Rekordy, sláva a slzy Mary Deckerové

z rubriky Příběhy autor:

Tucet světových rekordů a dva tucty ortopedických operací. I touhle větou lze shrnout kariéru americké běžkyně Mary Deckerové, jež trvala víc než čtvrt století. Její život má v sobě všechno, co má srdceryvný příběh mít: úspěchy, pády, slzy, návraty, naděje, zklamání. Ve své době byla stejně populární jako třeba Martina Navrátilová, málokterá sportovkyně v 80. letech tak často zdobila titulní stránky.

Úplně nejdřív se proslavila jako „Little Mary“. S běháním začala v deseti letech a za rok už vyhrávala první závody. Když jí ještě nebylo třináct let, zaběhla si první maraton – za 3:09:47. V roce 1971, kdy pro ženy nebylo vůbec obvyklé běhat maratony, natož aby se na start postavily děti. Z dlouhodobého hlediska to nebyl vůbec dobrý nápad. Kolikrát později v ordinacích přemýšlela nad tím, zda ji tahle zkušenost stála za to?

RUNNERS

Ale zpátky na začátek. V roce 1972 se už „Little Marry“ řadila k nejlepším středotraťařkám; ve čtrnácti letech jí patřilo čtvrté místo na světě a první v USA na trati 800 metrů. Na olympijské hry v Mnichově pomýšlet ovšem nemohla, nesplňovala věkový limit pro účast v americké kvalifikaci. Částečně si to vynahradila o rok později na své první mezinárodní akci, mítinku SSSR-USA v Minsku, kde porazila stříbrnou olympijskou medailistku Nijolé Sabaiteovou.

A cesta k výšinám pokračovala. V patnácti letech byla už světovou rekordmankou, dokonce čtyřnásobnou: v hale patřily drobounké čtyřicetikilové závodnici nejlepší časy na 800 m, 880 yardů, 1000 m a míli. S výkony rostla i její sláva. Patřila k největším americkým běžeckým osobnostem, spolu se Stevem Prefontainem, Billem Rodgersem nebo Frankem Shorterem.

Místem jejího největšího triumfu měl být Montreal 1976. Nikdo jí teď účast na olympiádě zakazovat nemohl – tedy kromě vlastního těla. A to bylo ostře proti. Už dva roky předem se ohlásilo s compartment syndromem (u běžců postihuje takovou tu šlachu vedoucí od nártu k holeni, o níž nevíte, že existuje, dokud vás nezačne bolet), pak se přidala únavová zlomenina. I Montreal si mohla zapsat na seznam sportovních zklamání.

Dva roky trvalo, než se Deckerová potíží definitivně zbavila. To už studovala na University of Colorado v Boulderu, díky atletickému stipendiu, a dál měnila rekordní tabulky. V roce 1980 se stala první ženou, která v míli prolomila hranici 4:20. IAAF tento výkon odmítla ratifikovat, tak si pokoření mety zopakovala o dvě sezony později.

Olympijskou medaili jí nepřinesla ani Moskva 1980, protože USA a velká část západního světa akci bojkotovaly na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu.

Deckerová se přesto nevzdávala. V roce 1982 se znovu vezla na vítězné vlně a v jedné ze svých nejlepších sezon překonala šest světových rekordů. V amerických tabulkách jí patřila všechna historická maxima na tratích od 800 do 10 000 metrů. O rok později přidala v Helsinkách dva tituly mistryně světa na 1500 a 3000 metrů a její úspěch měl v USA podobný ohlas jako u nás dvě zlaté medaile Jarmily Kratochvílové, spíš ještě o něco větší. Angličtina našla pro tento výkon vtipné pojmenování Double-Decker.

mary

Už dávno nebyla „Little Mary“, ale dospělou atletkou, na vrcholu sil. Objevovala se na obálkách Sports Illustrated, Runner´s World a dokonce i Newsweeku, chodila do televizních show, neměla nouzi o reklamní příležitosti, její tvář se objevovala na billboardech Nike i Kodaku. Její příběh budil pozornost. Byť mu k dokonalosti ještě něco chybělo. Ano, olympijská medaile.

Po třech zklamáních měla přijít chvíle všech chvil v roce 1984, na domácí dráze v Los Angeles. Deckerová nemusela mít velké obavy z východoněmeckých a sovětských soupeřek, protože jak ukázala nejen v Helsinkách, uměla je pravidelně porážet. Když však země východního bloku – až na Rumunsko a Jugoslávii – oznámily olympijský bojkot, zdálo se o jejím zlatu na 3000 metrů (patnáctistovku vynechávala, protože před OH ji zase trápilo zranění a v létě běhala víc ve vodě než po tartanu) být jasno. Kdo by jí mohl vysněnou medaili vzít?

Jenže na scéně se objevila Zola Buddová, mladá běžkyně, která budila kontroverze. Nejdříve tím, že běhala bosa. V sedmnácti letech dokonce dala 5000 metrů za 15:01,83, což by byl světový rekord, pokud by ho IAAF ratifikovala. Buddová však byla občankou Jihoafrické republiky, země kvůli apartheidu vypovězené z mezinárodní sportovní scény, proto její výkon uznán nebyl. Aby mohla startovat na olympiádě, požádala o britský pas – a bylo jí vyhověno. V podezřele krátké době, což zase spustilo lavinu spekulací a obviňování.

Nicméně na startovní čáru se v Los Angeles postavila. Hned vedle Deckerové. Američanka od počátečních metrů udávala tempo a Buddová běžela vedle ní, v podstatě stále ve druhé dráze. Jedno kolo, druhé, třetí. Okolo poloviny závodu se dosud poklidná situace na čele začala dramatizovat. Přidala Wendy Slyová, další Britka, tempo se zvýšilo a Buddová se snažila převzít vedení.

Vmáčkla se před Deckerovou a byla první. Jenže po pár krocích jí Američanka šlápla na patu a ke zděšení vyprodaného stadionu největší favoritka upadla. Rázem skoro nikoho zbytek závodu nezajímal (vyhrála Maricica Puicaová z Rumunska, aby bylo zpravodajské povinnosti učiněno za dost).

Oči všech byly upřeny na trávník, kde zůstávala ležet Deckerová. Svíjela se v bolestech a držela se za levou nohu. Když závod skončil, kulhající a plačící ji zdravotníci dovedli k vnějšímu mantinelu. Tam ji do náručí vzal britský diskař Richard Slaney, její budoucí manžel, a odnesl ji ze stadionu. Tahle fotka se druhý den objevila na stránkách nejen amerických novin.

O kolizi se dlouho v běžeckých kruzích diskutovalo. Deckerová hned po závodě přesvědčovala funkcionáře, aby podali protest, a vinu za incident svalovala na mladou a málo zkušenou Buddovou, až po letech se jí omluvila. Jiní zase Američance předhazovali, že nezkušená byla naopak ona, protože dlouhé roky na domácí a vlastně i světové scéně dominovala takovým způsobem, že nebyla zvyklá závodit v chumlu, loket na loket. Každopádně „Velký pád“, jak se o kolizi psalo, byl jedním z největších příběhů olympiády v Los Angeles.

SI

Sezonu 1986 Deckerová vynechala kvůli narození dcery Ashley Lynn, další rok jí sebralo nové zranění. Nikoho nemohlo překvapit, že si olympijský sen nesplnila ani v Soulu, kde na trojce skončila desátá ve slabém čase 8:47,13 a na patnáctistovce byla jenom o dvě příčky lepší. Do Barcelony se vůbec nekvalifikovala.

Přesto patřila k nemnoha americkým sportovcům, jimž se poštěstilo představit se na dvou domácích olympiádách. V roce 1996, to už jí bylo 37 let, se do Atlanty kvalifikovala na pětce, která v ženském programu nahradila trojku. Ale do finále neprošla.

Možná i proto, že už rašil dopingový skandál, který zásadním způsobem ovlivnil závěr její dlouhé kariéry. Při olympijské kvalifikaci jí byl v těle zjištěn poměr testosteronu a epitestosteronu v hodnotách, které neodpovídaly tehdejším normám. V roce 1997 dostala distanc na dva roky a byla jí odebraná stříbrná medaile z halového mistrovství světa v Paříži.

Deckerová se bránila právní cestou a argumentovala, že u starších sportovkyň, které navíc berou hormonální antikoncepci, nelze uplatňovat tabulky, jež snad vyhovují pětadvacetiletým ženám. Neuspěla. Dopingová kaňka zůstala. Cynici mezi námi by dodali, že ostatně patřila k dlouholetým svěřenkám Alberta Salazara, jenž podobným obviněním čelí i dnes.

Po vypršení trestu v roce 1999 ještě toužila vrátit se k vrcholové atletice a spřádala maratonské plány pro olympijské hry v Sydney, ale tělo víc než pětadvacet týrané tvrdým tréninkem, množstvím závodů a sérií operací už řeklo DOST.

Deckerová se s manželem usadila v Eugenu a běhání se věnuje už jenom jako relaxační kratochvíli, kterou si dopřává obden. Obklopena rodinou a výmarskými ohaři žije šťastný život, jak prohlašuje v rozhovorech.

I bez proklaté olympijské medaile, za niž se honila čtvrt století.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru