Zrození ultra běžce. Stát se to může i vám

z rubriky Recenze autor:

Může se z přesvědčeného silničního běžce, pro kterého maximem sportovního zážitku byl městský maraton, stát ultra vytrvalec libující si v těžkých horských závodech? A co se vlastně skrývá za kulisami jednoho z nejrychleji se rozvíjecích sportovních odvětví současnosti? Na to se snažil najít odpověď anglický novinář Adharanand Finn ve své třetí běžecké knize nazvané The Rise of the Ultra Runners, která vyšla letos na jaře.

Jeho cesta k tématu začala docela nevinně. V roce 2015 dostal nabídku, jestli by se nechtěl zúčastnit prvního ročníku závodu zvaného Oman Desert Marathon a napsat o něm reportáž pro Financial Times. Nejdřív odmítl, ale po pár dnech si to rozmyslel.

Čekalo ho 165 kilometrů v poušti, které musel zdolat v šesti etapách, nejdelší z nich odpovídala vzdálenosti maratonu. Závod úspěšně dokončil, přesněji doběhl na 27. místě z 69 účastníků, ale prožil si nejednu krizi. Poslední etapu v podstatě odpochodoval na chvostu, s tříhodinovou ztrátou na vítěze.

Po návratu domů přemýšlel, že by zkusil ještě nějaký ultramaraton, ovšem s pořádnou přípravou, že by se snažil získat co nejvíc informací, dostat se téhle disciplíně pod kůži. A dal si ambiciozní cíl – zdolat UTMB (pokud jste si tenhle článek rozkliknuli, asi není třeba zkratku rozepisovat). Jako novinář nemusel spoléhat na štěstěnu při losování. Stačilo „pouze“ nasbírat nutné kvalifikační body.

Pustil se tedy do tréninku a do psaní knížky o vzestupu ultramaratonu.

První česká vsuvka: i když si Finn v přípravě na UTMB vyzkoušel taky Self-Transcendence Race v Londýně, u nás v běžecké komunitě dost sledované okruhové silniční závody na 100 km a 24 hodin v podstatě pomíjí. Jedním důvodem je fakt, že vrchol popularity prožily na konci 19. století a dneska nejsou, co si budeme nalhávat, žádným globálním fenoménem, kde by zájem o účast rostl tempem desítek procent ročně jako na trailech. Nebo řečeno pomocí jmen: světovou proslulost ultra zajistil mnohem víc Kilian Jornet než Yannis Kouros.

A za druhé okruhové závody jsou příliš…atletické. Ve Finnových očích je to v podstatě prodloužený maraton – jak ostatně zní i původní definice ultramaratonu. Je to víc sport než survival test. Běžci nemají na zádech batoh s povinnou výbavou a v hodinkách mapu trasy, nehrozí jim pád ze srázu ani kilometry v rozbahněném terénu, každou chvíli si kontrolují mezičasy, případně uběhnutou vzdálenost, občerstvení mají po ruce téměř kdykoli. Jenom běží a běží po rovině, a když se unaví, přejdou do chůze nebo zastaví. Proto věnuje pozornost takřka výhradně stomílovkám v horách a podobnému typu ultra trailů.

Na začátku neměl Finn ani tak strach, že by na ultra závody nestačil fyzicky. Je to zkušený běžec, jeho maratonský osobák má hodnotu 2:50. Spíš cítil obavu, jestli je na podobnou zátěž dostatečně tough po stránce psychiky a motivace. A rostla v něm, čím víc ultra běžců poznával.

Zjišťoval, že jsou to velmi často podivíni, lidi bojující s osobními démony, samotáři žijící stranou civilizace. Jako spokojený manžel a šťastný otec tří dětí se zaměstnáním v prestižních novinách neměl mnoho společného s běžci, kteří měli minulost alkoholiků a narkomanů, s veterány irácké války, s lidmi stíhanými osobními tragédiemi. To je jedna z otázek, kterou si kladl: je těžký životní osud předpokladem toho, aby se člověk mohl stát úspěšným ultra běžcem?

Na UTMB netrénoval za humny, ale cestoval po světě. Běžel závody v Asii, Americe, Evropě i Africe. Jak ty, kde mohl získat kvalifikační body, tak ty „zbytečné“, jako například Comrades v JAR, které ho zajímaly pro jejich renomé. Kvůli psaní knížky i získávání zkušeností se setkal s řadou světových hvězd, jakými jsou například Kilian Jornet, Jim Walmsley, Zach Miller, Camille Herronová nebo Tom Evans, ale i s bezejmennými běžci, jejichž největší ambicí je vejít se na checkpointech do časového limitu.

Druhá česká vložka: pobavilo mě, když líčil setkání s Danem Lawsonem. Britský běžec si mu stěžoval, že po vítězství na ME na 24 hodin v Albi byl zapsán na listinu atletů, kteří jsou povinni se podrobovat pravidelným dopingovým kontrolám, a že mu to v podstatě zruinovalo život, protože půl roku pravidelně tráví v Indii, cestuje tam, toulá se, spí pod širým nebem – a teď musel denně v mobilní aplikaci hlásit místo pobytu. Druhý za ním tehdy skončil Ondra Velička, a taky měl následující rok za zády komisaře vyžadující odběr moči – víc v rozhovoru ZDE.

V rozhovorech se Finn mj. pídil po motivaci ženoucí běžce vstříc fyzicky ohromně těžkým závodům, kde buď za vítězství nejsou žádné finanční odměny, nebo je honorář velmi skromný. UTMB sice od loňska zná prize money, ale za vítězství je 2000 eur, což u nás vydělá průměrný ligový hokejista za měsíc. Pokud má vítěz dobrou smlouvu se sponzory, za úspěch v Chamonix nebo na Leadville Trail 100 může vyinkasovat bonus cca 10 tisíc dolarů. Příjemné, ovšem nic na zbohatnutí.

Šampioni i ti z konce startovního pole často přiznávali, že je popohání především ego. Chuť něco dokázat sám sobě, ale i touha po uznání, obdivu okolí. Velkou roli v tom prý hraje rozmach sociálních sítí. Pro řadu ultra běžců je každý kudos na Stravě, každý lajk na Instagramu ohromným povzbuzením. A taky důvodem, proč někteří z nich při závodech podvádějí. Čím méně je v ultra trailech peněz, tím víc se porušují pravidla kvůli egu, kvůli všem těm lajkům a obdivným komentářům.

Sociální sítě jsou v ultra vůbec zajímavým fenoménem, který tohle odvětví pohání dál. Není divu, je to velmi fotogenický sport, kde obrázky heroických vítězství i utrpení přitahují pozornost. Jak se svěřil jeden z elitních běžců: dokud byl pouze dalším z Američanů s maratonským osobákem 2:16, nikoho nezajímal, ale sotva přesedlal na ultra traily, počet jeho fanoušků dramaticky vzrostl, bez nějakého zvláštního úsilí.

Finn hledal i odpověď na otázku, jestli se ultra běžci povahově liší od maratonců. Udělal kvůli tomu i malý experiment s Keňany (detaily prozrazovat nebudu, je to tak půvabná historka, že stojí za to si ji přečíst celou). I když ani jedna z disciplín není jednoduchá, zvláště pokud se jí věnujete naplno a závodíte nadoraz, mentální nastavení běžců je zcela odlišné, zní Finnův závěr.

Maraton asi nesplňuje definici termínu „komfortní zóna“, ale je fakt, že když stojíme na startu, doufáme, že dneska všechno půjde jako na drátku. Že bude příjemné chladno, nebude foukat vítr, mezičasy budou odsypávat tak, jak mají, že netrefíme zeď a pokud jsme dobře připraveni, jediné, s čím budeme bojovat, bude únava v závěrečných kilometrech a maximálně nějaká drobná křeč. V podstatě se nemusíme starat skoro o nic, jenom o to se dostat z bodu A do bodu B, o samotný pohyb. Ultra traily jsou mnohem náchylnější ke krizovým situacím – a běžci je očekávají. Těší se na ně, aspoň mnozí ano. Podobně jako se u chilli papričky těšíme, že bude pálit. Počasí v horách se může zásadně změnit z hodiny na hodinu, k tomu problémy se žaludkem, spánkem, blouděním na trase, únavou, odrovnanými svaly, oblečením, hůlkami atd.

Finn přiznává, že na tohle cílené opuštění komfortní zóny si těžce zvykal. Na chvíle, kdy se cítí totálně dole, vyčerpaný, ale kromě nahromaděné únavy v podstatě není jiný důvod, proč vzdát. Řadu závodů, o kterých píše, dokončil především proto, že ho jiní přesvědčili, aby je dokončil. „Jsi zraněný? Nemocný? Ne? Tak pokračuj. To dáš,“ variace těchhle vět slyšel mnohokrát. I od manželky na občerstovačce.

Že ultra závody nerozhodují pouze nohy a plíce, ale především hlava, to pochopitelně není žádná novinka. Finn se po svých zkušenostech přiklání k tvrzení známého vědce Tima Noakese, podle něhož při ultra závodech funguje mozek jako brzda, která brání tělu si ublížit (zjednodušeně řečeno). Obvykle ho nepustí dál, než je třeba. Například na Comrades se v čase 12:00 zavírá cílová brána, a kdo jí nestihne proběhnout, je DNF. Přesto každý rok diváci vidí, jak desítky vytrvalců zdolávající trasu tempem 8:00 se před cílovou rovinkou rozběhnou k zoufalému finiši. Sil evidentně mají ještě dost, měli kapacitu běžet předchozích 90 km o něco rychleji, ale mozek je sebezáchovně brzdil. Kdo se naučí tenhle boj vyhrávat, je v ultra úspěšný, ať jsou jeho ambice jakékoli.

The Rise of the Ultra Runners nepřekvapivě končí okamžikem, kdy se Finn po dvou letech seznamování s ultra postavil na start UTMB. Ani tady nebudu prozrazovat podrobnosti. Každopádně je to skvělé vyvrcholení výborně napsané knížky.

Anglický novinář celou dobu citlivě míchá vlastní zážitky ze závodů nebo léčení zranění, do toho vykresluje drobné portréty elitních běžců, s nimiž se na své cestě potkal, přibližuje osudy těch méně známých, vše doplňuje historickým kontextem (například pasáž o Comrades a apartheidu je úžasná), ale zároveň svět ultra trailů nevykresluje pouze s nadšením a jako studánku čisté vody. Dobře ví, že je to místo, které se už začalo komercionalizovat, kde se podvádí a kde nežijí jenom kladní hrdinové.

The Rise of the Ultra Runners je plná zajímavých odpovědí na zajímavé otázky. Nejen o ultra a běhání, ale i o životních prioritách, pohledu na svět, na řízení vlastního osudu.

V řadě recenzí jsem četl, že je to nejlepší knížka, která zatím byla o ultra napsaná. To si netroufám posoudit. Ale každopádně stojí za přečtení. Možná ve vás, pokud si vystačíte s maratony a kratšími tratěmi, nevzbudí touhu zkusit ultra závody. Jestli už ultra běháte, třeba vás nepřesvědčí, ať se pokusíte kvalifikovat na UTMB nebo Lavaredo. Bavit by vás však mohla.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru