Afričtí běžci na českých závodech. Ano, nebo ne?

z rubriky Závody autor:

Na letošním festivalu Jeden svět se promítal velmi zajímavý německý filmový dokument Běh na dlouhou trať z roku 2015. Velmi stručně řečeno: vypráví o životě dvou keňských vytrvalců, kteří nebojují o olympijské medaile ani neinkasují tučné odměny za vítězství na nejprestižnějších maratonech, přesto si hýčkají svůj sen o cestě do Evropy a vydělání peněz, kterými zajistí rodinu.

Oba běžce, ženu a muže, přivedl předloni do Německa manažer Volker Wagner (mimochodem, čile s ním spolupracuje i RunCzech). Celým filmem prostupuje pocit, že afričtí svěřenci jsou pro něj pouze zbožím, kusem masa. Odosobněnou lidskou silou, která mu na regionálních závodech má vydělat pár tisíc eur. Položkou v excelové tabulce příjmů a výdajů. Po scéně, kdy vybraní Keňané podepisují smlouvu vytištěnou na jednom listu A4, si navíc řeknete, jaký je vlastně rozdíl mezi těmito manažery a prodejci zázračných hrnců.

Všechny tyhle pocity umocňuje neustálé hudrání Wagnerovy manželky, co to letos přivezl z Keni za materiál, že tihle jim moc peněz nepřinesou.

Eunice, běžkyně v hlavní roli, není věru žádná výjimečná šampionka. Půlmaraton za 1:16, maraton za 2:44. Když na prvním evropském maratonu (v Kasselu) skončí i vinou zmatků před náběhem na stadion druhá a dostane na prize money jenom pár drobných, začne manažer naléhat, ať za měsíc běží další. Aby vydělala víc.

Moc se jí nechce, cítí se unavená, stýská se jí po malé dceři a navrhuje, že by se raději vrátila do Itenu, půl roku trénovala a potom zkusila štěstí na podzimních závodech. Tenhle nápad manažera poněkud namíchne. A pustí se do ní (cituji po paměti): „Tomu říkáš vděčnost? Já tě dostanu do Evropy, starám se o tebe a ty nechceš běžet další maraton? Taky se může stát, že na podzim už tě chtít nebudu.“

Nakonec se Eunice přemluvit nechá. Jede do Mannheimu, i tam je druhá (2:48). Za šest týdnů v Evropě zvládla půlmaraton a dva maratony. Když Wagner udělá závěrečný součet, tj. odečte 15 procent své manažerské provize a za každý den strávený v bungalovu si naúčtuje 15 eur, předá jí na cestu domů odměnu ve výši tuším 287 eur.

Podivný byznys

Ano, profesionální sport není volenka v tanečních. Je to drsný svět s jasnými pravidly. Vítězové berou skoro vše, poražení téměř nic. Všichni jsou s tím srozuměni.

Přesto se po zhlédnutí dokumentu Běh na dlouhou trať budete složitě zbavovat dojmu, že současná podoba běžeckého byznysu se přežila a že nemáte moc chuti ho svým startovným dál podporovat. A to jsou manažeři, kteří si berou víc procent než Wagner. A to existují afričtí běžci, třeba ti z ne zrovna chváleného maďarského Benedek Teamu, kteří závodí i čtyřikrát týdně. Gastarbeiteři střední Evropy. Jenom nemíchají maltu ani nerovnají zboží ve skladu, nýbrž běhají.

Lokální závody s Afričany. Ano, nebo ne? I to bude nejen pro naši běžeckou scénu téma příštích sezon.

Shodou okolností pár dnů po české premiéře zmíněného dokumentu se do debaty nepřímo zapojili pořadatelé Bratislavského maratonu. Rozhodli se změnit filozofii (zase to odporné slovo) a na příště už nebudou zvát africké běžce, kteří měli za úkol vylepšovat traťový rekord. Pro jistotu i sníží prize money, aby pro ně Bratislava přestala být zajímavá. Ušetřené peníze raději investují do pohodlí obyčejných běžců, tvrdí.

Obávám se, že v tomto případě jde pouze o jev, jemuž se říká znouzectnost. Ale to nechť za pár dnů posoudí samotní účastníci Bratislavského maratonu. Třeba vážně pořadatelům nešlo pouze o žonglování s napjatým rozpočtem a třeba běžci ze zadních startovních pozic najdou na trati i v zázemí komfort, o jakém si loni mohli nechat jenom zdát. Co se však umístění na předních příčkách týká, odhaduji, že jediným efektem bude výměna stráží: místo druholigových Afričanů přijedou třetiligoví.

Podobný nápad samozřejmě není v přilehlých končinách novinkou. Mnichovský maraton jsem poprvé běžel v roce 2004 – a od té doby se pouze čtyřikrát stalo, že by vítěz mužské kategorie měl lepší čas než 2:20. Pořadatelé ctí myšlenku local heroes (již pouze občas naruší Ukrajinci). Dávno pochopili, že závod nebude lepší jenom díky tomu, že budou v souboji s Berlínem, Kölnem a Frankfurtem přeplácet rychlé Keňany. Že je prozíravější investovat do přehledného webu s pohodlnou registrací, do zázemí s dostatečným množstvím WC, do pasta party, která nepřipomíná návštěvu školní jídelny v roce 1983, do vybavení občerstovacích stanic, do komunikace se startujícími atd.

A běžci na to slyší. Loni cílem proběhlo 5904 maratonců, což je prakticky stejné číslo jako měla Praha (5871) se zlatým labelem IAAF a zástupem Afričanů s oslnivými osobními rekordy.

Ale je samozřejmě svatým právem každého organizátora vymodelovat si závody podle vlastních představ. Rychlé traťové rekordy jim dodávají nejen lesk světové akce, ale jsou i argumentem pro část hobby běžců při vyplňování přihlášky. Pokud vám jde o výkony (případně přímo o limit pro Boston, což je zejména v USA velké téma), asi dáte přednost maratonu s traťovým rekordem 2:05 před 2:14, ačkoli může jít o identicky náročnou trasu. Každá upsaná duše se v tomhle milionovém byznysu počítá.

Keňské (a etiopské) běžce už však dávno nenajdete jenom na závodech, jejichž pořadatelé se cítí být ve stejné lize s New Yorkem a Londýnem. Objíždějí i české akce s mnohem menšími ambicemi a skromnějším rozpočtem. Někde je zaujme výše odměn pro vítěze, jinam je lákají samotní organizátoři – třeba tím, že jim zaplatí cestu i pobyt, nebo manažerům přidají nějaký obnos v obálce.

Ostatně podobné to bylo na počátku 90. let v Německu a Rakousku, kam naši běžci jezdili vydělávat marky a šilinky. Také v klidu zvládli dva starty za víkend, jako dnes vyslanci Benedeku. Kdybyste našli dobovou výsledkovou listinu nějakého vídeňského závodu, asi by vás překvapilo, u kolika borců z elitní desítky se objevuje zkratka TCH.

Případ z Utrechtu

Pozvánky pro africké běžce jsou taky reliktem 90. let. Někteří pořadatelé tehdy měli pocit, že jejich účast závod posune do jiných sfér. Že nemít svého Keňana je stejné jako vést hotel, jemuž na vývěsním štítu chybí hvězdička. Někteří ten pocit mají stále. I proto existuje fenomén Benedek Teamu.

Ale už moc nefunguje. Před pár roky jsem byl svědkem, kterak se organizátor jednoho regionálního závodu (cca 200 účastníků) rozčiloval, proč nepřijela Česká televize, ačkoli se mu podařilo sehnat šest Keňanů. Co by tam asi tak kamery dělaly? Sledovaly neznámé třetiligové zahraniční vytrvalce, kteří v Česku běhají osmkrát do roka? Vždyť dneska skoro nikoho nedojme, ani když přiletí Wilson Kipsang. Afričané už dávno závodu nezajistí mediální zájem, lepší image ani vyšší počet startujících. Jiná sorta pořadatelů tohle moc dobře chápe – a raději své akce propaguje přes účast rosniček, moderátorů a herců z telenovel. Za rok, za dva jim budou PR zajišťovat běhající youtubeři.

Pořadatelé, nejen v Česku, se africké vlně brání různými způsoby. Více či méně elegantními. Nejjednodušší a nejlogičtější je rušení privilegií pro zahraniční běžce. Mají stejnou pozici jako ostatní, musí si zaplatit startovné, cestu i další náklady. Jinde se uplatňují speciální bonusy pro domácí závodníky. Modelově: 100 eur pro vítěze, 10 000 eur pro nejlepšího local hero. Když s tím před pěti roky přišel maraton v nizozemském Utrechtu, strhla se docela peprná debata. Výsledek? Kvůli nezájmu sponzorů se pak dva ročníky nekonaly, loni zvítězil borec s časem 2:37 a na startu byla polovina lidí ve srovnání s rokem 2010. Všechny nápady mají svá úskalí. Ostatně na závodech se známkou IAAF jsou tyhle bonusové praktiky zakázané.

A co sport?

Všechny výše vyjmenované okolnosti jsou převážně ekonomického charakteru. Co ale ty sportovní? Na jedné straně je import afrických vytrvalců jistě pro domácí špičku demotivující. Okamžitě i dlouhodobě. Když ani z Golčova Jeníkova si nepřivezete pohár za první místo… Pro naše nejlepší běžce pak postrádá smysl jezdit i na menší, ale tradiční závody, kde pořadatel vypsal prize money pro pět nejlepších a pozval šest cizinců.

Než ovšem začneme volat „Pryč s Keňany“, nabízí se ještě jeden sportovní pohled. Je známo, ze všech disciplín, že cesta špičkových sportovců ke zlepšení vede pouze přes konkurenční boj. Nejlépe s konkurencí, která je o fous lepší. Když máte s kým se tahat, když máte motivaci držet vysoké tempo, když na trati nepovláváte sami.

Umetená cesta na stupně vítězů ještě nikoho výkonnostně neposunula. Čím častěji budou mít čeští běžci příležitost poměřovat se s Afričany takříkajíc neolympijské kategorie, tím budou mít i větší naději běhat kvalitní časy a bojovat o limity na velké mezinárodní akce. V opačném případě se pro ně domácí závody, s nadsázkou řečeno, stanou placenými tréninky. Jenom namátkou: zaběhl by loni mistr republiky Vít Pavlišta půlmaraton v Pardubicích za 1:05:56, kdyby neměl možnost držet až do cílové rovinky krok s keňským soupeřem? A o dva roky dřív tamtéž osobní rekord 1:05:35 za podobné konstelace?

Debata, zda afričtí závodnicí českému běhu prospívají, škodí, nebo jsou jenom jeho nedůležitou kulisou, může být přínosná a zajímavá. Možná by mohla začít tím, že Česká televize koupí dokument Běh na dlouhou trať. A ideálně ho odvysílá těsně před přenosem z nějakého nablýskaného běžeckého závodu.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

2 Comments

  1. Diky za skvely clanek a hlavne otevreni tohoto aktzalniho tematu.
    Ja jsem pro zvani africkych bezcu na zavidy presahujici lokalni rozmer.. Tedy Prazsky maraton, pulmaraton, Birell Grand Prix, Bechovice, pripadne par dalsich.
    Protivi se mu ale praktiky Benedek teamu a podobnych, kdy to pro ne je business a ti africani jsou ve finale celkem chudaci, jak je manazer odre.
    Dalsi vecu je, ze cesky bezec nema sanci si vydelat ani tu drobnou korunu na zivobyti a musi proto zacit pracovat. Proto pak nema podminky na trenink, atd. Zacarovany kruh.

    Vrcholem byli, kdy se cernosi objevili na Behu 17. listopadu ve Hvezde.. Akademicky mistr v krosu dobehl az na cca 5. miste. Absurdni!

    Doufam, ze poradatelum nrkdo otevre oci a ti pochopi, ze prumernemu divakovi je jedno jestli vyhraje ten cernoch za 1:05 a nebo ten druhy za 1:04. Utok na svetovy rekord to neni… Kdyz uz ho neco bude zajimat, tak jak si vedla ceska spicka. Vyplati se ji ale prijet, kdyz naklady na dopravu prevysi odmenu?

    Doufam, ze se pomalu svita na lepsi casy. Tohke tema resila zapadni Evropa cca pred 20 lety a i dnes je casto videt, ze organizatori si chrani ‚domaci trh‘ a zvou Local Heroes, misto zahranicnich borcu.

    Stejne je ale nejdulezutejsi neresit kraviny a makat, protoze vitezstvi se zadarmo nedostavi 😉

    Adam

  2. mna tento rok bratislavsky maraton v tom smere velmi pozitivne prekvapil. moj cas je mizerny, ale stretavat kenanov s naskokom 5 km na polmaratone cloveku na chuti neprida 😉 a to vybavenie v zazemi je pre nas z druhej polovice startovneho pola naozaj ubohe – ak to naozaj investuju donho, tak za mna super

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru