Ron Clarke: rekordman se zlatou Zátopkovou medailí

z rubriky Příběhy autor:

Překonal sedmnáct světových rekordů, patřil k nejlepším vytrvalcům 20. století, přesto nezískal žádný velký titul. Jedinou zlatou medailí, kterou Ron Clark měl ve své sbírce, byla zlatá olympijská medaile, jíž mu věnoval Emil Zátopek. Legendární australský běžec zemřel dnes, ve věku 78 let.

Olympijské hry byly jeho osudem i prokletím. Na těch prvních, v roce 1956 před domácím publikem v Melbourne, se mu jako nadějnému devatenáctiletému běžci dostalo pocty slavnostně zapálit oheň.

O čtyři roky později v Tokiu byl favoritem desítky, ale při předbíhání pomalejších běžců si nedokázal vytvořit dobrou pozici pro závěrečný finiš a musel se spokojit pouze s bronzem. Jak se shodli experti: byl už výborný tempař, ale měl málo zkušeností se závody a s taktikou na dráze.

V roce 1968, to se olympijské hry konaly v Mexiku, za svůj start málem zaplatil životem. Závodilo se ve vysoké nadmořské výšce, kde řídký vzduch vyhovoval skokanům a sprinterům, ale pro vytrvalce byl jako za trest. Clarke v cíli desítky zkolaboval a museli ho odnést na nosítkách. Doběhl šestý. Co se dělo v posledním okruhu, si nepamatoval.

„Umístit olympijské hry do Mexika a vysoké nadmořské výšky byl idiotský nápad,“ rozčiloval se ještě loni, v jednom z posledních rozhovorů. Kolaps se totiž po letech projevil na jeho zdraví. Měl problémy se srdcem, jedna polovina se při činnosti namáhala víc. Musel se i podrobit operaci a brát denně léky. „Ten závod mi zkrátil život tak o 5-10 let. Tenkrát jsem to tak nevnímal, ale když se dožijete věku, jaký mám já, jsou potíže evidentní.“

Největší chvíle zažil Clarke v roce 1965, kdy v rozmezí 44 dnů překonal na evropském turné dvanáct světových rekordů a vyvrátil tak komentáře, že se umí prosadit pouze na domácí půdě. Někdy těch rekordů zvládl víc v jednom závodě, třeba na tři míle i pět kilometrů, ale to jedinečnost jeho série nijak nesnižuje. Dokázal věc, která se v atletické historii nikomu nepovedla. Nurmimu, Zátopkovi ani Gebrselassiemu.

A nebyly to ledasjaké rekordy. Třeba na 10 000 metrů překonal ten stávající naráz o 36 vteřin, což je unikátní skok. Navíc jako první pokořil bariéru 28 minut (27:39,4), samozřejmě na škvárové dráze. Výrazně zamával i tabulkami na poloviční trati; dvakrát se mu to povedlo o téměř osm vteřin (naposledy posunul maximum na 13:16,6). Oba rekordy na hlavních dráhových vytrvaleckých tratích vydržely šest, resp. sedm let, než je v roce 1972 přepsal finský šampion Lasse Virén. A ještě jedna statistická zajímavost: v jedné chvíli měl Clarke v držení nejlepší světové časy na tak odlišných tratích, jako jsou dvě míle a hodinovka (20 232 metrů).

Jak rekordů přibývalo, bilo víc do očí, že velké tituly se mu vyhýbají. O olympijských zklamáních už byla řeč, světové šampionáty se za jeho éry ještě nepořádaly a ani na Hrách Commonwealthu, kde se zejména v běžeckých disciplínách scházela velmi kvalitní konkurence, na prvenství nedosáhl.

Doma měl jedinou zlatou medaili. Tu, kterou mu v roce 1966 věnoval jeho přítel Emil Zátopek. Když se totiž Clarke při evropském turné zastavil na návštěvě v Praze, před odletem od svého českého vzoru dostal krabičku – s dovětkem, ať ji rozbalí až v letadle. „Zasloužíš si ji,“ řekl mu tajuplně Zátopek.

Australský běžec nechtěl dárek rozbalovat v kabině před ostatními cestujícími, tak s ním šel na záchod a tam se mu překvapením zatajil dech, když zjistil, že v krabičce je zlatá olympijská medaile ze závodu na 10 000 metrů, kterou Zátopek získal v Helsinkách 1952. Dnes je cenný kov vystaven v jednom malém muzeu v Gold Coast, společně s ostatními Clarkovými trofejemi. A zřejmě tam i zůstane.

Australan navštěvoval Prahu často. V roce 1966, to byl na vrcholu sil a v životní formě, ho tady uchvátily dvě věci. Úcta a respekt, jimž se u lidí těšil Emil Zátopek. A kondice, v jaké i ve svých 44 letech byl. „Šli jsme si spolu zaběhat do Houšťky, asi šestnáct kilometrů, a měl jsem co dělat, abych mu vůbec stačil,“ vzpomínal Clarke později.

Za své sportovní úspěchy i gentlemanské chování byl oceněn řadou poct. V roce 1965 se stal nejlepším světovým sportovcem, byl uveden do Síně slávy australského sportu a od královny Alžběty II. dostal Řád britského impéria. Jeho rekordy sice byly vymazány, ale pověst jedinečného běžce mu zůstala navždy.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru