#boom2015 aneb Meze běžeckého růstu

z rubriky Závody autor:

Kamarád vyrazil na jaře po asi pěti letech na závod, kam jsme kdysi rádi chodili a který letos zaujal především masivní reklamní kampaní připomínající kobercový nálet. Byl jsem zvědavý na jeho dojmy, jako vždy. Shrnul je lakonicky: „Na startu místo Ivoše Domanského pobíhal McDonald´s Man nebo jak se ten panák jmenuje.“

Asi jsem neslyšel výstižnější pojmenování stavu, kam v posledních letech dokráčel český běh.

Proměna z posledních dvou sezon je očividná. Přibývá závodů, kterých je asi nejvíc v historii, přibývá pochopitelně i běžců – podle nejsmělejších vizionářů jich za pár let bude možná třikrát víc. A přibývá také peněz.

Jasně, běžecké závody i před deseti, dvaceti roky lákaly sponzory, ale to většinou byly firmy vyrábějící nebo prodávající sportovní zboží. Šlo o symbiózu logickou a snad i pro obě strany prospěšnou. V poslední době ovšem do běhání výrazně vstoupili ekonomičtí giganti, ať už soukromé korporace nebo státní firmy. S různými záměry, s různou razancí i různě velkým měšcem peněz – a všichni povzbuzeni neoddiskutovatelným komerčním úspěchem RunCzech. Namátkou stačí jmenovat ČEZ, T-Mobile, Lesy ČR, Agrofert nebo Benzinu. Jejich přítomnost změnila i podobu závodní scény.

Věty o podpoře sportu, občanské společnosti, aktivního životního stylu a zdraví obyvatel nechme pro tentokrát schované v tiskových zprávách a powerpointových prezentacích. Firmám investujícím do běhu jde především o to, aby byly vidět. O image, o reklamu. Ani jedno si nezískáte podporou krosu v Horních Měcholupech. Musíte mít akci, kam přijede co nejvíc lidí, spíše tisíce než stovky, akci, o které se bude točit, psát a mluvit.

Závod s takovými parametry není schopen uspořádat atletický oddíl, jak to bývalo dřív. Dobrovolníci, nadšení a volný čas – to dávno nestačí. Vše musí být udělané profesionálně. Nebo to tak aspoň musí z dálky vypadat. Na řadu tedy přicházejí produkční společnosti, digitální agentury, PR poradci, mediální firmy, specialisté na komunikaci, event marketing a sociální sítě. Ti všichni jsou pro úspěch závodu důležitější než startér nebo hlavní rozhodčí.

A běžec? Z toho se stal klient. Zákazník kupující si zážitek. Na startovném už bez řečí platí za kilometr částku, kterou by se mu neodvážil naúčtovat ani nejotrlejší taxikář v Ruzyni. Někdy je spokojený, jindy méně, ale role reklamního nosiče mu zůstává v obou případech.

Načrtnuté kulisy představují i zásadní mez toho, čemu se říká český běžecký boom. Provozovat běh jako výnosný byznys jde pouze do okamžiku, kdy ještě zůstává výnosným byznysem, kdy velcí mají šanci stát se ještě většími. V opačném případě stačí jeden škrt perem – a je po závodě. Stačí, aby se vyměnilo představenstvo u hlavního sponzora, aby dotující společnost přešla na jinou formu team buildingu, než je firemní štafeta, aby účetní pochopili, že další peníze nahrnuté do pořádání běžeckých závodů už nezvýší prodej pojistek ani žárovek.

Však se organizátoři nových nebo inovovaných ambiciozních závodů a seriálů ani netváří, že budují tradici, která přetrvá desítky let. Jenom se podívejte na příklad nebožtíka We Run Prague. Čtyřikrát a dost.

Brzy budou následovat další loučení, to není těžké předpovědět. Historie se totiž opakuje. Třeba v USA v 70. letech nabral první běžecký boom obrátky, až se tajil dech, ale po pár letech křivka neúprosně nabrala směr dolů. Rušily se závody, krachovaly běžecké obchody, zanikaly časopisy. I nás to čeká. Nevím, jestli za dva roky nebo za čtyři, jednou to však přijde.

Dravci, o nichž jsem psal, samozřejmě komplikují život i závodům usazeným o jedno, dvě patra níž. I pro ně je důležité, aby se o nich vědělo, ale mají to stále těžší. Pro zajímavost: kdy naposledy jste četli o bězích do vrchu? A letos kolikrát?

Ale myslím, že naprostá většina malých a středních závodů, které nemají ambice dostat se do televizních zpráv a zahltit sociální sítě, tady zůstane. Nejsou to akce na pár použití. Přežily složitá 90. léta, kdy se amatérský sport ocitl na okraji zájmu, přežijí i současný boom. Tradice a genius loci nejsou nikdy k zahození.

Stačí se také rozhlédnout kolem sebe a uvidíte, že stále vznikají nové závody i bez velkých peněz. Stojí za nimi nadšenci, kteří všechno nepoměřují sloupci v excelových tabulkách a pro něž je běhání víc než jen trik, jak něco prodat.

Nakonec stejně mapu závodní scény nebudou malovat marketingoví specialisté, nýbrž běžci. Aspoň v dlouhodobém výhledu ano. Každý měsíc budeme stát před podobnou volbou, před jakou stojíme vlastně denně. Europivo, nebo speciál z malého pivovaru? Supermarketové pečivo z rozmraženého polotovaru, nebo čerstvé od pekaře za rohem? Reklamní běžecký event, nebo závod se srdcem a duší?

Všechno je pouze na nás.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

5 Comments

  1. S textem souhlasím, připomíná to možná trochu fotbal, kam se velká komercionalizace dostala u nás někdy ve 20. letech (ve Slavii o něco dříve).
    Ale běhání to podle mě v pohodě ustojí.

    To ostatně platí i jinde, podívejte se na takový jazz. Existoval před svým „boomem“, existoval logicky během něho a existuje i nadále.

  2. No na jednu stranu mám taky alergii na PR, marketing, sebeprezentaci a řvoucí DJ na startu masových běhů (jejichž nechtěným cílem je zřejmě abych si připadal jako dement). Na druhou stranu se té reklamě dá vyhnout, těch 10 minut před startem si zacpat uši a pak už je to stejně jen běh. Dobré je, že těch závodů je dnes tolik, že si člověk fakt může vybrat, kde běžet.
    Včera jsem zrovna běžel Býčinu – 30km (vyhrál překvapivě Dan), 20Kč startovné, 53 ročník, nulová reklama a propagace, něco přes 130 lidí. Takové závody tu byly a budou zaplaťpánbůh i po té, co všechny Run Czechy a Agroferty zmizí v propadlišti dějin. Nemám strach že by nebyly.

  3. Díky za článek, souhlasím. Ještě že můžeme nazout boty a vyběhnout vždy když se nám chce a třeba sami a užít si běh samotný, bez všech těch „moderních“ opičáren.

  4. Souhlasím. Stejně to bude tak i s počtem běžců, kteří pravidelně běhají. Díky reklamní masáži jich spousta začalo běhat, nakoupili nejlepší hodinky s GPS a já nevím, s čím ještě, vedli tréninkové deníky, drželi životosprávu, zaplatili nekřesťanské startovné a najednou za rok, dva, už jim jaksi došla motivace, už přece „zaběhli“, maraton v Praze, mají to na facebooku, nějaké to selfíčko, v práci už to také všichni vědí a motivace je pryč. Dosáhli svého cíle, tak se pustí za chvilku do něčeho jiného, podle toho, co jim předloží reklamní dravci, jako to, bez čeho nemůžou být IN. Jeden takový závod mě vyléčil navždy. Proto velký dík všem nejmenovaným nadšencům, kteří pro nás „obyčejné běžce“ připravují nádherné závody, mrznou na občerstvovačkách a jedinou odměnou jim může být naše poděkování v cíli.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru