později získal jméno Gatorade, vyzkoušet i při ostrém zápase A-mužstva. Hráči dostali na vybranou, zda zkusit ionťák, nebo zůstat u vody. Rozhodli se zhruba půl na půl. Soupeřem byl favorizovaný tým LSU Tigers, ale Gators slavně vyhráli 14:7. O osudu nového nápoje bylo jasno.

Kdyby tehdy přišel jiný výsledek, možná by hlavní trenér experiment jednou pro vždy zavrhl a museli bychom si pár let počkat, než podobný nápad dotáhne do konce někdo jiný. Byli tací, kteří se paralelně snažili. Třeba v New Jersey přišel jeden lékař s nápojem, jenž nazval Sportade, tři roky ho zkoušel u týmu Rutgers, ale neprosadil se. Mužstvo prohrávalo, zásadní argument k jeho další konzumaci tak chyběl. Možná tam jenom hráli špatní fotbalisté, možná v chladnějším prostředí výhody iontového nápoje nevynikly tak jako na slunné a teplé Floridě.

Ještě nějaký čas trenéři Gators dělali se „zázračným“ nápojem tajnosti. Nosili ho na zápasy v plastových kanystrech na mléko a museli vydržet posměšky soupeřů. Na hřišti ale mluvily výsledky: Gators hráli líp a líp, zejména ve druhé polovině zápasů, kdy dokázali otáčet zdánlivě beznadějné výsledky. Když místní novináři vypátrali, co hráči během utkání pijí, dostalo se Gatorade celonárodní pozornosti. Ta byla umocněna vítězstvím v Orange Bowl v roce 1966. Navíc si trenér poraženého mužstva posteskl, že o jejich neúspěchu rozhodl žlutý ionťák. Ideální reklama.

Tím skončila vědecká část příběhu Gatorade a začala obchodní. V dalších letech získala značka výsadní postavení a ani v konkurenci desítek následníků ho neztratila – minimálně ne v USA, kde dnes ovládá 80 procent trhu se sportovními nápoji. Na úspěchu Gatorade vydělala i univerzita, která získala dvacet procent akcií tehdy nově založené firmy (dnes patří značka Pepsi) a z výnosu mohla financovat další výzkumné programy.

Ale ještě zpátky k běhání. Když v polovině 70. let nastal v Americe běžecký boom a převalil se i do zbytku světa, byla to pro Gatorade, Isostar a spol. šance, jak získat nové zákazníky. Někdy v té době se začalo rýsovat dnes tak samozřejmé spojení běhu a iontových nápojů.

Cílovou skupinou se stali zejména rekreační běžci a zejména při závodech, i těch kratších. Však si všimněte, že nejlepší maratonci, jejichž vnitřní motor jede na plné obrátky a kteří za dvě hodiny a pár minut pocením ztratí až pět procent tělesné hmotnosti, si jen občas loknou vody, někdy se bez pití zcela obejdou. Hobíci popíjejí ostošest.

Výrobci sportovních nápojů totiž vymysleli reklamní formulku „pijte pořád, pijte od začátku, nespoléhejte na žízeň“, kterou po nich dlouhé roky opakují laičtí trenéři a která už stála pár lidských životů. Protože hyponatremie, tedy zjednodušeně řečeno přepití (a pokles sodíku v krvi), je pro organismus mnohem nebezpečnější než dehydratace v neextrémních podmínkách – a objevila se už i při konzumaci ionťáků, ne jenom vody.

Zdravější je věřit žízni, tvrdí vědci. Ať už na trati pijeme cokoli.

Foto: Fotolia.com


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru