Na okraj jednoho maratonského bronzu

z rubriky Sloupky autor:

Je to právě deset let, kdy v běžecké komunitě vrcholila ohromná bouře ve sklenici vody. Atletický svaz pro olympijské hry v Pekingu nastavil maratonské limity na úrovni áčkových limitů IAAF (2:15 a 2:37) a rozhodl se, jako většinou, béčkové (2:18 a 2:42) nebrat v potaz. Masy hobíků (a nejen ony) to braly jako kardinální podraz. Na startu by přeci měla být i česká vlaječka! A když někdo touží běžet a tvrdě trénuje, měl by dostat šanci splnit si svůj sen! Spravedlivé rozhořčení bylo doplněno ideou, že už jenom start borce s časem 2:17:45 pod olympijskými kruhy a 68. místo v celkovém pořadí nakopne český vytrvalostní běh ke světlým zítřkům.

Svaz trval na svém a praxe se nezměnila ani po té, co se šéftrenérem stal Tomáš Dvořák. Jako bývalý šampion v desetiboji dobře věděl, že cestou k úspěchům nebývá snižování nároků a že výkonnost běžců by se měla přibližovat limitům, nikoli limity jejich výkonnosti. Navíc – teď cituji po paměti – dodával, že béčkový limit odpovídá cca 500. místu světových tabulek, a v žádné disciplíně nás nereprezentují atleti z pětistých míst. Však to taky pěkně schytal.

Ostrý střih. Je 12. srpna 2018 a v Berlíně maratonkyně Eva Vrabcová-Nývltová získala bronz na mistrovství Evropy, od zlata ji dělilo pár metrů. Výsledný čas 2:26:31 je nejen nový český rekord, ale i o deset a půl minuty lepší výkon, než byl onen pekingský „likvidační“ limit…

Vlastně by její úspěch neměl být překvapivý. Když máme sprintery, mílaře nebo ultravytrvalce, kteří jsou schopni držet krok se světem, dříve nebo později se musel objevit i někdo, kdo to dokáže v maratonu.

Samozřejmě, až tak jednoduché to není. Je tady několik ale…

Tím prvním je fakt, že EVN není produktem systému české atletiky. Je to bývalá velmi úspěšná běžkyně na lyžích (vrcholem její kariéry bylo 5. místo na ZOH 2014 v Soči), která teprve před olympiádou v Riu odhodila lyže a hůlky a začala se na plný úvazek věnovat běžeckému tréninku. Od té doby je bezkonkurenčně nejlepší českou vytrvalkyní. Adaptace byla velmi rychlá: prakticky co závod, to skvělý čas.

Druhým „ale“ je skutečnost, že za EVN zeje hluboká výkonnostní propast. Na startu maratonských závodů v Berlíně stála sama, ačkoli letošní nominační kritéria byla velmi příznivá. Áčkový limit (2:17:17 a 2:38:16) se dal plnit už loni a letos ho stačilo potvrdit béčkem (2:20 a 2:41), nebo áčkem na poloviční distanci (1:04:15 a 1:13:25). Případně mohli jet v každé kategorii tři běžci s béčkem. Nepovedlo se.

Každopádně berlínský výsledek EVN – mimochodem, první velká maratonská medaile od dob Emila Zátopka – je důkazem, že skvělí vytrvalci mohou vyrůst i v našich podmínkách. Byť se za posledních třicet let změnil životní styl, společenské podmínky, motivace i světová konkurence v maratonu (jistě jste o tom stokrát četli a slyšeli), geny zůstávají stejné. A nejsou horší, než jaké mají Němci a Poláci, abych jmenoval aspoň některé blízké země, kde jsou úspěšní i bez pomoci importu z Afriky.

Český běh se posledních několik let nachází v poměrně schizofrenní pozici. Na jedné straně plácání se po ramenou a úžas nad tím, kolik zlatých známek IAAF získal komerční pořadatelský projekt, na druhé straně stagnace či spíše ústup na vrcholové úrovni. Na jedné straně do běhu jako takového proudí obrovské sumy peněz, asi nejvíc v historii, na druhé straně je vytrvalostní běh jako sportovní disciplína pořád chudým příbuzným.

Může se to změnit? Může. I když čeští borci nikdy nebudou prohánět Keňany a medaile z velkých akcí bude spíše generační výjimkou, v Evropě by mohli být konkurenceschopní.

Sport je totiž velmi zvláštním druhem lidské činnosti. Úspěch v něm nejde naplánovat jako při těžbě uhlí nebo průmyslové výrobě u pásu, ale lze se mu systematicky přibližovat. Stačí tak málo. Tedy málo… Investovat čas i peníze do výchovy mládeže a vyhledávání talentů, do podmínek k přípravě a do trenérského know-how. Však se podívejte, kde byl islandský fotbal (český biatlon, švýcarský hokej…) před patnácti roky a kde je dnes.

Všechno je otázka priorit. Jak sportovců samotných, tak atletického svazu jako celku, který by měl mít (a má?) vizi, kudy se bude vyvíjet v dalších pěti, deseti, patnácti letech. A který by měl mít i trpělivost, protože vytrvalostní běh není disciplínou, kde úrodu sklízejí dvacetiletí.

Jinak si na další úspěch znovu počkáme až do doby, než nějakého triatlonistu nebo lyžařku přestane bavit jejich disciplína, a zkusí si obout běžecké boty.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru