Sloupky

Neopouštět staré věci pro nové

Někdy to dělám na začátku sezony, jindy na konci té právě skončené. Proberu svůj běžecký šatník a řeším, které kousky ještě obstojí a které už je na čase vyhodit. Obvykle to končí tak, že všechna ta trička, trenky, bundy a elasťáky jenom přerovnám – a zase vrátím do skříně. Nejsem právě požehnáním pro firmy vyrábějící sportovní oblečení. Dokud svoje věci neroztrhám, nevidím důvod je vyhazovat a kupovat jiné. Ostatně, nejsem influencer ani ambasador čehokoli, takže mohu s naprostým klidem běhat ve věcech vyrobených někdy počátkem tisíciletí. Trendy, netrendy. Skoro každý kousek ve skříni se pojí s nějakou vzpomínkou. Vím,… Celý text

Závody

Silničním běhům ubývá dech

K paradoxům běžeckého sportu patří, že boom tohoto tisíciletí byl povzbuzen finanční krizí a ekonomickou recesí, které vypukly na podzim 2008 v USA a postupně se přelily do celého průmyslového světa. Po roce nebo dvou začali pořadatelé, hlavně za Atlantikem, s potěšením konstatovat, že navzdory neradostné ekonomické situaci stoupá počet účastníků závodů a také se vylepšují časy té rychlejší části startovního pole. Příčina? Ve chvíli, kdy desetitisíce příslušníků střední vrstvy dostaly v práci výpověď nebo jim byl zkrácen úvazek, objevili tito lidé běh jako úžasnou fyzickou aktivitu. Jednak na něj konečně měli čas a jednak jim v životě bez… Celý text

Závody

Z Atén do Sparty. 246 kilometrů v dešti, větru i potmě

Spartathlon není nejdelší běžecký závod na světě. Ani nejhezčí. Ani nejtěžší. Ale zatímco ostatní ultramaratony jsou „jenom“ závody, tenhle je legenda. Běh ve stopách starověkého vojenského posla Feidippida, z Atén až do Sparty. Pojďte se i vy vydat na trať letošního ročníku. Ne, tohle není heroický příběh o totálním vyčerpání a pekelně bolavých nohou. Aspoň ne těch mých. Společně s kamarádem Petrem totiž máme privilegium jet po trase Spartathlonu v autě. Jsme v roli oficiálního supportu ultravytrvalce Daniela Orálka, který běží slavný závod už pošesté. Vyfasovali jsme nalepovací číslo a pár pokynů, co na trati smíme a co máme… Celý text

Příběhy

Eliud Kipchoge: největší z největších?

Zvládnete stovku za 17,20? Pokud ano, určitě se u toho docela zadýcháte. Teď si představte, že byste ji měli zaběhnout 420krát za sebou, bez přerušení. To je totiž tempo a úsilí, které musel v neděli vynaložit Eliud Kipchoge (33 let) na zaběhnutí světového rekordu v maratonu. Aktuálně má hodnotu 2:01:39 a kdo ví, jestli se v nejbližších letech jeho hodnota posune. A jestli je výhledově schopen ho posunout někdo jiný než on sám. Byl to úžasný závod. Kdo ho neviděl, může litovat. Paradoxní je i to, že se vlastně konal o dva týdny dřív, než měl. Berlínský maraton se… Celý text

Recenze

Umění vítězit. A hlavně jít si vlastní cestou

Český titul Umění vítězit by mi seděl spíše k pamětem Napolena nebo generála Pattona než ke knize Phila Knighta, zakladatele firmy Nike. Původní název Shoe dog se mi líbí mnohem víc, protože přesně vyjadřuje, čím Knight minimálně v první polovině své byznysové kariéry byl. Člověkem, který byl posedlý botami. Jejich vývojem, výrobou, prodejem, vzhledem, funkčností, cenou. Základy Knightova příběhu jsou notoricky známé. Aspoň mezi lidmi, kteří se trochu zajímají o běhání nebo sport jako takový. Jako student na Stanfordu (a solidní univerzitní mílař) přišel v rámci jednoho semináře s nápadem, který se dnes jeví jako tuctový, ale ve své… Celý text

Sloupky

Na okraj jednoho maratonského bronzu

Je to právě deset let, kdy v běžecké komunitě vrcholila ohromná bouře ve sklenici vody. Atletický svaz pro olympijské hry v Pekingu nastavil maratonské limity na úrovni áčkových limitů IAAF (2:15 a 2:37) a rozhodl se, jako většinou, béčkové (2:18 a 2:42) nebrat v potaz. Masy hobíků (a nejen ony) to braly jako kardinální podraz. Na startu by přeci měla být i česká vlaječka! A když někdo touží běžet a tvrdě trénuje, měl by dostat šanci splnit si svůj sen! Spravedlivé rozhořčení bylo doplněno ideou, že už jenom start borce s časem 2:17:45 pod olympijskými kruhy a 68. místo… Celý text

Rozhovory

Ondřej Velička: Věřím, že skvělý výsledek z Albi ještě zopakuji

Když se z hecu přihlásíte na půlmaraton, může celá tahle sranda skončit různě. Můžete si za pár dnů s čistou hlavou říct, že je to nesmysl, a svůj záměr potichu opustíte. Nebo se skutečně postavíte na start a doběhnete do cíle, s většími či menšími obtížemi. A taky se vám může stát, že vyplněná přihláška bude začátkem zajímavé běžecké cesty, kterou později budou lemovat nejrůznější zážitky v disciplíně jménem ultra. Poslední varianta asi není úplně častá. Ale občas se naplní. Jako se to stalo Ondřeji Veličkovi, který se během několika let vypracoval v (zatím) trojnásobného úspěšného účastníka Spartathlonu, vicemistra Evropy na 24 hodin a… Celý text

Historie

Jak Zátopek pomohl kanadskému hokeji

Jednou z největších pravd sportovního světa je bonmot o tom, že všichni opisují od šampionů. Nebo že se sportovci chovají jako stádo na pastvě – kam se vrtne nejsilnější kus, jdou i další. Příkladů můžeme v historii najít spoustu. Když hokejisté Edmontonu Oilers začali zkoušet dopolední rozbruslení i v den zápasu play off (a vyhrávali v té době jeden titul za druhým), ostatní to okamžitě dělali po nich. Když Ivan Lendl přišel na to, že k cestě na tenisový trůn si nevystačíte jenom s dokonalým zvládnutím úderů raketou, ale musíte také (především) pracovat na fyzické kondici, vydali se podobnou cestou i jeho soupeři. Když se… Celý text

Sloupky

První boty, poslední boty

Svoje první opravdu běžecké boty jsem si koupil dva dny před prvním maratonem. Ne, neběžel jsem v nich. Byl jsem sice zelenáč, ale i bez naučných brožurek jsem pochopil, že by to nemusel být nejšťastnější nápad, jak si zpestřit víkend. Premiérových 42 195 metrů jsem absolvoval v Nike No Name, které jsem si koupil v Tescu snad ještě v době, kdy se jmenovalo Máj. Byly vymlácené, špinavé a především rozdrbané, což asi bylo dobře, protože otlaky mi rozhodne nehrozily. Do popelnice letěly hned druhý den po maratonu. Odvedly dobrou práci, nestěžuju si, ale cítil jsem, že když tedy chci… Celý text

Příběhy

Běhá jako Rocky. A teď oslnil v Bostonu

Vítěz pondělního Bostonského maratonu Juki Kawauči (31 let) je asi největší svéráz současného běžeckého světa. Jako by do prostředí upjatého profesionalismu spadl odněkud ze 70. let. Je stále ryzím amatérem, 40 hodin týdně pracuje jako úředník na střední škole v Saitamě a odmítá nabídky korporací na sponzorství. „Je jako Rocky Balboa,“ napsaly o něm před lety japonské noviny v narážce na slavného filmového boxera. A nebylo to přehnané. Taky on si na největší úspěch musel počkat, taky on je tím nejméně pravděpodobným šampionem, taky on vyznává staromódní tréninkové metody. Afričtí vytrvalci od malička žijí ve vysoké nadmořské výšce a trénují… Celý text

Příběhy

Když k uběhnutí maratonu potřebujete 80 tisíc kroků

Diastrofický dwarfismus je porucha vývoje chrupavky a kostí, která vede k výrazně nižšímu vzrůstu s krátkými končetinami a deformitám páteře, rukou, nohou, kloubů. A přesto neznamená, že by s ní váš život měl být méněcenný. Že byste neměli kráčet za svými sny. Jako to dokázal kanadský středoškolský profesor John Young, který je jedním ze čtyř známých lidí trpícím tímto onemocněním, jenž dokončil maraton. A ne jeden, nýbrž deset. Dokonce i Boston a New York. „Když jsem byl mladší, hodně lidí mi pořád říkalo: Tohle nemůžeš, na to jsi moc malý. Tohle nemůžeš, na to jsi moc krátký. Dneska už… Celý text

Zpátky nahoru