Kdo je nejlepší maratonec? To nám neřekne ani Londýn

z rubriky Závody autor:

Maraton se od ostatních atletických disciplín liší v mnohém. Jednou z nejzásadnějších věcí je skutečnost, že závod na mistrovství světa není tím, který by byl v sezoně nejprestižnější, nejsledovanější. Vítěz nedělní stovky o sobě může bez uzardění říct, že je nejlepším sprinterem roku 2017. I bez nejlepšího času. Prostě porazí všechnu konkurenci a je nezpochybňovaným mistrem. Podobně to budou mít vrhači či skokani. Ale mistr světa v maratonu by se podobným výrokem trochu shodil.

Ostatně královská vytrvalecká disciplína stále nenašla podnik, který by určil, kdo je aktuálně jejím neotřesitelným vládcem.

Ano, je tu Bostonský maraton. Závod, jehož tradice sahá až do 19. století. Každý, kdo ho vyhrál, si může připadat jedinečně jako wimbledonský vítěz. Ovšem většinu své historie byl převážně americkým podnikem, bez velké zahraniční účasti. A byl jeden z posledních velkých běhů, který se podřídil komerčním pravidlům. Tak dlouho se tam soutěžilo jenom o věnec pro vítěze, až se elita naučila dávat přednost Evropě. I dneska, kdy už se v Bostonu štědře odměňují šampioni, hodně borců raději volí lukrativnější a našlapanější Londýn.

Velkou tradici má maraton v Košicích. Byly doby, kdy jeho jméno mělo pořádný zvuk. Některé ročníky se mohly chlubit opravdu skvělou konkurencí. I přesto byl tehdy spíše přehlídkou nejlepších Evropanů než nejlepších běžců světa.

Hlavně v 60. a 70. letech platil za nejkvalitnější maraton ten v japonské Fukuoce. Neoficiální mistrovství světa, říkalo se. Běží se v prosinci, po konci klasické sezony, takže se na něj mohli připravit i vytrvalci dominující na dráze. Však ve Fukuoce padly dva světové rekordy, vyhrávali zde borci jako Drayton, Shorter, Rodgers nebo De Castella. Ale i tahle sláva trochu vyvanula…

A co akce, kde se zrodila moderní maratonská tradice? Tedy olympijské hry? Dlouho byly onou pomyslnou jedničkou. Ale nějak se to zašmodrchalo na přelomu 70. a 80. let. Nejdřív přišel africký bojkot (1976), pak se k olympiádě otočila zády převážná část západního světa (1980), následoval bojkot socialistických zemí (1984) a za další čtyři roky chyběli borci Etiopie, tedy tři kandidáti na medaile.

Dneska má olympijský závod opět stoupající renomé. Je to značka. Kdo ho vyhraje, má větší šanci získat sponzory a dostávat pozvánky na nejštědřeji placené akce. Ale trochu ho ochuzuje omezený počet atletů z jednotlivých zemí. Na olympijském závodě se při současných pravidlech nikdy nesejde dvacet nejlepších běžců světa, protože ti by pocházeli za dvou států, v lepším případě ze tří. Což asi olympijský maraton dělá zajímavějším, ale čistě sportovní úroveň tím mírně trpí.

A už se pomalu dostávám k mistrovství světa. Trvalo až do roku 1983, než se uskutečnilo první. Bohužel to bylo v době, kdy stále víc pozornosti přitahovaly komerční běhy. Na jaře Londýn a Rotterdam (později Boston), na podzim Berlín, Amsterdam, Chicago, New York… Proč se v srpnu vyšťavit v reprezentačním dresu na mistrovství světa, když za 6-8 týdnů se dají vydělat slušné peníze a závod vložený do léta jenom naruší přípravu? I tak dnes přemýšlí řada elitních vytrvalců. U olympijského závodu se přes to dá přenést, ale mistrovství světa je přeci jenom o něco menší kalibr. Trocha té glorioly chybí. Nemít v CV medaili z šampionátu, se nepovažuje za ochuzení kariéry.

Maratonu nepomohlo ani to, že ačkoli šampionáty viděly spoustu nádherných soubojů, závod se běží v naprosto nejhorší dobu. V srpnu, kdy bývá obvykle vedro, a v ne ideální hodinu. Třeba v neděli se v Londýně startuje v 10.55, poběží se přes poledne. Proto výsledné časy jsou takové, jaké jsou. V mužské kategorii rekord šampionátu zaostává zhruba tři minuty za světovým, u žen je to ještě víc. Pro PR a proslulost maratonu zničující. Rozhodně když to srovnáte s ostatními disciplínami na MS, kde se často překonávají světové rekordy, nebo jsou aspoň v ohrožení, anebo aspoň diváci vidí nejlepší výkony sezony.

Přesto má smysl maraton na světovém šampionátu sledovat. I zítra, kdy na startu neuvidíte Eliuda Kipchogeho, Kenenisu Bekeleho ani letošní jedničku Wilsona Kipsanga. Pořád poběží 24 borců s osobáky pod 2:10, z toho tři pokořitelé hranice 2:05. Může to být krásný závod. Byť jeho vítěz si v cíli neřekne, že je nejlepším maratoncem světa.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru