Příběhy

Zapomenutý šampion. Před dvaceti roky Thugwane měnil historii

Jak dlouhý úsek v historii je dvacet let? Málo, nebo hodně? Každopádně dost na to, aby se zapomnělo na velké sportovce minulosti. Takový je i osud maratonského olympijského vítěze Josia Thugwana. Ruku na srdce: slyšeli jste o něm někdy? A pokud ano, kdy naposledy? V roce 1996 patřil k velmi známým sportovcům, dnes je téměř nikdo. Nejdřív na něj zapomněl svět, teď i rodná Jižní Afrika. Když vběhl na dráhu olympijského stadionu v Atlantě, čekala ho ještě pořádná šichta. Finále závodu v roce 1996 nebylo z těch, kde na maratonce čeká pouze cílová rovinka. Kdepak, ještě si museli odkroutit… Celý text

Sloupky

Pryč s teniskami

Byť to asi může znít neuvěřitelně, i mě občas někdo z kamarádů a známých požádá o radu ohledně běhání. Snažím se odpovědět co nejobšírněji a nejfundovaněji, jak jsem toho zrovna schopen. Ale jsou otázky, s nimiž si vážně nevím rady. Třeba: „A jaký tenisky na běhání bys mi doporučil?“ Vždycky pokrčím rameny. Tenis jsem nehrál už spoustu let, nesleduji trendy a netuším, kam se právě ubírá vývoj tenisek. „Ale pokud by tě zajímaly běžecké boty, myslím, že poslední modely adidasek nejsou špatný. Zrovna tobě by mohly vyhovovat,“ řeknu. Odpovědí mi většinou je zmatený výraz. Jako bych mluvil z cesty.… Celý text

Příběhy

Alberto Salazar. Šampion, jemuž se na 14 minut zastavilo srdce

Narodil se v Havaně, ale stal se jedním z nejlepších maratonců americké historie. Třikrát vyhrál slavný maraton v New Yorku a jednou v Bostonu, přesto jeho kariéra prakticky skončila ve 24 letech. Je jedním z nejúspěšnějších běžeckých koučů, ale brzy klidně může být tím nejodsuzovanějším. To všechno je Alberto Salazar. Jeho rodina měla na Kubě slibně rozjetou existenci. Salazarův otec Jose patřil po revoluci s blízkým spolupracovníkům Fidela Castra a jeho komunistické kliky. Ale spojenectví utrpělo vážnou ránu, když vláda nabrala tvrdý kurs proti církvi. Pro katolíka Salazara seniora to byla nepřijatelná věc, a tak se, jako tisíce jiných,… Celý text

Sloupky

Zdravím, zdravíš, zdravíme. A proč vlastně?

Řeč je pochopitelně o zdravení mezi běžci. Jak se zachovat, když si cupitáte po své stezce a proti vám běží někdo jiný? Extrémní vykladači běžecké etikety mají jasno. Zdravit. Vždycky. Za každých okolností. Všechno jiného je znakem nevychovanosti. Nejsem si tím jistý. Nikdy jsem si nebyl. Aby bylo jasno: většinou zdravím, aspoň křečovitým pousmáním (mám-li na něj síly), a na pozdrav odpovídám vždycky. Ale stále častěji si říkám: proč vlastně? Zdravení v otevřeném prostoru mezi zcela neznámými lidmi má dlouhou tradici, to je jasné. Zdravili se tak členové úzkých komunit, kteří byli něčím výjimeční, něčím vzácní. Zdravili a zdraví… Celý text

Sloupky

O hledání běžeckého vzoru

Běžci usilující o překonání světového rekordu mají své vodiče, kteří jim udávají tempo a někdy taky směr. I my mnohem méně pilní a talentovaní občas potřebujeme ne snad vodiče, ale aspoň lidi, kteří nás symbolicky potáhnou na naší cestě. Vzory. Idoly. Inspiraci. Říkejte jim, jak chcete. Najít je, to vůbec nebývá jednoduché. Pro spoustu z nás může být oním vzorem Emil Zátopek. Ale ruku na srdce: nikdo z nás ho neviděl závodit, svou posedlostí dřinou je mi vzdálenější ještě víc než v čase a ke všemu na dráze běhal mnohem častěji než kdekoli jinde. Haileho Gebrselassieho už jsem závodit viděl. Mnohokrát. Jednou jsme… Celý text

Příběhy

Abebe Bikila. Jak to bylo doopravdy

Ve své době byl nejznámějším Afričanem. Pro mnoho lidí dokonce prvním Afričanem, jehož jméno slyšeli. Pro Etiopii národním hrdinou, kterým je dosud. Pro atletiku asi nejvýznamnějším maratoncem historie. Zároveň je Abebe Bikila postavou, na jejíž pomník se vrší nánosy mýtů. Základní linka jeho příběhu je asi notoricky známá. Syn pastevce se v devatenácti letech vydal do hlavního města Addis Abeby, kde se stal členem gardy císaře Haile Selassieho. Tam potkal osudového muže, švédského trenéra finského původu Onni Niskanena. Pokud máte romantickou představu, že Afričané si jenom tak pobíhají po náhorních planinách, nejdřív do školy a ze školy, pak do… Celý text

Sloupky

O kouzlu běžeckého října

Je moc dobře, že říjen má jednatřicet dnů. Protože neexistuje lepší měsíc na běhání. Na rychlé běhání. Když se babí léto láme do podzimu, je cítit ledasčím. Záleží na tom, jak poetickou duši a citlivý nos máte. Dobrých deset let tvrdím, že voní maratonem. Ať už ho zrovna běžím, nebo ne (to druhé je bohužel stále častější příběh). Na rozdíl od září je počasí stálejší, nemívá výkyvy od chladných rozbřesků po odpolední třicítky. Můžete si podle potřeby přispat, protože v pozdním dopoledni už vás slunce s největší pravděpodobností nesežehne. I tohle má podíl na viditelném faktu, že po letní dřině, nepřesvědčivých… Celý text

Závody

Historický úspěch: Radek Brunner třetí na Spartathlonu

Na pódium při nejslavnějším ultramaratonu světa letos poprvé vystoupil český běžec. Je jím Radek Bruner, který na Spartathlonu (246 km) skončil třetí v čase 24:07:29. Je to nejlepší český čas i umístění v historii závodu. Až dosud bylo maximem páté místo Dana Orálka v roce 2011. Ten byl na startu také letos, na 106 km však odstoupil. Radek běžel od počátku aktivně. Do vedení se dostal před metou maratonu a vydržel v „úniku“ téměř 120 kilometrů. Nesložil se, ani když se pak před něj dostali nejdřív Andrzej Radzikowski s Katalin Nagyovou a pak i Marco Bonfiglia. Od 206. kilometru byl Radek… Celý text

Závody

Moje cesta na paralympiádu do Ria

Na začátku byl pád ze stromu. Nebo byl na začátku maraton v Berlíně? Nebo jen sen o tom, že se budu hýbat jako dřív? Už nevím a vlastně na tom nesejde. Podstatné je, že jsem po své úrazu v srpnu 2012 nehodlala prožít zbytek života bezmocně na vozíku a začala jsem znovu sportovat. Moc jiných možností, než sednout do handbiku – kola na ležato, které se pohání rukama místo nohou – jsem neměla. Technické disciplíny jako střelba nebo stolní tenis mě nudily, v bazénu mi byla zima a na kolektivní sporty nemám povahu. Basketbal i tenis vozíčkářů v malém… Celý text

Závody

Berlín. Z lesa až ke světové maratonské slávě

Opravdový čas podzimních maratonů přichází až v říjnu. Po ránu bývá chladněji, teplota se obvykle nešplhá moc přes dvacítku. Přesto jeden z nejvýznamnějších podzimních maratonů se koná už v září. Poslední neděli v měsíci, stejně jako Běchovice. Ano, mám na mysli Berlín. První ročník se tedy běžel ještě v říjnu, ale tohle datum patřilo k výjimkám historie závodu, jež začala v roce 1974. Začátky byly skromné. V Evropě se ještě moc maratonů neběhalo, i Londýnu nebo Amsterdamu pár let k narození chybělo. Start byl u Mommsenstadionu a běželo se převážně lesem Grunewald, až k Wannsee. Odvahu zkusit první maraton v Berlíně… Celý text

Příběhy

Maratonská dáma, která zrála jako víno

Řada odborníků i ambiciozních rodičů se domnívá, že pokud dítě nezačne seriozně sportovat už v nízkém školním věku, nemá šanci ve své disciplíně něco velkého dokázat. Možná je to většinově pravda, to asi neumím úplně posoudit. Každopádně historie zná i případy, kdy pozdější šampioni v dětství sportovali spíše vlažně nebo je sport vůbec nezajímal. Někteří to tak měli i po dvacítce. A výjimečně ještě na prahu třicítky. K těm posledním patřila Priscilla Welchová, slavná britská vytrvalkyně (krátce jsem o ní psal i ZDE) s osobním rekordem 2:26:51, který si vytvořila ve 42 letech. Narodila se v roce 1944 a… Celý text

Zpátky nahoru