Jiří Homoláč: Až do Ria chci běhání dávat všechno

z rubriky Rozhovory autor:

Patří k nejlepším i nejvýraznějším běžcům své generace. Ale když jsem si uprostřed léta domluvili v Brně rozhovor, přijel Jiří Homoláč na kole. „Večer mě ještě čeká trénink, ale jenom lehčí desítka, tak si vlastně zvyšuji objemy,“ vysvětlil s úsměvem. Pak jsme se dali do řeči: o soustřední v Jižním Tyrolsku, odkud se právě vrátil, o patáliích se zraněními, o Jakubu Holušovi, o kouzlu silničních závodů i o snu jménem olympijský maraton.

Ty ses k běhání dostal poněkud netypickou cestou, v šestnácti letech jsi „přestoupil“ z fotbalu do prostředí, které je odlišné snad ve všem. Bral jsi to jako velkou změnu?
„Ani ne. V Kuřimi jsem tenkrát hrál krajský přebor dorostu a trénovali jsme třikrát týdně. Navíc jsem tam z Chudčic jezdil na kole, takže jsem měl vytrvalostní základy – jenom jsem kolo vyměnil za běh. Jasně, fotbal je týmový sport, zatímco v atletice jede každý na sebe, ale já už byl před tím individualista. Přijel jsem na trénink, odtrénoval jsem, o víkendech hrál zápasy a jel zase domů. Mimo fotbal jsme se skoro nescházeli.“

Jaké jsi měl v běžeckých začátcích ambice? Měl jsi tušení, co bys chtěl dokázat?
„Moje ambice byly na začátku dost velké. Šel jsem do toho po hlavě. A docela brzy se mi začalo dařit. Hned první rok jsem byl pátý na mistrovství republiky a pak se i nominoval na mistrovství světa v běh do vrchu v juniorské kategorii. To už pro mě byly úspěchy. Trénoval jsem tenkrát u pana Kašeho, asi dva roky, a zlepšoval se. Potom jsem přešel k panu Sequentovi. Hlavně proto, abych měl s kým trénovat. Do té doby jsem totiž běhal většinou sám a tady najednou byla skupina, kde bylo víc lidí, třeba Milan Kocourek. Mohli jsme si pomoct v tréninku, lepší byla i společná soustředění.“

Později se členem tréninkové skupiny stal i Jakub Holuša, letošní halový mistr Evropy a čerstvý český rekordman na 1500 metrů. Co ti dává spolupráce s takovým borcem?
„Pokud to jde, tak se v tréninku doplňujeme a pomáháme si. Když Kuba potřebuje sparringa na dlouhé běhy, tak jdu s ním. Když trénuje rychlost, to bohužel… (úsměv) Ani to s ním nezkouším, je úplně jinde. Ale třeba na podzimním soustředění, které je objemové a běhají se tempa, co zvládnu, tam s ním odběhám skoro všechno.“

Vaše skupina jezdí několikrát ročně do Melaga v Jižním Tyrolsku. Není to ubíjející tři nebo čtyři týdny se věnovat jenom běhání a dalším věcem, které s tréninkem souvisejí?
„Jako že bych se tam ukousával nudou a díval se do zdi? To vůbec ne. Naopak tam mi připadá, že den je docela krátký. Ráno vstaneme, najíme se a pak musíme jet k jezeru, kde běháme, což je vzdálenost asi deset kilometrů. Taky si sami vaříme, to je další věc, která zabere čas. Potom hrajeme hry, sem tam se griluje a letos přišli i další lidi do týmu, takže to bylo suprový. Jezdím tam moc rád a nestěžuji si.“

Kolik na takovém soustředění naběháš?
„Když je objemové, tak zhruba třicet kilometrů denně, což dává přes dvě stovky týdně. Teď v létě toho bylo míň. I proto, že jsem tam běžel závod na 15 kilometrů, tak jsem trochu ubral. Ale zase jsme na rozdíl od minulých let podnikali túry, to bylo docela náročné.“

Cítíš na sobě změnu, když se z hor po podobném zápřahu vrátíš domů?
„Naprosto. Cítím se daleko líp než před odjezdem tam. A i když to s tréninkem přeženeme, stejně se cítím dobře, běhá se mi líp. Naštěstí se mi ještě nikdy nestalo, že bych přijel tak zatavený, že by mi to odepsalo sezonu.“

Velmi záhy po tom, co jsi začal s běháním, ses vyprofiloval jako běžec na delší silniční tratě. Co tě k tomu vedlo?
„Jednoduše jsem zjistil, že k tomu, abych se prosadil na dráze, mi chybí rychlost. S patnáctistovkou těsně pod čtyři minuty moc zázraků nenadělám. Tak jsem zkusil delší tratě na silnici. A docela se mi začalo dařit. První rok (2007) jsem dal půlmaraton v Pardubicích za 1:20, v další sezoně už to bylo 1:14 a později jsem chtěl zkusit i maraton. V tréninku jsem toho zvládl naběhat hodně, tak mě lákalo zjistit, jak uspěju právě v maratonu.“

Zvládlo se tělo bez potíží adaptovat?
„Myslím, že ano. Zatím mě potkalo jenom jedno vážnější zranění. I když stálo za to… Před třemi roky jsem měl zánět achillovky, trápil mě tři měsíce a nemohl jsem se ho zbavit. Fakt jsem měl špatné sny z toho, že nebudu moc už běhat a čeká mě konec. Docela hororové sny to byly. A najednou se to zničehonic spravilo. Jo, mám ještě výrůstky na holeni a pod koleny, což jsou prý přechozené únavové zlomeniny. Ale nikdy mě to nebolelo tak, že bych musel přestat s tréninkem. Možná mám práh bolesti trochu posunutý.“

Ale nedávno jsi začal chodit na speciální fyzio kvůli hýžďovým svalům. O co jde?
„No, je to trochu problém, který začíná asi v zádech, od esíčka. Zkracují se mi svaly, a je to docela utrpení, hlavně při maratonu. Takže teď dělám nové cviky i speciální dýchací cvičení. Dost se to zlepšilo a věřím, že na podzim to bude dobré a při maratonu se to projeví, že to třeba bude proti minulým závodům rozdíl minut.“

Tvoje výkonnost na maratonu a půlmaratonu teď trochu… nevím, jestli stagnuje…
„…ale ano, je to tak. Stagnuje.“

Dobrá. Čím to, že se časy od roku 2013 neposouvají?
„Začalo to na konci předloňské sezony, řekl bych. Udělal jsem si osobák na maratonu ve Frankfurtu (2:19:35), což bylo na konci října, neměl jsem skoro žádný odpočinek a hned jsme jeli na objemové soustředění. Tam se to asi zaseklo a dostal jsem se do začarovaného kruhu. Loňská sezona pak byla tragická. Po ní jsem si volno dal a cítím, že mi to pomohlo. Letos je to lepší, i když to ještě není úplně ono.“

Přesto jsi v květnu v Praze rozběhl maraton na 2:15. Myslíš, že to bylo v té situaci realistické tempo, nebo jsi prostě zkusil, jestli zrovna není den, kdy ti vyjde úplně všechno?
„Tak především si myslím, že by se to mělo zkoušet. (úsměv) A mně se běželo dobře. Fakt jsem si nedával začátek tak, že bych doběhl na půlku a zkosilo mě to. Bohužel se objevil ten problém se zadkem. Začalo to už na 14. kilometru a bylo to čím dál horší. Zkracuje se krok a nejde to. Už se nesoustředím na běh, ale spíš na to, jak moc to bolí. Týden jsem pomalu nemohl chodit a sedět. Špatný.“

Jak jsi nakonec Prahu hodnotil? Byl jsi sice druhý za Vítkem Pavlištou a útok na 2:15 nevyšel, ale zase sis vyrovnal osobák.
„Jo, to bylo docela kuriozní. Komu se povede vyrovnat si osobák na maratonu? (úsměv) Byl jsem zklamaný, že jsem byl z Čechů druhý, ale Víťa běžel dobře, to zase jako jo. Na druhé straně to byl pro mě nejlepší čas v Praze. A donutilo mě to zaměřit se konečně na ten můj problém.“

To se to hned tak výrazně zlepšilo?
„Jo. Terapeutka mi projela to místo rázovou vlnou a krásně se uvolnilo. Poznal jsem to hned na půlmaratonu v Karlových Varech. Už jsem tak netrpěl a měl z toho dobrý pocit. Snad to vydrží.“

Docela dost závodíš. Na jaře jsi v rozmezí tří měsíců běžel čtyři půlmaratony a jeden maraton. Je to všechno nadoraz, nebo si někdy polevíš a běžíš tréninkově?
„Prahu jsem zkoušel na konkrétní čas, půlmaraton i maraton, tam jsem nepolevoval. V Karlových Varech mi to neběželo (1:08:56), ale v cíli jsem se cítil dobře, nebyl jsem vyčerpaný. Bylo to asi tím, že mě po maratonu tělo ještě nepustilo do nejvyšších obrátek. V Českých Budějovicích to bylo hrozný (1:10:58). Tam jsem si hrábl na dno. Trpěl jsem strašně a po vyhlášení jsem málem zkolaboval, hrůza. Měl bych z toho být unavený, ale zvláštní je, že hned v Olomouci se mi pak běželo nádherně a dal jsem nejlepší čas za poslední dva roky (1:06:16). Zajímavý. Takže ne, nevypustil jsem ani jeden.“

Větší experti, než jsem já, by namítli, že by možná tvojí výkonnosti prospělo, kdybys počet závodů omezil. Co ty na to?
„To si nemyslím. Půlmaraton je pro mě trať, která se dá běhat pořád, každé dva týdny. Musím mít natrénováno, samozřejmě. A to já na jaře měl. Vlastně od listopadu jsem nezávodil. Jenom brněnské poháry, ale to jsem šel z tréninku, zablbnout si. Měl jsem hodně naběháno, od listopadu do dubna jsem měl průměr 170 kilometrů týdně, to pak vzdálenost jako půlmaraton nic není.“

Jaké jsou vlastně tvoje nejbližší plány pro podzimní sezonu?
„Podstatné je, kdy svaz zveřejní olympijské limity pro Rio a jaké budou. Ale určitě bych chtěl běžet maraton v Berlíně nebo Frankfurtu. Už mám číslo do Berlína a zase jako loni někam mezi hobíky. Uvidíme. I podle aktuální formy. Řekneme si s trenérem, jestli má cenu zkoušet Berlín, nebo jestli nepočkáme o další měsíc na Frankfurt.“

Máš vůbec na takových akcích, kde běží absolutní světová špička, šanci sehnat pro sebe vodiče?
„Jo, nějací tam na takové časy jsou a můžu se jich držet. Třeba loni v Berlíně to bylo dobrý. Běžel jsem s Falkem Cierpinskim, nejlepším Němcem, který měl dokonce dva vodiče. Trochu mě potáhli. Ale pak musel zastavit na záchod, oni s ním a já běžel dál. Po pár kilometrech mě doběhli a utekli mi… Určitě se to tedy dá a neběžím na ty časy sám.“

V poslední době u nás vzniká hodně nových a ambiciozních závodů, jejichž pořadatelé chtějí mít na startu i nejlepší české běžce. Máš od nich hodně nabídek?
„Ano, občas mi posílají pozvánky, a je toho fakt hodně. Objet se to rozhodně nedá. Vždycky si sedneme s trenérem a domluvíme se, co a jak. Pro mě jsou prioritou závody RunCzech. Je tam skvělá konkurence, závody jsou dobře organizované a hlavně panuje úžasná atmosféra. To je věc, která mě na běhání baví nejvíc. Fanoušci, diváci, kteří mě ženou dopředu. Není to jako na závodech, kdy jednou cestou vběhneš do lesa, druhou cestou z něj vyběhneš a nikoho na trati nepotkáš. Nebo když je závod na dráze a na tribuně je sto lidí, tolik mě to nebaví. Nedokážu se tak vyhecovat.“

Jako hlavní disciplínu máš maraton, kde je obrovská konkurence a čas 2:15, který tady nikdo deset let nezaběhl, stačí letos asi na 360. místo na světě. Není pro tebe demotivující, když vidíš Jakuba Holušu, jak jezdí bodovat na Diamantovou ligu?
„Na maratonu je asi větší konkurence, s tím se nedá nic dělat. Na druhé straně: Kuba je opravdu světová špička. Když zaběhne 1500 metrů za 3:35, tak to je, jako kdybych já běžel 2:08 nebo 2:10. Je vážně skvělý. Ale nedeprimuje mě to. Soustředím se na sebe, na naše české limity a nemá cenu porovnávat se s tím, co se děje na jiných tratích. Musíme se prostě my, vytrvalci, zlepšit.“

Určitě se k tobě dostávají názory běžců ze 70. nebo 80. let, kteří tvrdí, že dnešní česká špička je slabá a že časy těsně pod 2:20 tenkrát běhali i amatéři. Co takovým hlasům říkáš?
„Měli by se podívat do historických tabulek, kde je Honza Kreisinger se svým časem (2:16:26) někde na patnáctém místě, takže tenkrát to pod 2:15 neběhalo dvacet lidí, jak se někdy říká. Pod 2:20 jich bylo víc než dneska, to asi ano. Ale taky musí vědět, že my jsme de facto amatéři. Pracujeme, studujeme, nikdo nám nedává plat. A to nechci mluvit o nepovolených prostředcích, jestli je v té době špička měla. Nevím, nebyl jsem u toho….“

Už máš představu, čím se budeš dál živit?
„V červnu jsem dodělal vysokou školu, takže to samozřejmě budu muset nějak řešit. Začnu si sám platit zdravotní a sociální pojištění a zkusím až do olympiády v Riu dávat běhání všechno. A potom se uvidí.“

Je ti pětadvacet let, ale jako maratonec bys mohl být na vrcholu až po třicítce. Bereš při plánování budoucnosti v úvahu i tohle?
„Vím jednu věc: běhání bych se chtěl věnovat naplno, dokud to půjde. I když budu chodit do práce, tak zkusím vstávat dřív. Nebo bych do práce mohl běhat. Nějak podobně bych si to zkusil zařídit. Jak se říká: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Pokud zdraví vydrží, budu pokračovat. Bez ohledu na další okolnosti.“

Co tě vlastně drží při běhání? Je to olympijský sen, nebo tě spíš zajímají konkrétní časy, zlepšování osobních rekordů?
„Asi ty časy. Olympiáda třeba vyjde, třeba ne. Mě však hodně zajímá, co jsem schopen zaběhnout s tělem, jaké mám. Chtěl bych si v padesáti letech s klidem říct, že jsem udělal všechno pro to, abych to zjistil, že jsem se snažil něco dokázat. Nechci mít výčitky, že jsem něco měl zkusit, a neudělal to.“

Foto: Dominik Bakeš


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

1 Comment

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru