O hledání běžeckého vzoru

z rubriky Sloupky autor:

Běžci usilující o překonání světového rekordu mají své vodiče, kteří jim udávají tempo a někdy taky směr. I my mnohem méně pilní a talentovaní občas potřebujeme ne snad vodiče, ale aspoň lidi, kteří nás symbolicky potáhnou na naší cestě. Vzory. Idoly. Inspiraci. Říkejte jim, jak chcete.

Najít je, to vůbec nebývá jednoduché.

Pro spoustu z nás může být oním vzorem Emil Zátopek. Ale ruku na srdce: nikdo z nás ho neviděl závodit, svou posedlostí dřinou je mi vzdálenější ještě víc než v čase a ke všemu na dráze běhal mnohem častěji než kdekoli jinde.

Haileho Gebrselassieho už jsem závodit viděl. Mnohokrát. Jednou jsme dokonce společně stáli na startu stejného závodu (dobře, dělilo nás asi 80 metrů na startu a půldruhé hodiny v cíli). Dívalo se na něj krásně, vždycky. Běh měl a má rád, nebyla to pro něj nikdy jenom práce. Ale identifikace s ním je taky poněkud složitější.

Svým naturelem i názory je mi blízký Bill Rodgers. Byť běhat jsem ho viděl jenom na YouTube. Ale z časopiseckých rozhovorů a hlavně jeho autobiografie poznáte, jak výrazná osobnost to je. Stejnou krevní skupinu má Steve Jones. Ani on nedělal z běhání vědu, měl ho prostě a obyčejně rád a obětoval mu, co se obětovat dalo. Jenže marná sláva, oba byli vrcholoví sportovci, rekordmani a vítězové velkých maratonů. Naše světy jsou si dost vzdálené.

Lepší je možná ohlédnout se po někom geograficky bližším i po někom, jehož životní osud není dramaticky odlišný, říkám si.

Když jsem blíž poznal ultramaratonce Dana Orálka, musel jsem obdivovat jeho zarputilost, tréninkovou morálku i to, jak svoji disciplínu, nad kterou se i mnozí běžci ušklíbají, má rád, jak se jí snaží popularizovat a dělat jí co nejlepší jméno. Jenže berte si za směroplatný vzor někoho, kdo ročně naběhá 8000 kilometrů a kdo neuznává bolest…

Na prvních závodech jsem žasl při pohledu na veterány. Na běžce v důchodovém věku, kteří mě s často velkým odstupem nechávali za sebou. Klobouk dolů před jejich výkony. Taky jsem ovšem slyšel jednoho čtyřicátníka, jak jim – snad v legraci – říká: „S vámi se přeci měřit nebudu. Nemusíte chodit do práce, na trénink máte hromadu času…“ Svatá pravda!

Ale nevzdával jsem to. Nakonec jsem svůj vzor a svého symbolického vodiče našel. Věkem mi je docela blízký, genetickou výbavu máme totožnou, ambice asi pořád taky, povahově jsme se od sebe ještě příliš nevzdálili a jeho výkony pro mě myslím nejsou nedosažitelné.

Tím vzorem jsem já. Pochopitelně ne ten, kdo právě teď sedí u klávesnice a píše tyhle řádky. Ale moje verze z let 2004, 2007 a 2011.

Prvnímu závidím neutuchající nadšení i to, že nevěděl, co je zranění. Na druhém obdivuji jeho tah na branku, s nímž týden co týden běhával 100 kilometrů. Nebo ještě o malinko víc. Třetí z nich byl nejzralejší běžec. Uměl si už nechat poradit, uměl ubrat, když to bylo třeba, uměl nejen v tréninku oddělit důležité od méně podstatného.

Pořád věřím, že jejich přednosti by se ještě daly nějak namíchat dohromady.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

2 Comments

  1. Hezky.. Vzdycky si uvedomuji, ze sam sobe jsem nejen nejlepsim sparingpartnerem, ale i nejtezsim souperem:)..
    Drzim palce! At nam to beha! 12:)

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*