Born to Run. Opožděná recenze

z rubriky Recenze autor:

Je to pět let, co v Americe vyšlo první vydání knihy Born to Run od Christopha McDougalla. Knihy, která se stala bestsellerem a prodalo se jí po světě přes půl milionu výtisků. Knihy, o které se hodně mluvilo, psalo, debatovalo. A možná ještě někdy bude. Knihy, která běhání uvedla do salónů, kam se Haile Gebrselassie nikdy nedostal.

Pět let je dlouhá doba. Leccos se změnilo. I osudy hlavních hrdinů a některých okrajových postav. Charismarický samotář Caballo Blanco je mrtev, zemřel na selhání srdce při jednom z výběhů po Sierra Madre. Ultramaratonský šampion Scott Jurek se i díky knize stal známou sportovní figurou, závodí už spíše sporadicky. Barefoot Ted přednáší po celém světě, vede workshopy a prodává Luna Sandals, tedy kus gumy se šňůrkou, bratru po sto dolarech. A troufám si tvrdit, že dnes by asi autor o Lanci Armstrongovi obdivně nepsal, že je „filozof a beatnik“.

Ale co zůstává, je kniha samotná. Jaká je i s odstupem doby?

Je čtivá, velmi čtivá. McDougall dokazuje, že pro New York Times Magazine nemůže psát kdejaký ňouma. Je skvělý vypravěč a reportér. Storyteller. Pár slovy popíše situaci, pár slovy navodí atmosféru. Lehce, jako by bez námahy. Nezapře v sobě minulost válečného zpravodaje. Reportážní pasáže, třeba z Leadville Trail 100 nebo z Mexika, jsou zkrátka špičkové. V tom je McDougallova síla.

Ve chvílích, kdy opouští oblast „co moje oči viděly“, přicházejí nejproblematičtější části knihy. Řekněme, že McDougall si žádnou historku, žádnou konstrukci nenechá pokazit pravdou. Ve svých závěrech je přímočarý, nezdržuje se fakty, kontextem ani snahou nabídnout jiný pohled. Z rukávu tahá průzkumy, aniž pátrá po jejich relevantnosti, jako podpůrný argument nabízí příběhy, jejichž pravdivost nemůže nikdo další doložit (např. matematik žijící mezi Křováky), osobní zkušenosti vydává za obecně platné formulky.

Češi a zimbabwské sáňky

Pro ukázku si vezměme příklad geograficky nám nejbližší. McDougall kdesi v první polovině knihy píše, že v dobách před Emilem Zátopkem na tom československý běh byl podobně jako sáňkaři v Zimbabwe. Bez tradic, bez trenérů. Běžecký laik (a teď ten termín nemyslím nijak pejorativně) to asi ocení jako výtečný bonmot, ale ten, kdo o běhání a jeho historii už cosi ví, jenom nevěřícně nadzdvihne obočí. A paní Pravda si raději zacpává uši.

Vždyť jsme měli a máme nejstarší pravidelný silniční závod na světě (Běchovice-Praha), v Košicích se maraton běhá od roku 1924 (premiérový český závod na této distanci se konal už v roce 1908). A první akce, jíž by se dnes řeklo ultra (šestihodinovka), se datuje dokonce do roku 1888! Měli jsme závodníky světové úrovně: maratonec Oskar Hekš obsadil na olympiádě 8. místo (1932), Alois Krof 16. místo (1928), pojmem v Evropě byl i pražský Němec Emerich Rath (OH 1908 a 1912). Srovnejte to se zimbabwskými ledovými tobogány…

Podobně ledabyle nakládá McDougall se spoustou dalších skutečností. V dálce zahlédne matný obrys, ale vidí v něm zcela jasný obraz zářící tisícem barev. Pro romanopisce a fabulátora je to ideální výbava, ne pro autora s pózou umanutého hledače pravdy.

Třeba nárůst běžeckých zranění po roce 1972 bez debat přisuzuje novým botám Nike a jejich následovníkům. Nenapadne ho, že docela prozaičtějším vysvětlením může být první americký běžecký boom (do velké míry vyvolaným olympijským vítězstvím maratonce Franka Shortera), který tehdy k pravidelnému pohybu i k maratonům přivedl mraky do té doby nesportujících lidí, bez atletické průpravy, s minimem znalostí a maximem ambicí. Není divu, že je kosila zranění… Nemluvě o tom, že jím proklínaný model Cortez (viz Forrest Gump) byl dost vzdálený pozdějším čtyřsetgramovým „cihlám“ s různými podporami a bez problémů by se dnes vešel do definice minimalistické boty.

A to je právě největší a nejzáludnější zjednodušování v Born to Run. Jistota, s níž se problematika běžeckých zranění zužuje pouze na otázku bot a jejich kvality. O tréninku, o jeho míře, struktuře a četnosti, ani slovo. Nic o tom, že za většinu zranění si můžeme jednoduše proto, že jdeme vstříc čtyřem příliš: příliš brzy, příliš často a příliš rychle běháme příliš daleko. Bez ohledu, co máme zrovna na nohou. Běžecký život nám komplikuje směs ega a nadšení, nikoli EVA v podrážce. Přesvědčivě podobné zásadní omyly vyvrací například uznávaný jihoafrický vědec Ross Tucker.

Jiní experti zase zpochybňují v knize s lehkostí předkládané antropologické teze, že hlavním definičním znakem homo sapiens je schopnost vytrvalostního běhu, zpochybňují, že jsme „born to run“. Jiní (třeba ultramaratonkyně Jenn, další z postav knihy) zase autorovi vyčítají, že si indiánský kmen Tarahumarů romantizuje, idealizuje a téměř opomíjí jeho chudobu a vlastně tragický osud. Ale ani v jednom si netroufám být arbitrem.

Bible, mayovka i módní tretka

McDougall se jako Američan nezapře ani v nestřídmém používání superlativů. Kdeco a kdekdo jsou v jeho očích „nej“. Zatímco Joe Vigil je nejlepší americký trenér historie (o tom by se jistě dalo polemizovat), tak Bill Bowerman, který trénoval například Steve Prefontaina a jehož svěřenci ze slavné oregonské skupiny vytvořili třináct světových rekordů, je v knize líčen jako pitomec, co nerozuměl běhání. A minimálně dva závody jsou nejtěžší na světě. Co nestihl McDougall, to za něj zařídil český (ale i německý) vydavatel, který z termínu „Super Athletes“ (případne „ultra-runners“ z jiných vydání) v podtitulu knihy udělal nejlepší a nejšťastnější běžce světa.

Ale zpátky k úvodu. Co po pěti letech zůstalo z Born to Run?

Kdo v ní chtěl najít bibli, ten v ní bibli našel – tedy soubor těžko ověřitelných historek a lehce uvěřitelných dogmat, o jejichž pravdivosti se nepochybuje. Kdo v ní chtěl najít běžeckou verzi mayovek, našel ji rovněž. Kdo v ní chtěl objevit další metaforu o úpadku současné (západní) civilizace a hledání jakéhosi ztraceného ráje, taky nebyl zklamán. Kdo potřeboval hledat motivaci k běhání, asi mu Born to Run byla nápomocná. Kdo čekal na další univerzální recept, má ho po ruce. Kdo toužil po nové módní tretce, musel být aspoň na začátku spokojen.

Výrobci běžeckých bot zase díky McDougallovi našli na pár let oporu pro nové marketingové aktivity a prezentují tenoučké boty, v nichž – jak zdůrazňují – se dá konečně běhat zdravě. Co na tom, že dál prodávají tradiční, těžší boty, v nichž – jak by tedy velela logika – se běhá nezdravě.

Ovšem jeden podstatný motiv knihy zůstal téměř opomenut. Kolik lidí si mezi debatami o botách a dopadu chodidla všimlo, že všichni hlavní hrdinové v různé míře vyznávali i životní minimalismus? Skromnost, nenáročnost, neokázalost. Vzpomenu si na to, kdykoli vidím běžce v pětiprsťácích, se sluchátky, ve značkovém oblečení s fajfkou a s pípajícími garminy na zápěstí, za jejichž celkovou cenu by se kukuřicí nasytila půlka tarahumarské vesnice.

Run free.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

4 Comments

  1. Za poslední roky jsem přečetl snad všechny knihy o běhání co v této době vyšly,ale ten nejlepší návod jak běhat,to je zkrátka „Lekce číslo dvě“,… z knihy Zrození k běhu.

  2. Autor píše americky (superlativy, nic uprostřed), to je pravda. Ale všechny argumenty uvedené v článku jsou spíše pro hnidopichy. Autor píše velmi čtivě a za mě je dobře, že se obouvá do výrobců bot, protože i já díky nim mám plochou nohu. Pár let naboso a noha se opět tvaruje krásně do oblouku. Tohle mi žádný ortoped nikdy neřekl !!! Za mě rozhodně kniha stojí za přečtení.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru