Alberto Salazar. Šampion, jemuž se na 14 minut zastavilo srdce

z rubriky Příběhy autor:

Narodil se v Havaně, ale stal se jedním z nejlepších maratonců americké historie. Třikrát vyhrál slavný maraton v New Yorku a jednou v Bostonu, přesto jeho kariéra prakticky skončila ve 24 letech. Je jedním z nejúspěšnějších běžeckých koučů, ale brzy klidně může být tím nejodsuzovanějším. To všechno je Alberto Salazar.

Jeho rodina měla na Kubě slibně rozjetou existenci. Salazarův otec Jose patřil po revoluci s blízkým spolupracovníkům Fidela Castra a jeho komunistické kliky. Ale spojenectví utrpělo vážnou ránu, když vláda nabrala tvrdý kurs proti církvi. Pro katolíka Salazara seniora to byla nepřijatelná věc, a tak se, jako tisíce jiných, rozhodl k útěku do USA. Byl prominentním exulantem, podílel se dokonce na neúspěšném pokusu o intervenci. Alberto později vzpomínal, jak se u nich doma scházeli Kubánci a plánovali, jak se brzy vrátí domů. „Do roka Fidel padne,“ připíjeli si. Ale marně.

Alberto už kubánským sentimentem netrpěl. Naopak, snažil se být víc Američanem, než byli jeho američtí kamarádi. Jako v mnoha případech se sport ukázal coby dokonalé integrační pojítko. Salazar si vybral běh, který dokonale odpovídal jeho povaze. Už na střední škole patřil k velkým talentům, svoje atletické vlohy dál piloval při stipendiu na University of Oregon.

Skvělý na dráze, skvělý v krosech. Ale později se nejvíc proslavil v maratonu. Když v roce 1980 běžel poprvé v New Yorku, bylo mu 22 let. Na tehdejší poměry dost mladý věk. Tradicí spíše bývalo, že elitní běžci se na silnici přesunuli až kolem třicítky, kdy už jim chybějící rychlost znemožňovala triumfovat na dráze a v krosech.

Salazar šel na start svého debutu ambiciozně. Když na tiskovce dostal dotaz, za kolik chce New York běžet, odpověděl, že pod 2:10. Což je asi stejné, jako kdyby dneska maratonský novic před závodem prohlásil, že vidí své šance na 2:04. „Vypadalo to jako arogance, ale já jsem si prostě věřil. Věděl jsem, kolik mám natrénováno a kolik mají natrénováno ti, kdo takové časy běhají,“ vysvětloval Salazar.

Že není tlučhuba, ukázal na trati. New York vyhrál, navíc v čase 2:09:41. V dalších dvou sezonách dokázal svůj triumf zopakovat. V roce 1981 dokonce výkonem 2:08:13 překonal dvanáct let starý světový rekord Dereka Claytona. Ale když se přišlo na to, že trať byla o 148 metrů kratší, byl z historických tabulek vymazán.

New York běhal Salazar rád, protože tam byly největší prize money. Byl nejen skvělý běžec, ale i dobrý obchodník. Uměl prodat své jméno a své výkony. V dobovém čs. tisku byl s oblibou líčen jako prototyp profesionálního sportovce – tedy v negativním nádechu, jako ten, komu jde hlavně o peníze.

Bostonu se vyhýbal, jistě i proto, že na nejslavnějším maratonu se soutěžilo spíš o uznání než o peníze. Výjimku udělal v roce 1982, a stála za to. V dramatickém souboji nazvaném Duel in the Sun porazil Dicka Beardsleye ve skvělém čase 2:08:52. Sluneční výheň a skutečnost, že na trati nepil, se na něm nemile podepsaly. V cíli zkolaboval a byl hned předán do lékařské péče, kde musel přijmout šest litrů infúze, než se zmátořil.

Rokem 1982 jeho velká kariéra vlastně skončila. K vítězstvím z New Yorku a Bostonu se nedokázal přiblížit. Ještě zaběhl pár dobrých závodů, už však nebyl nejlepší na světě. Padal stále níž. Při olympijském maratonu v Los Angeles doběhl až patnáctý, bylo to zklamání pro něj i pro americkou atletiku.

Tělo jako by se nikdy z bostonského šoku nedokázalo vzpamatovat. Anebo k postupnému pádu víc přispěly koňské dávky, které si Salazar ordinoval, a kilometráž, jakou dnes nevykazují ani mnozí elitní ultramaratonci? Říkalo se o něm, jen v mírné nadsázce, že trénink předepsaný koučem si pro jistotu vynásobí číslem dvě. Odpočinek? Neznal. Běhal denně, celý rok. Nezastavila ho vedra ani krutý mráz.

Přišly roky opakovaných zranění a roky depresí. Pokusy o návrat střídala frustrace a bezmocnost. Salazar se postupem let stal závislým na antidepresivech. Ostatně, vysloužil si nelichotivou přezdívku Prozac.

Nevyšel pokus nominovat se na olympiádu do Soulu (1988), stejně dopadla snaha zajistit si letenky do Barcelony (1992). Tělo už nezvládalo vysokou zátěž, bylo odrovnané.

Překvapivý comeback si Salazar odbyl na ultramaratonu. Mírnější tempo a rozumné objemy, to dávalo smysl. V roce 1994 vyhrál prestižní Comrades Marathon, když 90 kilometrů ve verzi „up“ uběhl za 5:38:39. Je stále jediný na světě, kdo vyhrál Boston i Comrades. Potom mohl závodění s klidem opustit. Loučil se jako vítěz.

Od běhání ovšem neutekl. Ani náhodou. Stal se v Oregonu koučem placeným firmou Nike a měl za úkol vrátit americké běžce do světové špičky. Trénoval jich spoustu, většinou úspěšně: Alana Webba, Dathana Ritzenheima, Galena Ruppa, Adama a Karu Goucherovy atd. Jeho nejslavnějším svěřencem se však stal Mo Farah, Brit somálského původu. Salazar je podepsán pod jeho čtyřmi zlatými olympijskými medailemi a pěti tituly mistra světa.

Americký kouč se proslavil nejen schopností sehnat peníze na ambiciozní program, ale i posedlostí vědeckým přístupem. Experimentoval s antigravitačním běhátkem, svoje atlety nechával v různých dnech spát v místnostech s odlišnou hustotou kyslíku, velmi dbal na jejich běžecký styl – Ritzenheimovi způsobil jedno ze zranění, když se ho podle videa snažil naučit styl, jakým běhá Bekele. Tvrdil, že jedině tak dožene výhodou, kterou mají běžci z východní Afriky.

Vrcholem Salazarovy trenérské kariéry byly olympijské hry v Londýně. Závod na 10 000 metrů ovládli dva jeho svěřenci, Farah a Rupp. Je ovšem možné, že teď se jeho cesta se blíží ke svému dnu. Salazar bývá obviňován z používání zakázaných látek a měsíc co měsíc se objevují články, které mají dokázat, že posedlost vědou neměla své hranice tam, kde je měla mít.

Trenér všechna obvinění odmítá. Ale to jeho kamarád Lance Armstrong, jemuž dělal vodiče při jeho maratonském debutu, dělal taky. A jak dopadl.

Salazar má ovšem o důvod víc být nad věcí. Už tu dávno nemusel být. V roce 2007 náhle zkolaboval při procházce v oregonském campusu a jeho srdce na 14 minut přestalo pracovat. Že zůstal na živu, je svým způsobem zázrak. Však katolík Salazar na ně věří, pravidelně jezdí do hercegovinského poutního místa Medžugorje.

Vyvázne podobným způsobem i ze současných potíží?


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

1 Comment

  1. Skvelý článok !!!! Prečítal som ho skoro bez dychu. Som rád že Ti to takto píše (verím že aj behá …) Len pokračuj vo svojom dlhom behu. Držím Ti palce aj naďalej.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru