Míle. Tradiční, krásná a opomíjená

z rubriky Závody autor:

Míle. Jedna z nejtradičnějších atletických disciplín, která se závodně běhala už v 18. století. A jedna z nejslavnějších, kdysi se dokázala dostat na titulní stránky nejprestižnějších novin i do filmových týdeníků po celém světě. Přesto dnes nenápadně stojí opodál hlavního sportovního dění a pomalu mizí ze scény, s ní i její někdejší sláva.

A tak tedy máme mílaře, kteří už míli téměř neběhají. Pořád sice existují atletická půlka (800 m) a čtvrtka (400 m), ale co je onen „celek“, to možná diváci u televize už nevědí. Je to zvláštní. Zatímco většina sportů si svoji historii hýčká (fotbalová branka je stále široká 8 yardů a vysoká 8 stop a penalta se kope ze vzdálenosti 12 yardů) a minimálně z reklamních důvodů čas od času vytahují retro náladu, atletika na svůj klenot nechává sedat prach.

Tedy abych byl spravedlivý: míle čili závod na 1609 metrů a 32 centimetrů je pořád uznávanou disciplínou IAAF, u níž se evidují oficiální světové i národní rekordy, je v programu tří mítinků Diamantové ligy (Eugene, Oslo a Londýn). Ale koho dnes ještě zajímá? Kdy jste naposledy slyšeli o nějakém mílařském výkonu? Disciplína, která není součástí olympijských her ani světových šampionátů, je polomrtvá. Což je v tomto případě škoda. Velká škoda.

Přitom její historie sahá až do počátku novověku, kdy svět ještě neslyšel o běhu na 1500 metrů, desetiboji, steeplu ani hodu kladivem. Pochopitelně, že na začátku byla Anglie. Míle se nejprve běhala po silnici, v centru měst, a na závody se sázelo podobně, jako se dnes sází na koně. A ve hře nebyly malé peníze. V 19. století se míle přesunula na atletické dráhy, které začaly vznikat okolo rostoucích fotbalových a kriketových hřišť. S rozvojem přesného měření času se začaly i evidovat a překonávat rekordy. První výkon pyšnící se nálepkou „nejrychlejší na světě“ pochází z roku 1855, měl hodnotu 4:28.

Krása míle byla v její jednoduchosti. Čtyři okruhy na stadionu a právě tak akorát dostatek času na sledování průběhu závodu. Nebyl to několikavteřinový úprk jako při sprintech, ani se diváci nenudili jako později při vytrvaleckém kroužení po ovále.

Přesto když se začaly rodit základy moderního sportu, na míli se nedostalo. Všechny disciplíny na prvních olympijských hrách v roce 1896 byly usazeny v metrickém systému. Britská a americká diplomacie neuspěly, a tak se vrcholem středních tratí stal běh na 1500 metrů. Ani později nedokázaly pro míli získat podobné výsadní postavení, jakému se těší maraton.

Ale to neznamená, že by popularita míle uvadala. Naopak rostla, i za hranicemi někdejšího britského impéria.

Už od 30. let, kdy byl pokořen čas 4:10, se začalo řešit, zda je v lidských silách zaběhnout míli pod čtyři minuty. Nejen sportovcům či fanouškům, ale i vědcům se to zdálo jako čirá utopie. Podobně jako let do vesmíru nebo přenos obrazu přes družici (pokud by si ji vůbec dokázali představit). „Vrcholem lidských možností je čas 4:01,6,“ vypočítal jeden z expertů.

Dlouho se zdálo, že má v podstatě pravdu. V letech druhé světové války sice švédští mílaři posunuli nejlepší výkon až na 4:01,4, ale nikdo s tímto rekordem nedokázal hnout. Celých devět let. Někde tam se zrodila magie čtyřminutové hranice. I ten, kdo si připustil, že by mohla být pokořena, považoval takový výkon za neobyčejný, srovnatelný snad jenom s dobytím Severního pólu nebo objevením pramenů Nilu.

Na začátku padesátých let se objevila trojice mílařů, kterým se dávaly největší naděje: Roger Bannister (Velká Británie), John Landy (Austrálie) a Wes Santee (USA). Jejich paralelní snažení na několika kontinentech sledoval svět podobně napjatě jako tehdejší výpravy na Mt. Everest.

Edmundem Hillarym atletické míle se nakonec stal anglický medik Roger Bannister. Dnešním pohledem hobík, který denně trénoval zhruba hodinu. Na závodě v Oxfordu, v silném větru, se dvěma vodiči a před 3000 diváky, dosáhl času 3:59,4. Pro svět raně televizní éry to byla senzace, zpráva o rekordu se ocitla na titulních stránkách všech důležitých novin. Podobné pozornosti se mezi atlety později dostalo pouze dálkaři Bobu Beamonovi a sprinteru Usainu Boltovi, pokud tedy máme na mysli pozitivní zprávy. A zatímco jen opravdoví znalci si dnes vybaví jméno prvního sprintera, jenž zaběhl stovku pod deset vteřin, Bannisterovo jméno je mezi fanoušky stále poměrně známé.

Už žádnou sportovní hranici svět neprožíval jako míli pod čtyři minuty, žádný závod na „konkurenční“ trati 1500 metrů nedosáhl proslulosti Bannisterova rekordu. Paradoxní je, že výkon, na který se čekalo dvě desítky let, za pouhých 46 dní překonal John Landy (1:58,0). Jenom Wes Santee vyšel naprázdno. O další tři roky později elitní společnost rozšířil i Stanislav Jungwirth (3:59,1), v 60. letech to až k času 3:55,6 dotáhl Josef Odložil.

Hranici 3:50 pokořil novozélandský středotraťař John Walker v roce 1975 (3:49,4) a také stal se prvním atletem, který míli pod čtyři minuty zaběhl víc než stokrát. Poslední velkou chvíli slávy si tradiční trať užila na přelomu 70. a 80. let, kdy se světový rekord měnil pětkrát zásluhou anglických rivalů Sebastiana Coea a Steve Ovetta. Paradoxní je, že při tom nikdy nenastoupili proti sobě. V roce 1981 se jejich zásluhou rekordní tabulky přepisovaly dokonce třikrát za devět dnů: nejdřív Coe v Curychu, pak Ovett v Koblenci a znovu Coe v Bruselu.

A tím příběh míle vlastně skončil. Závodů ubývá a dokonce i na amerických středních školách byla nahrazena tratí 1600 metrů. Pro úplnost dodám, že světovým rekordmanem je už šestnáct let Hicham El Guerrouj (3:43,13). Nikdo však vážně o odebrání jeho rekordu neusiluje, při třech skvěle obsazených akcích za sezonu je to téměř nemožné. Ostatně evropské tabulky se neměnily už třicet let. A ještě jeden údaj na dokreslení: v TOP 10 historických výkonů jsou jen tři časy z nového milénia. Ty nejslabší tři.

Míli pod čtyři minuty dokázala do dnešních dnů překonat zhruba tisícovka běžců, z toho například sedm amerických středoškoláků. Pořád je to ale úžasný čas, který odděluje špičkové atlety od těch ostatních. Z českých mílařů se to za poslední roky povedlo pouze Jakubu Holušovi, naposledy letos v Oslo (3:53,46). Mimochodem, českým rekordmanem je už 37 let Jozef Plachý s časem 3:52,59, který zaběhl ve Stockholmu (jak se českým rekordmanem může stát slovenský závodník, o tom zase někdy jindy).

Když se podrobněji podíváte do běžecké termínovky, možná s překvapením zjistíte, že míle se běhá i ve vašem okolí. Jen namátkou: na pražské Kotlářce, v Bělé nad Radbuzou, Kolíně, Klatovech, Frýdku-Místku, Děčíně, Opavě… Některé závody jsou přístupné i příchozím, tak neváhejte a míli si zkuste. Stanete se součástí tradice – a navíc máte zaručen nový osobní rekord.

Foto: Daniel Orálek

1 Comment

  1. paradny clanok …vela novych a zaujimavych informacii

    …skoda ze rano si v praci nemozem uvarit kavu „po svojom“ … to by bol relax a poctenicko 🙂

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*