Petra Kamínková: Při maratonu neumím trpět

z rubriky Rozhovory autor:

Ve sbírce má čtyřicet dospělých titulů mistryně republiky na tratích od 1500 metrů po půlmaraton, dvanáctkrát vyhrála Běchovice a do české špičky patří tak dlouho, že přesný údaj se snad ani nesluší psát. I když se před pár lety zdálo, že Petra Kamínková začíná opouštět stupně vítězů, je tady stále. „Už nenaháním limity, nemusím řešit, kolik si na závodech vydělám, tak jsem uvolněnější a baví mě to. Budu běhat asi tak dlouho, dokud se pořádně nezraním. Nebo mě možná budou muset odstřelit,“ říká úsměvem v rozhovoru, ve kterém přišla řeč i na její ambice pro příští roky, na reprezentační sezony i na tři neúspěšné pokusy kvalifikovat se na olympijský maraton.

Jak vlastně v posledních sezonách vypadá tvůj trénink? Je ještě hodně strukturovaný, nebo už ho pojímáš spíš intuitivně?
„Především je výrazně ovlivněn mojí prací. S manželem máme hospůdku s ubytováním na Svatém Kopečku, což znamená, že od půlky března do konce září docela intenzivně pracuji a času a sil na trénink není tolik, kolik bych potřebovala. V září jedeme na dovolenou a od půlky října otvíráme malý nekuřácký bar, kde tolik práce není. Funguje až od šesti večer, takže do té doby mám úplnou pauzu a můžu si trénovat, jak chci. Tak je to do konce února, i proto v zimě naběhám z celého roku nejvíc. I když času není moc, tak na druhé straně mě nebaví jít do lesa jenom si poklusávat. Potřebuji mít v tréninku intenzitu, potřebuji přijít domů vyčerpaná a unavená. Potom jsem spokojená.“

Chodíš ještě na dráhu pilovat úseky?
„Vůbec, na dráze netrénuji už asi jedenáct let. Od té doby, co bydlíme na Svatém Kopečku. Všechno se snažím odběhat v lese. A i když je v zimě sníh a u nás se moc běhat nedá, tak se mi do Olomouce na stadion nebo do parku nechce jezdit. Místo toho běhám směrem na Lošov, což je vesnice hned tady vedle. Je to hlavní cesta, která je udržovaná, ale zároveň není moc frekventovaná. Běžím kilometr tam a kilometr zpátky, pořád dokola, naběhám takhle třeba dvacet kilometrů.“

I s takovým tréninkem se dokážeš udržet v české špičce a běháš stále zajímavé časy. Je to pro tebe překvapení?
„Určitě ano. Letos jsem třeba za AK Olomouc běžela ve první lize trojku na dráze. Sama jsem si to táhla a výsledný čas byl 9:50, to bylo hodně příjemné. Překvapilo mě to až šokovalo. Nebo v Bernu jsem na začátku června na pětce porazila vítězku Vídeňského maratonu nebo jednu Chorvatku, co běhá Diamantovou ligu. A prohrála jsem jenom o dvě vteřiny s Ukrajinkou, co běhá pětku za 15:10. Rychlost si tedy nějakým způsobem pořád udržuji. I když běhám jenom…to vlastně ani nejsou úseky. Říkám tomu prodloužené rovinky do 200 metrů, které běhám buď po rovině, nebo do kopce. Do delších úseků už se nepouštím.“

Čím si tyhle výsledky vysvětluješ?
„Asi mám v sobě nějaký talentík. Už když jsem s atletikou začínala, vyhrávala jsem všechno. Trenér říkal, že mi stačí, abych trochu potrénovala a mám desítku za 37 minut, ale jakmile budu chtít být ještě rychlejší, už mě to bude stát spoustu úsilí a speciálního tréninku. Něco tedy mám v sobě a navíc se pořád udržuji v kondici, protože delší pauzu jak čtrnáct dnů jsem nikdy neměla. Jsem překvapená, že mi to pořád pěkně běhá.“

Přitom před třemi roky se zdálo, že nastává čas tvého odcházení, kdy místa na stupních vítězů už přenecháš mladším. Ale jsi na nich pořád.
„Asi je to tím, že dneska se cítím uvolněná a nemám při běhání tolik stresu jako dřív. Dlouhé roky jsem jezdila na závody do zahraničí a měla jsem v hlavě, že musím uspět, že musím vydělat nějaké peníze, protože jsem nikdy neměla sponzora, který by mě platil. Vždycky mě naštěstí někdo vybavil botama a oblečením, jako teď Adidas, což je obrovské plus, ale člověk musí i z něčeho žít, zaplatit daně, zdravotní, sociální… Navíc jsme tenkrát budovali hospůdku, měli jsme spoustu dluhů, takže jsem chtěla něco přinést do rodinného rozpočtu. A to byl další stres. Myslela jsem na to, že se nesmím zranit, protože z čeho pak budu žít…? Tohle období je naštěstí pryč. Taky vím, že už se nikdy nepodívám na olympiádu, tudíž se nemusím honit za limity. Běhání si teď jenom užívám.“

petra2

Závody v zahraničí pro tebe byly finančně důležité. Jak bylo těžké srovnat se s tím, že jsi strávila 3-4 dny v cizině, závod se ti nevyvedl a ty ses domů vracela s prázdnou?
„Špatné pocity jsem naštěstí moc nemívala. I když jsem se neumístila na placeném místě, měla jsem radost aspoň z času a výkonu. Samozřejmě mě mrzelo, že to skončilo bez prémie, ale zase jsem si zkusila zajímavé závody, všude o nás bylo postaráno, bydleli jsme v luxusních hotelech, potkala jsem zajímavé lidi. Jenom jednou jsem závod zabalila kvůli tomu, že jsem nedosáhla na peníze. Byl to půlmaraton, my jsme se tam boxovaly o poslední placené místo a já po deseti kilometrech závod zapíchla. Ale to bylo tím, že jsme ho běžely v sobotu, v neděli jsme měly volno a v pondělí nás v Holandsku čekal další půlmaraton. Tak jsem si říkala, proč bych se měla honit, když si nic nevydělám, lepší je pošetřit síly na pondělí. Na druhé straně si pamatuji silniční závod v Curychu, kde jsem nevzdala, ani když jsem doběhla poslední.“

Poslední? Jak se to mohlo stát?
„My, ženy z elitní kategorie, jsme startovaly samostatně, bylo nás asi třicet. A já tenkrát měla problémy s krví, běželo se mi špatně, nedokázala jsem zrychlit a průměr jsem měla 4:00 na kilometr… Lidi byli úžasní, povzbuzovali mě. Je to nádherný závod, běží se na okruhu dlouhém asi 1200 metrů, a atmosféra je vždycky úžasná. Ale já se tam tenkrát hrozně styděla. Ne proto, že jsem běžela špatně, ale že jsem byla poslední.“

Bylo časté, že jste ven jezdili na dva závody za víkend?
„Ani ne, takových víkendů bylo asi deset. Byly jsme mladé, tak se to dalo zvládat. Náročné byly hlavně přejezdy. My jsme třeba odběhly závod, skončily jsme ve čtyři odpoledne a hned jsme někam přejížděly klidně i 500-600 kilometrů, kde nás druhý den čekala další desítka.“

Kam do zahraničí jsi jezdila nejraději?
„Jednoznačně do Holandska. Tam jsem předvedla i svoje nejlepší výkony. Nebylo tam moc afrických běžkyň, pořadatelé zvali spíše Evropanky. Navíc je to krásná země, jako z pohádky. Malé domky, všechno je upravené, lidí jsou přátelští a moc pěkně se o nás starali. Neviděli v nás jenom kus masa, někoho, kdo si tam přijel akorát vydělat peníze. Někdy jsme spaly u místních v soukromí, to byl zase další zážitek navíc.“

Podle čeho sis závody vybírala?
„Všechno se odvíjelo od kontaktů pana Bohdana Müllera, který mi dělal manažera a kdysi byl i trenérem reprezentace maratonských běžkyň. Nejlepší konexe měl v Holandsku, Švýcarsku a Německu, tak se jezdilo hlavně tam.“

