Kniha roku (kterou si skoro nikdo nepřečte)

z rubriky Recenze autor:

Kniha From Last to First vyšla v roce 2009, stejně jako Born to Run. Zatímco z druhé se stal bestseller, v dobrém i horším, prvně jmenovaná se netěší zdaleka takové popularitě. A je to škoda. Je to totiž naprostá pecka. Napsal ji bývalý anglický maratonec Charlie Spedding a původně ji vydal vlastním nákladem, po značném čtenářském zájmu pak práva odkoupilo velké nakladatelství. „Bylo to jako běžet maraton do kopce a proti větru,“ přiznává Spedding. Nicméně pro mě je jeho autobiografie zatím to nejlepší, co jsem o běhání četl. Skoro bych řekl, že je to povinná četba pro každého běžce, který má aspoň nějaké ambice. Úžasně motivující. Zvláště v časech sportovní nepohody.

Když jsem si mezi e-books na Amazonu vybíral další běžeckou knížku, moc jsem si od téhle nesliboval. Ale po čem jiném jsem měl sáhnout? Mezi novinkami byly v nabídce samé variace na téma Jak správně běhat bos. Ano, jméno Charlie Spedding jsem znal, ale upřímně přiznávám, že kdyby před třemi týdny po mně někdo chtěl, abych vyjmenoval jeho největší úspěchy, asi bych se ošíval. Vzpomněl bych si maximálně na bronzovou olympijskou medaili z Los Angeles 1984.

Tedy nic, co by na první pohled slibovalo velký čtenářský zážitek. Knihu jsem však přečetl jedním dechem. Poprvé i podruhé. Je psaná s nadhledem, vášní i humorem, jemuž se říká anglický.

Charlie Spedding popisuje příběh běžce, který nebyl extra talentovaný, přesto kromě olympijského bronzu dokázal vyhrát maraton v Londýně, jednou tam skončil druhý, přidal i třetí místo v Chicagu a navrch ještě šesté místo na olympiádě v Soulu. Jeho čas 2:08:33 je ostatně dosud anglickým rekordem.

„Nezískal jsem bronzovou olympijskou medaili proto, že bych byl třetí nejtalentovanější běžec na světě. Mezi těmi, kdo se v Los Angeles postavili na start maratonu, jsem ničím nevynikal. Ano, měl jsem asi víc talentu než průměrní běžci. Ale s těmi se na olympiádě neutkáváte,“ píše Spedding.

Šampion se zrodil v hospodě

Příběh začíná ve škole na anglickém maloměstě. Spedding (narozen 1952) byl vyjukaný kluk s oční vadou, a když učitel tělocviku uspořádal dětem první závody na 100 metrů, skončil poslední. Víc ho bavil fotbal, byť ani tam nevynikal. K jeho spolužákům patřil i jistý Tony Blair. „Ani si nepamatuji, jak mu fotbal šel. Každopádně si vzpomínám, že vždycky uměl vymyslet pravidla tak, aby vyhovovala jeho týmu. Už tenkrát mě mohlo napadnout, že je stvořený pro politiku.“

Když si však měl Spedding vybrat, jakému se sportu se chce věnovat nad rámec školních hodin, rozhodl se pro atletiku. Právě kvůli nemilé zkušenosti z tělocviku. Brzy zjistil, že čím delší trať běží, tím více se posouvá ve výsledcích dopředu. Po čase začal vyhrávat školní závody na středních tratích a postupně se propracoval až do klubu v Gatesheadu. Učil se od skvělých běžců své éry a jeho časy se stále lepšily. Nic však nenasvědčovalo tomu, že tenhle člověk jednou bude patřit k esům světového maratonu.

V krosech neoslňoval, na dráze to bylo lepší, ale ještě ve 28 letech patřil i v rámci Anglie pouze k širší špičce. Nikdy nebyl mistrem své země, pětku na dráze uměl těsně pod 14 minut a desítku pod 29 minut. Na poměry vrcholové atletiky nic moc. Takových běžců tehdy v Anglii bylo… Občas se dostal na nějaký slabší mítink do zahraničí, doma sbíral pátá, osmá, dvanáctá místa.

Jednou však v hospodě, když mu ujel vlak do Newcastlu, vypil pár piv navíc a při jejich konzumaci si napsal na papír velmi upřímnou odpověď na tři základní otázky: Co chci v atletice dokázat? Jak moc to chci dokázat? Proč to chci dokázat? Potom zaplatil a z hospody odešel jako jiný běžec. Prodal rodinnou firmu, odstěhoval se do Bostonu a začal znovu. Jinak. Lépe. Psal se rok 1980.

Senzační bronz z Los Angeles

Za dva roky se už v desítce nominoval na ME v Aténách a také na Hry Commonwealthu do Brisbane. Díru do světa ještě neudělal, ale ubezpečil se, že je na správné cestě. Stále víc lidí ho také přesvědčovalo, že už je na čase přejít na maraton, že tam má větší šanci uspět. Jenže se rozhodl, že tak učiní teprve, až bude mistrem Anglie. To se mu povedlo následující rok a začal tedy pomýšlet na olympijský maraton v Los Angeles.

Trénoval hodně, ale ještě před útokem na limit si chtěl ověřit, jestli je to vůbec trať pro něj. V lednu 1984 se přihlásil na maraton v Houstonu, ale pořadatelé mu odmítli proplatit cestu s vysvětlením, že je pro ně „no name“. Ze svého si tedy koupil letenky – a senzačně zvítězil. Čas 2:12 mu ukázal, že s maratonem si bude rozumět, a navíc vyhrál 20 tisíc dolarů, největší částku dosavadní kariéry. V Londýně vítězství zopakoval a zajistil si nominaci na olympiádu.

Svému snu obětoval všechno. Poslední týdny a měsíce nemyslel na nic jiného než na závod svého života. A vybojoval v něm překvapivý bronz. V maratonu, kde kurs na jeho vítězství byl 1:33. Až za ním skončili Keňané, Tanzánci, mistr světa Rob de Castella, domácí favorit Alberto Salazar nebo tradičně skvělí Japonci.

Podobně zásadních výsledků mohl mít na svém kontě víc – kdyby ho nepronásledovala častá zranění. Kolikrát v knížce zmiňuje, že kvůli bolavé achillovce musel na delší dobu vysadit v tréninku? Desetkrát? Patnáctkát?

Dvacet vteřin od smrti

Třikrát s ní šel na operaci. Poprvé při chirurgickém zákroku málem zemřel. Jeho tělo totiž mělo alergickou reakci na anestetikum, celý otekl a měl štěstí, že zrovna u něj byla sestra, která poznala afylaktický šok a hlavně věděla, co s tím. Od smrti ho dělilo dvacet vteřin. Pro doktory – když už bylo po všem – to byla senzace. Byl prvním známým případem člověka s takovou reakcí. Dokonce ho fotili do lékařských učebnic. Šance, že nastane takový problém, je prý stejná asi jako pravděpodobnost výhry prvního pořadí ve Sportce. Jen následky nejsou stejně příjemné.

Při třetí operaci mu doktor zmrvil achillovku tak, že z původně rutinního čistícího zákroku se vyklubal těžký infekční zánět, který mu ukončil sezonu a vyřadil ho na čtyři měsíce z tréninku.

I to byl jeden z důvodů. proč před další olympiádou v Soulu neměl natrénováno tolik, kolik by chtěl. Přesto dokázal vyválčit šesté místo. Pár kilometrů před cílem, kdy už nohy nechtěly běžet a hlava si přála závod vzdát, uzavřel se svým tělem dohodu: „Když mě doneseš do cíle v tomhle tempu a na šestém místě, už nepoběžíme žádný maraton.“

A splnilo se mu to. I když nechtěně. I po Soulu toužil dál závodit. Ostatně konečně mohl poprvé vydělat nějaké zajímavé peníze. Ale Londýn dvakrát odřekl pro zranění a Fukuoku vzdal. Na podzim 1989 byl přihlášen na tehdy celkem lukrativní maraton v Pekingu, jenže ho odřekl, neboť se mu nechtělo běžet po Náměstí nebeského klidu, kde ještě neoschla krev zmasakrovaných studentů.

Dávejte pozor na to, o čem sníte

Spedding v knížce přidává spoustu zkušeností a rad ohledně správného tréninku. A především na každé straně dokazuje, že velkých výsledků nemusí dosahovat jenom ti nejtalentovanější. Stačí mít své sny a obětovat jim čas i úsilí. Jemu to trvalo šestnáct let.

„Celý život jsem snil o olympijské medaili, i když to byl sen hodně odvážný a vlastně nerealistický. Dnes vím, že jsem mohl mít i stříbro. Ale celé roky jsem své tělo učil snít o medaili, takže když jsem na dráze stadionu v Los Angeles ještě mohl zaútočit na druhé místo, tělo už to neakceptovalo. Ano, dřel jsem, dal jsem do finiše všechno, ale měl jsem tam vzadu nějaký blok, že medaile je stejně doma. Kdybych byl v té chvíli čtvrtý, tak věřím, že ještě bronz za stejné situace vybojuji,“ píše Spedding a varuje: „Dávejte si pozor na to, o čem sníte.“

V kariéře zažil víc neúspěchů než radosti. Pár medailí bylo kromě série zranění vykoupeno i spoustou průměrných výsledků, zklamání a tréninkových selhání. „Proto mě překvapilo, že když jsem si po letech četl tréninkový deník, byla tam spousta poznámek typu: Skvělý běh. Běželo se výborně. Cítím se úžasně. Parádní trénink. Super pocit.“

Možná to tak máme všichni.

Škoda, že tahle skvělá knížka asi nevyjde v češtině. Na rozdíl od veganských a bosoběžeckých příruček totiž není v TOP 10 sportovních bestsellerů Amazonu.

3 Comments

  1. Na základě téhle recenze jsem si knížku zakoupil a během týdne zhltnul. Opravdu skvělá běžecká knížka, kterou mohu jednoznačně doporučit.
    Sledovat období úspěchů střídající se s až děsivými popisy zranění, tomu se dá říct komplexní pohled na sport, který máme rádi.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru