Konec osamělosti přespolního běžce

z rubriky Sloupky autor:

Máte dost fantazie? Umíte si představit pětadvacetiletého Emila Zátopka dnes, jak si po doběhu udělá selfie s přítelkyní Danou, uličnicky se zasměje do displeje a na Instagramu se pochlubí tréninkem #60x400m #roadtohelsinky #mybigdream #kdyznemuzespridej? Jde to těžko, předpokládám. Protože Zátopek patřil ke generacím, které měly v krvi osamělost přespolních běžců.

Běhání se za poslední roky změnilo snad ve všem. O tom už byla napsána spousta vět a souvětí, i na těchto stránkách. Řada z nových věcí je vidět na první pohled: průměrné časy startovního pole se zhoršily, běžce v trenkách a tílku vytlačují postavy v elasťácích, kompreskách a se sluchátky, získat místo na startu masových závodů je rok od roku těžší. A tak dál. Nic objevného.

Je tu ale ještě jedna zásadní změna, postřehnutelná i bez pročítání závěrů dosud neprovedených sociologických studií. Běhání dnes láká úplně jiný typ lidí než před deseti, dvaceti či padesáti roky. Změnila se běžcova duše, pateticky řečeno.

Dřív běh přitahoval hlavně individualisty až samotáře. Lidi, kterým ze všech možných důvodů neseděly kolektivní sporty, kteří neoceňovali zvláštní kouzlo společných úspěchů i porážek, hierarchii týmu. Lidi, jimž by bylo proti srsti běžet závod v jednotném tričku a na startu tleskat do rytmu. Kteří byli zvyklí spoléhat se na sebe, v tréninku i na závodech, kteří chtěli být pár desítek minut denně hlavně sami se sebou.

Ne že by atletika byla plná nesnesitelných egomaniaků; i tam se trénovalo ve skupinách a závodilo se stejným znakem na hrudi. Ale JÁ bylo vždycky důležitější než MY.

Hezky své podivínství líčil Don Kardong, čtvrtý maratonec olympijských her v Montrealu a dnes uznávaný běžecký publicista. Na konci 60. let studoval na Stanford University, v době květinových dětí. A zatímco jeho spolužáci se pilně věnovali párovým i kolektivním radovánkám, jakých doba a místo nabízely nebývalé množství, on ráno den co den vyrážel na atletický trénink. Zarputile, odhodlaně, bez pochybností.

Nedělní dvacetimílový long run, to byl symbol jeho sportu. Milovaný pocit osamělosti přespolního běžce. Klid v duši a dvouhodinový vnitřní monolog, který nikdo nerušil. Trénink patřící pouze jemu.

Dnes běh zvláštně zmutoval v kolektivní (atra)akci. Týmovou aktivitu. Když někdo tvrdí, že se z běhání stal nový golf, budu nesměle oponovat, že spíše nový florbal.

Pro spoustu lidí – bez ohledu na věk – je prvotní motivací, proč začít s běháním, touha někam patřit. Nestát sám uprostřed cesty. Zařadit se do skupiny. Mezi ty, kdo o běhání tak nadšeně vyprávějí a píší. Samotné by je tenhle sport dost možná pěkně nudil.

A ano, na konci každého skupinového joggingu musí být i skupinové foto (tak proto se v Marie Claire objevují články typu Jak se před během správně nalíčit!). Bez něj už to nejde. Snad je v tom zakódované přesvědčení, že běh, který není zdokumentovaný a sdílený, má menší hodnotu. Jako by vlastně nebyl. Možná je fotka i veřejným důkazem, že si dotyční běh skutečně užívali a běželi jenom tak pro radost, s úsměvem na tváři, dobře naladěni, že nebyli vyšťavení, nechutně upocení ani rozmrzelí z toho, jak dneska tahali nohy z medu.

Za touto proměnou běžeckého světa stojí existence sociálních sítí a blogů, o tom netřeba dlouze debatovat. Upřímně, na koho párkrát týdně nevyskočí selfie, kilometry, grafy, emotikony a další nevyžádané podrobnosti cizích zážitků? Kdo po některé z největších masových akcí není zahlcen dotazy, zda taky běžel, mudrováním o endorfinech a instantními emocemi druhých (poslední stovky metrů jsem pro slzy na cestu už skoro neviděl/a)?

Tohle JÁ už je trochu jiné. Jako v případě oné účastnice loňského maratonu v New Yorku, která svoje fotky z trati posílala okamžitě do světa. Stihla jich dvacet. Pravda, ještě bez selfie sticku.

A osamělý přespolní běžec? Ten mezitím v tichosti zmizel kamsi za obzor. #chcizpatkysvujsport

Foto: Fotolia.com


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

12 Comments

  1. Myslím, že samotář si může náš sport užívat úplně stejně, jako jiní jemu podobní před 30, 40, 50 léty. To, že o stejné věci přemýšlejí jiní jinak, chtějí ji sdílet, je jejich věcí, ať si to užijí. Co je mi vlastně po sociálních sítích? Jediné momenty, kdy mi to sdílení trochu chybí, jsou oznámení o registraci na závody, které jdou nejprve právě přes sociální média a já se tak o registraci dozvím příliš pozdě …

  2. Objev Vaší knihy (s Vaším, mě tak blízkým, úhlem pohledu a stylem psaní) považuji za jeden z mála přínosů zlomeného kotníku. Za každý článek děkuji!

  3. Za velký přínos běžeckého boomu považuju, že už mě nikdo nepřesvědčuje, jak je běhání oproti kolu, badmintonu nebo aerobicu nudné a jednotvárné a jak by ho fakt nebavilo, a poprvé ve svém sportovním životě zažívám (ne zas tak dobrý) pocit, že jsem in. Když se kouknu na tisícihlavé startovní pole, říkám si, kolik účastníků běhání vlastně nebaví a šlo by radši na to kolo, badminotn nebo aerobik. Anebo místo skupinového výklusu s uhihňanými selfíčky by šlo radši na pivo.

  4. 🙂 .. tenhle zajimavy socialni rozmer behu me take zajima.. Ovsem, dovolim si [ze sveho placheho blogerskeho pohledu:)] oponovat.. Jestli nekdo o behu vypravi/pise nemusi byt jeste maniak socialnich siti a zavisly na publicite. Mozna je to porad ta odnoz osameleho bezce/pobihace, jen v jine dobe. Samozrejme, ze se samota hleda hur, ze ted nez probehnu tam, kde jsem uplne sam to par kilometru trva.. Nicmene, jaky si to udelam(e) takovy to mam(e).
    Neodvazim se odhadovat, kolik lidi beha, protoze je to bavi a kolik, protoze je to modni zalezitost.. Porad si rikam, ze ti, kteri se hlasi na zavody, kam chci ja, uz do modni vlny nespadaji a beru to pozitivne. Holt se musim(e) vic snazit!
    Bude zajimave videt, kam se to posune..
    Vsemu zdar, ultra zvlast! 12:)

    • Souhlasím. Toto obecné zařazování lidí do skupin bez toho, aníž bych jejich záměry (proč běhají a jak) je hodně ošemetné. Blog mám, sociální profily taky a přesto si selfíčka nedělám a běh vnímám právě jako tichý dialog se sebou samým. Je ale pravdou, že běh se změnil. Že se to některým nelíbí je už druhá věc….

  5. Je pravda co je v článku napsáno. Stačí se podívat na počet běhajících a počasí. Jak je hezky, běhajících je všude spousty a zejména taková cyklostezka u Vltavy směr Zbraslav, je toho pádným důkazem. A teď kolik běhajících je vidět v dešti, mrazu a marastu 😉? Nicméně ať si každý běhá z jakého che důvodů, každý by měl vědět proč běhá. Pro někoho bude běh módní trend s pro někoho styl života, což se vždy ukáže 😉. Držím palce Luboši, jen tsk dál.

  6. Luboši, pozoruji postupný vývoj Vašich článků… a jediné, co Vám mohu doporučit je… …prostě se jen zúčastnit jakéhokoliv závodu v rámci poháru Běžce Vysočiny: http://www.bezecvysociny.cz, protože tohle je jeden z běžeckých pohárů s tradicí a velice kvalitním polem běžců ve všech věkových kategorií a skutečně opravdovou běžeckou atmosférou se vším všudy – viz dnešní již tradiční opékání špekáčků po doběhu závodu v Hybrálci:o) Jirka J.

  7. Běh láká jiné lidi, ale hlavně více lidí. (a ani se jim nedivím, když je to tak přirozená činnost) Přespolní samotáří však zůstávají. Cest je hodně, a lidůprázdných polních a lesních cest ještě víc. Je třeba najít svojí cestu a té věřit, zbytek zbytečně neřešit.

  8. V dnešní době je běh fenomén a s tím přichází i modní trendy. Asi bych trochu vnímal širší perspektivu sociálních sítí jako takových. Jedna věc jsou negativa co píšete v článku, druhá věc jsou pozitiva co to sebou přináší, nebo přinést mohou. Pokud sdílím fotku z 1/2 maratonu, tak dám mým přátelům vědět, že nějaký takový závod existuje a třeba dodám motivaci k tomu aby se začali hýbat, pak to nevnímám negativně. Sluchátka v uších při běhu neaplikuji a taky si o tom myslím svoje. Stejně tak o sdílení aktivit přes sociální sítě po každém běhu. Otázkou je, jestli by si Zátopek neudělal v dnešní době selfie z olympiády třeba z Ria…

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*