Jo, vybavuji si, jak jsem před pár roky vyrazil na půlmaraton do Altöttingu, na bavorský venkov, den před závodem přijdu do velkého stanu, kde byla prezentace favoritů, a tam za stolem sedíš ty spolu s Keňany.
„Ano, Altötting byl hezký. Třikrát jsem tam vyhrála a jednou za 1:15:26, což je pěkný čas na to, že ten půlmaraton je docela těžký. Ředitelem závodu je pan Vogel, který také dělá manažera, hlavně Ruskám a Ukrajinkám. Potkávali jsme se v Holandsku, tak mě začal do Altöttingu zvát. On je takový zvláštní. (úsměv) Špekulant. Řekl mi třeba předem, jaké jsou odměny, ale když jsem pak vyhrála, začal vymýšlet, že to bude vlastně jinak a že startovné za účast jsem měla jenom jako takovou garanci, kdybych nic nevyhrála. A podobně.“

Jaká vlastně byla podpora od svazu v dobách, když jsi reprezentovala?
„No, nebyla kdovíjaká… Jasně, nebyla jsem olympionička, ale i tak jsem toho objezdila dost. Byla jsem na mistrovství Evropy v krosech, na Evropských pohárech, jezdila jsem na mistrovství světa v půlmaratonu. A nikdy podpora od svazu nebyla větší než 20 tisíc korun ročně, což je trochu smutné, když člověk tolik let běhá, reprezentuje. Navíc to nebyly peníze, které by mi dali na ruku. Všechny náklady jsem musela pečlivě vyúčtovat. Ale líbilo se mi, že jsme měli reprezentační soustředění ve Vysokých Tatrách, kde jsme třeba v patnácti lidech vyběhli na společný trénink. To dneska trochu chybí. Každá skupina trénuje odděleně. Ti jedou do Melaga, další do Maroka, jiní do Tater – a ta silná skupina tam není.“

Patříš k nejúspěšnějším vytrvalkyním posledních 10-15 let, ale nekvalifikovala ses na olympijské hry ani na „velké“ atletické mistrovství světa. Proč to nikdy nevyšlo?
„Těch důvodů je víc. Jedna věc je, že jsem trochu měla smůlu na dobu. Když jsem se v roce 1998 vrátila k reprezentaci, ještě v dobách, kdy běhala Alena Peterková, byly limity hodně tvrdé. Na maraton 2:30, na desítku 32:00. A já jsem věděla, že s mým laickým tréninkem na to nemám. Na silnici jsem desítku běžela za 32:30, ale na dráze bych ji asi nedala. Podobně na pětce. Věděla jsem, že bych zaběhla třeba 15:20, ale na to, abych se kvalifikovala na vrcholnou soutěž, jsem neměla podporu. Neměla jsem podmínky, abych se mohla soustředit jenom na běhání a systematický trénink. Po letech už dali limity dolů; do Pekingu stačilo na desítce 33:00 a já kdysi uměla 33:30 na dráze sama, v sólo závodě. Bohužel. Kdyby takové limity byly o deset let dřív, měla bych určitě větší šanci. Víc bych se zaměřila i na věci okolo. Já se třeba vůbec nezabývám jídelníčkem, což je samozřejmě moje chyba. V Nutrendu si koupím nějaké ionťáky a tím to končí. Chci život žít, ne přežívat. Teď bylo svatého Martina, tak jsem si prostě dala husu. Už to neřeším. Mistrovství světa mě tolik nemrzí, ale olympiáda ano. Snažila jsem se, nevyšlo to.“

Kdy podle tebe bylo k olympijské účasti nejblíž?
„Myslela jsem si, že před Aténami 2004. Jelikož se olympiáda konala blízko, dali celkom mírné limity. Béčkový byl 2:42 a já tenkrát měla 2:39. Ale Anička Pichrtová (dnes Straková) v Americe zaběhla 2:32 a samozřejmě jela ona, jako jediná s áčkem. A běžela výborně i v Aténách. Ona je skvělá a smekám před ní, i teď, když vidím, co předvádí v horách.“

Před minulou olympiádou v Londýně tě zastavily zdravotní problémy. O co přesně šlo?
„I tenkrát jsem si věřila. Áčkový limit byl 2:37, já rok předtím běžela 2:39 a říkala jsem si, že to je v pohodě, že přes zimu potrénuju a na jaře ty dvě minuty dám. Jenže jsem najednou začala být strašně udýchaná. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Šla jsem tedy na vyšetření a tam zjistili, že mám strašně nízké hodnoty železa v krvi a hemoglobin mám na transfúzi… Bylo po nadějích. Musela jsem na operaci, která mi moc pomohla. Bylo to složité období. Měla jsem strach, bála jsem se, abych neměla třeba rakovinu – ale nakonec to dobře dopadlo. Krev hrozně ovlivní fungování organismu a ani narkóza asi není nic zdravého, takže dva roky se potom tělo dávalo dohromady. Teď už je to dobré, a i proto mi to začalo zase nějak běhat.“

Největší porci maratonských startů jsi nastřádala v Apeldoornu, kde se běží v únoru, dokonce jsi tam devětkrát vyhrála. Nemrzí tě, že jsi nikdy nestartovala na velkých maratonech, jako jsou Berlín, Paříž, Amsterdam?
„Tak já jsem byla třikrát přihlášená v dubnu do Curychu, ale bohužel to vždycky padlo. S podzimními maratony je zase potíž v tom, že nemám natrénováno. Přes prázdniny, kdy je super počasí a dá se nejvíc naběhat, mám zároveň nejvíc práce. Zvláště teď, když jsme si na Svatém Kopečku udělali ještě ubytování. V jednu odpoledne jdu pracovat a do půlnoci jsem na nohou, ráno pak vstanu zbitá a není na trénink síla ani chuť. Nejvíc prostoru na běhání mám v zimě, takže Apeldoorn je pro mě ideální. Navíc v únoru nehrozí, že by bylo teplo, které opravdu nemusím. Dvakrát jsme tam dokonce měli minus sedm stupňů. Ale i tohle končí. V Apeldoornu maraton zrušili a místo toho tam příští rok poběžím jenom deset mil. Z maratonů ráda vzpomínám i na Dublin. Je na konci října a letěla jsem tam ještě s partou před pár roky, jenom si ho užít. Jako hobík. Byla jsem tam inkognito, sama jsem se přihlásila, šli jsme s davem na start a odpoledne pak chodili po městě s medailemi na krku. Byl to pro mě zase jiný zážitek než obvykle. Z fleku jsem to dala za 2:49 a byla jsem tuším desátá.“

petra3

K milníkům tvé kariéry patří i Běchovice, které jsi vyhrála dvanáctkrát, což se asi jenom tak někomu nepodaří. Proč myslíš, že se ti tam daří? Vyhovuje speciálně tahle trať tvému závodnickému naturelu?
„Myslím, že ne. Když jsem v roce 1996 nebo 1997 běžela Běchovice poprvé, skončila jsem šestá nebo osmá, už přesně nevím. A říkala jsem si: Už nikdy, tohle je hrozný závod. Jenže další sezonu jsem byla třetí a začalo se mi tam líbit, zvlášť když jsem pak začala vyhrávat. Najednou se z toho stal můj srdeční závod, těšila jsem se tam a oblíbila si ho. Možná i proto, že my ženy startujeme odděleně, nepomůže nám žádný mužský vodič a je to soupeření jenom mezi námi. Až tedy letos… Nebylo moc rozumné, jak to udělali, že jsme ke konci dobíhaly muže a motaly se tam mezi nimi. Běžela jsem na druhém místě a říkala si, že pokud mě někdo v Hrdlořezáku nepředběhne, že to tak i zůstane. Otáčela jsem se, ale přes chumel chlapů jsem si nevšimla, že se přibližuje Monča Preibischová. Ve chvíli, kdy mě předběhla, jsem už nedokázala zareagovat a skončila třetí. Pro mě jsou Běchovice důležité i v tom, že je to občas jediné mistrovství republiky, které v sezoně běžím. Když se podívám před závodem na startovku, říkám si, že bych chtěla mít aspoň medaili, ale už to asi nepůjde. Ale naštěstí to pořád vychází, pořád tu medaili mám.“

Nechci tvrdit, že Běchovice mají stejné renomé jako Velká pardubická, ale přeci jen je to podobně tradiční závod. A když někdo vyhraje třikrát v Pardubicích, je na české poměry hodně slavný, což v tvém případě po dvanácti vítězství v Běchovicích tak úplně neplatí. Nebo jak to vidíš ty?
„Už pár let tady máme běžecký boom a možná díky tomu budu teď mezi běžci známější než třeba Lída Formanová, která vyhrála dvakrát mistrovství světa na 800 metrů. Popularitě běhu hodně pomohl Carlo Capalbo a jeho série RunCzech, ale bude asi ještě nějaký pátek trvat, než se do podvědomí lidí víc dostanou i Běchovice. Zatím nebyly příliš medializované a kdyby se neběželo mistrovství republiky, tak se možná ani nedostanou do televize. Ale teď se to pořadatelé snaží měnit, jsou aktivnější, pořádají tréninky. Uvidíme, co bude za pár let.“

Myslel jsem to i tak, že ty nebo Róbert Štefko jste tam vyhrávali v době, kdy o běhání nebyl takový zájem. Přijít tenhle boom o deset let dřív, třeba jste měli víc sponzorů a lepší podmínky pro přípravu.
„Myslím, že by to tak bylo. Podmínky by určitě byly lepší. Je to zvláštní dneska; když u nás někdo zaběhne – a teď nechci jmenovat – čas, který není nijak mimořádný, dělá se z toho v médiích kovbojka a já si říkám, jak je to strašný prd. Desítku za 33:00 nebo 33:30 jsem běhala na počkání, a když to někdo zaběhne teď, píše se, jaká je to borka a jaký má talent. Třeba nedávno s námi na závody do zahraničí jela jedna kočena, která tady byla fakt dobrá. Ale tam běžela na chvostu, i já jí dala větší klepec než u nás. Byla z toho psychicky špatná. I proto jsem byla vždycky nohama na zemi. A Robo, ten je ještě úplně někde jinde. To byl pan Běžec. Teď jsem viděla, že běžel v Otrokovicích půlmaraton za 1:16. Myslím, že kdyby trochu potrénoval, bude ho dávat za 1:10 a znovu mladé kluky prožene.“

Pojďme ještě k tvému tréninku. Už dlouho se připravuješ sama – vycházíš z toho, co sis přinesla z dorosteneckých let, nebo se trénink snažíš inovovat a měnit?
„Můj trenér z mládežnických let věřil kvalitě a menším objemům, toho se snažím držet stále. Chvíli jsem to zkoušela se Zdeňkem Smutným, ten měl zase jiný přístup. A když jsem jela poprvé na soustředění do Melaga, požádala jsem pana Müllera, aby mi poradil s plánem, protože s tréninkem ve výšce 2000 metrů nad mořem jsem neměla zkušenost. Když jsem se pak podívala na ty kilometry, říkala jsem mu, že mi tam musel napsat dvě fáze. A on, že ne, že je to opravdu jednofázový trénink. Dalo se to, zvládla jsem to odtrénovat, ale bylo vidět, že jeho trénink je postavený jinak, že hodně dbá na objemy. Mám něco vyzkoušené, ale zajímá mě, jak to dělají jiní, ráda jsem si četla plány od Pavla Baběráda a ráda se někoho zeptám. Nebo si čtu běžecké časopisy, i když mi jedna kamarádka říká, že přeci já se svými zkušenostmi se tam nemůžu dozvědět nic nového.“

Jaká jsou v přípravě tvé nejdelší běhy, když říkáš, že víc dbáš na kvalitu?
„Nejdelší byl dvě hodiny, což někdy dalo 27 a jindy 28 kilometrů, s výklusem to byla třicítka. Při posledních maratonech byl nejdelší tréninkový běh pětadvacítka. A to je málo. Vím, že se říká, že v tempu by se v přípravě mělo běžet 32 kilometrů, ale na to já už nemám morál. Nejsem duší maratonská bežkyně. Neumím se trápit. Když jsem běžela poslední maraton v Praze a doběhla jsem do cíle, nebyla jsem udýchaná, neměla jsem vysoké tepy. Mě prostě na trati začne něco bolet nebo mě to přestane bavit… U pětky nebo desítky se vyšťavím podstatně víc.“

Proč to neumíš u maratonu? Je to opatrnost, nebo pud sebezáchovy?
„V hlavě to neumím. Bavily jsme se o tom s Aničkou Strakovou a taky mi říkala, že jí maraton vždycky strašně vyčerpá psychicky. Znám to. Když doběhnu na 30. kilometr, řeknu si, že teď by někdy měla přijít krize a že je to ještě dvanáct kilometrů do cíle. Nebo loni mě v Praze na 31. kilometru předbíhala Káča Kriegelová, říkám jí, že pěkně jde, a ona na mě, ať jdu taky s ní. A já na to: Ne, mě bolí nohy. (úsměv) Jindy mě rozhodilo, že jsem na 20. kilometru nenašla svoje připravené občerstvení, musela jsem si vzít jenom vodu a dalších patnáct kilometrů se mi běželo psychicky špatně. A při mém posledním mistrovství světa v půlmarataonu v Udine se mi stalo, že jsem závod začala tempem 3:30, říkala jsem si, jak jsem to rozběhla dobře, a stejně jsem na první pětce (17:30) byla pátá od konce. Pak jsem se propracovala dopředu, ale i tak to bylo těžké. Psychika je prostě hodně důležitá.“

PETRA1

Máš pro další sezonu ještě konkrétní ambice, co se týče časů nebo umístění na závodech?
„Jsem ráda, že mě zvou na závody, jako jsou RunCzech, nebo že jsou rádi, když přijedu na RunTour. Když už tam jsem a mám připnuté startovní číslo, chci běžet dobře a zmáčknout se. Skončím asi teprve, až se pořádně zraním. Je mi 42 let, s manželem jsme dvacet let a nemáme děti, tak i tohle bych chtěla… Ale asi už to neklapne. Nechávám tomu volný průběh. Jestli přijdu do jiného stavu, to necháme na přírodě. A běhání? Uvidíme, jak dlouho to půjde. Pořád mě láká běžet dobře maraton. Vím, že Iva Martincová z Brna ho ještě ve 47 letech běžela za 2:49. Nebo minulý rok v Karlových Varech vyhrála půlmaraton Francouzka Christelle Daunayová za 1:09. Pak se stala mistryní Evropy v maratonu, nedávno skončila pátá v New Yorku s časem těsně pod 2:27. Je jí jednačtyřicet a běhá takové časy, neskutečné. Samozřejmě má pro přípravu jiné podmínky, ale i tak si říkám, že bych ještě maraton pod 2:40 mohla zaběhnout. Zkrátka končit se mi nechce.“

Kde vůbec po tolika letech ještě bereš motivaci do dalších závodů a hlavně tréninků?
„Běhání k životu potřebuji. Když dva dny nejdu běhat, jsem protivná a nevrlá. Nebo jedeme na dovolenou a já v sedm musím vstát a jdu si zaběhat, dokud ostatní spí. Dám si pak sprchu a cítím se dobře. Podobně to mám v zimě. Vykouknu z okna, venku je hnusně, ale jdu. Když se vrátím, mám hrozné dobrý pocit, že jsem to nevzdala. Každý má nějakou úchylku, a já mám běhání. Nebo mě hodně inspiruje Jarmila Urbanová, bývalá skvělá běžkyně. Říkám jí, že v 65 letech bych chtěla vypadat jako ona. Ráno vstane, jde si zaběhat nebo na squash, tenis, jezdí na in-line bruslích. Sport nás udržuje a vypadáme asi trochu líp, než bychom jinak vypadali. A líp se i cítíme. Asi mě jednou budou muset odstřelit…“ (úsměv)

Foto: archiv Petry Kamínkové

1 Comment

  1. Souhlasim, sport je super, take beham, i o dovolene,i kdyz je hnusne…..nejlepsi je pak ten pocit po dobehu……a jedna relax Plzen.
    Kamil

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru