Vodiči a zajíci. Patří už mezi ohrožené druhy?

68 přečtení
15 minut čtení

Až v neděli zazní startovní výstřel na maratonu v Chicagu, bude se ten okamžik od předchozích pětadvaceti v jedné věci lišit. Poprvé od roku 1990 nebudou vedle hlavních favoritek a favoritů stát muži s nápisem PACE na dresu. Pořadatelé se po vzoru dalších velkých městských maratonů v Bostonu a New Yorku rozhodli zrušit roli vodičů.

„Bez nich budou lídři závodu nuceni být koncentrovanější. A my uvidíme napínavější soupeření, s větším množstvím strategie a taktiky,“ vysvětlil své pohnutky ředitel závodu Carey Pinkowski. Také přiznal, že podstatný vliv na konečné rozhodnutí měl červnový sloupek v listu Chicago Tribune o tom, že krása soupeření, a nikoli výsledné časy, je to, co dělá běžecké závody nezapomenutelnými.

U Chicaga je rozhodnutí o to překvapivější, že má rychlou, rovinatou trať, kde mohou padat světové rekordy. A ostatně čtyřikrát tam byly překonány. Navíc aktuální světový rekordman Dennis Kimetto v Chicagu předloni zaběhl šestý nejrychlejší čas historie (2:03:45).

Ať už bylo rozhodnutí pořadatelů diktováno pragmatickými ohledy ve snaze ušetřit pár desítek tisíc dolarů za vodiče a zatraktivnit maraton pro televizní stanice, nebo byla změna inspirována pokusem o romantický návrat ke kořenům pravého běžeckého soupeření, bude zajímavé sledovat, jestli tohle gesto najde následovníky, hlavně v Evropě. Jestli se z vodičů stane ohrožený druh. Spíše bych si tipnul, že nikoli. Fascinace rekordy a rychlými časy se jenom tak nerozplyne. Stejně jako se nerozplynou debaty, jestli vodiči čili zajíci mají v atletice svoje místo, nebo jsou nesportovním přežitkem minulých dob.

Faktem je, že dřív byla jejich pomoc zakázaná. Když si tedy Roger Bannister v roce 1954 při pokusu překonat světový rekord v míli zjednal parťáky Chrise Chatawaye a Chrise Brashera, aby mu v předepsaném tempu rozběhli tři a půl kola, kladl jim na srdce, že pak nesmí odstoupit ze závodu, ale musí doběhnout do cíle – jinak by rekord nemohl být uznán.

Takový byl sportovní bonton té doby. Jít na start s tím, že budu udávat tempo, v polovině trati seběhnu k vnějšímu mantinelu a odkráčím do šaten, se považovalo za nečestné a proti duchu atletiky. Každý by přeci měl k závodu nastupoval s touhou vyhrát. Nebo aspoň ze sebe vymáčknout to nejlepší.

Ale jak ubíhaly roky, do atletiky se dostávalo stále více peněz, nejlepší závody byly přenášeny televizemi do celého světa a elitní atleti se honili za rekordy, stali se vodiči institucí naprosto přirozenou. Dnes si při sledování atletických mítinků nebo městských maratonů málokdo umí představit, že by to mělo být jinak.

Běžci s absolutním citem

Je to zvláštní povolání. Ideálně se pro něj hodí běžci, kteří nemají ty nejvyšší ambice, ale stále jsou dost dobří na to, aby většinu trati zvládli v tempu světového rekordu. V případě dnešního maratonu tedy půlku za 1:01:30. Musí mít cit pro tempo, protože samozřejmě běhají bez GPS a podobných pomůcek. Jsou trochu podobní špičkovým hudebníkům, jen místo absolutní sluchu mají absolutní cit pro minuty, vteřiny a kilometry.

Nejlepší vodiče si manažeři, pořadatelé i samotní závodníci náležitě hýčkají. Ještě nedávno k nim patřil Martin Keino, syn keňského držitele dvou zlatých a dvou stříbrných olympijských medailí Kipchoge Keina. Nebyl tak dobrý, aby mohl kráčet v otcových šlépějích, ale pořád patřil k širší špičce: však 1500 m za 3:33:00 a pětku za 13:21,40 nezaběhne jenom tak někdo. Nikdy nevyhrál žádný velký závod, ale byl vyhledáván jako elitní zajíc. Je spolupodepsán pod sedmi světovými rekordy, na přelomu tisíciletí na něj postupně spoléhali velcí šampioni Daniel Komen, Haile Gerbselassie a Kenenisa Bekele. Posledně jmenovanému rozběhl i světový rekord na 10 000 m (26:20,31), který překonal v Ostravě v roce 2004.

V rozhovoru pro Runners World kdysi Martin Keino přiznal, že vodičství na takové úrovni byla velmi dobře placená práce: „Na mítincích Zlaté ligy jsem si vydělal zhruba tolik, kolik bral třetí závodník v pořadí.“ Samozřejmě za předpokladu, že přesně splnil mezičasy, na kterých se vždy den před závodem domlouvají pořadatelé s manažery závodníků.

Vodiči jsou nenápadní atletičtí hrdinové a sláva se jich týká pouze v případě, kdy se rozhodnou běžet až do cíle – a třeba vyhrají. Párkrát do roka se to stane i na velkých silničních závodech.

Asi nejznámějším vítězným zajícem byl americký běžec Paul Pilkington, který udával v roce 1994 tempo na maratonu v Los Angeles. Poslední mezičas, na který měl smlouvu za 3000 dolarů, byla míle číslo 16 (cca 25 km). Když ale zjistil, že má téměř dvouminutový náskok a ještě dostatek sil, rozhodl se běžet až do cíle. A vyhrál. Dostal šek na dalších 25 tisíc dolarů a navrch ještě auto.

Jak být za pitomce

Jako druhý doběhl o 39 vteřin později italský závodník Luca Barzaghi. Nadšeně zatnul pěst, usmíval se do kamer a slavil vítězství, jak se sluší a patří. Ale o chvíli později mu bylo divné, proč dostává jenom stříbrnou medaili. „Protože jste druhý,“ dozvěděl se od pořadatelů. A začal zuřit. Když totiž v ulicích Los Angeles už před sebou neviděl Pilkingtona, myslel si, že vodič odstoupil a on je tedy první. Proto zpomalil a hlídal si svoji pozici. V cíli pak byl trochu za pitomce. Ještě na tiskové konferenci se zlobil, že to od Američanů byl podraz, že vodič měl běžet jenom 25 kilometrů, což zase popírali pořadatelé i vítěz.

Velké debaty a emoce vzbuzovali i vodiči, kteří ke skvělým časům pomáhali běžkyním. Asi prvním takovým výkonem byl v roce 1998 světový rekord Tegly Loroupeové (2:20:47) z Rotterdamu, kterým překonala třináct let starý čas Ingrid Kristiansenové. Jenže s podporou vodičů s chromozomy XY, kteří na rozdíl od mužských závodů jsou schopni běžet od startu až do cíle, jsou vyšší tudíž je snazší se za nimi schovat…

Že je takový maraton trochu jiná disciplína, ukazuje i případ Pauly Radcliffové. Svůj fantastický čas 2:15:25 zaběhla v roce 2003 s pomocí dvou mužů – a není náhoda, že ani ona se mu už nikdy nepřiblížila víc než na 137 vteřin. Když jsem viděl před deseti roky v Berlíně, jak vítězka Mizuki Nogučiová běží celou trať za mužským větrolamem, pomocníci ji podávají i pití a ona zpoza koridoru vyběhne až v cílové rovince, taky mě napadlo, že férový závod vypadá trochu jinak. Mimochodem, tamní maraton je posledním z těch nejprestižnějších, kde elitní ženy startují společně s muži; v New Yorku, Londýně, Bostonu i Chicagu vybíhají na start dřív, aby jejich soupeření bylo spravedlivější (a aby si užily pozornosti televizních kamer).

Rekordy, nebo soupeření?

Zřejmě na absolutní úroveň dokázal služby vodičů vynést Haile Gebrselassie, který se maratonu začal věnovat po roce 2004. Většinu z nich běžel s cílem pokořit světový rekord, a tak i vypadala režie závodu. Několikrát si do smlouvy v Berlíně a Dubaji prosadil i podmínku zvanou no competition, což znamenalo, že startovní pole bylo složeno k jeho obrazu: skvělí vodiči a žádná velká konkurence, aby se mohl soustředit pouze na čas a nemusel se rozptylovat bojem o první místo. Maraton se v jeho podání podobal spíše cyklistické časovce.

I díky němu se rozproudily další debaty o roli a smyslu vodičů.

Teze: Vodiči ničí sportovního ducha, protože jdou na start s tím, že nechtějí vyhrát. Jsou placení za to, aby vzdali. Takové závody jsou navíc nudné, protože adepti rychlých časů většinu doby běží v závětří, na autopilota, a do závodu se aktivně zapojí teprve v jeho závěru. Navíc často jde o sólo jedné hvězdy, ne o boj smečky hladových běžců. Nejlepší vytrvalci jsou natolik skvělí atleti, že nepotřebují k rychlým časům vodiče, jaky je dřív nepotřebovali šampioni z generace Billa Rodgerse nebo Steve Jonese.

Antiteze: Nezajímavé přeci dokáží být i závody bez vodičů, třeba na světových šampionátech nebo olympijských hrách, kdy klubko favoritů běží se zataženou ruční brzdou, nikdo se nepokouší překvapit soupeře trhákem, všichni vyčkávají a o výsledku se rozhoduje až ve finiši v posledním kole, v případě desítky po nudných pětadvaceti minutách. Lidé, kteří si kupují vstupenky na závody nebo sledují televizi, chtějí vidět rekordy – a ty bez vodičů dosáhnout nejdou.

Nevím, na jakou stranu bych se přiklonil, kdyby se náhodou někdo ptal na můj názor.

Viděl jsem řadu dramatických závodů bez vodičů, například olympijský maraton v Pekingu nebo o osm let dříve desítku v Sydney, které byly skvělým taktickým představením a napínavou podívanou, esencí závodnické mentality, byť výsledné časy v sezonních tabulkách nepatřily k nejlepším. Bavilo mě však sledovat i ony skvěle režírované pokusy o světové či traťové rekordy. Souboj člověka s časem, kdy několikrát během závodu rostly i umíraly naděje na pokoření rekordu, kdy ještě pár desítek metrů před cílem nebylo jasné, zda se to povede, či nikoli.

Nevím. Nevím. Ale když mi za dvacet let připomenete roky 1988 nebo 2012, budu si spíš pamatovat, kdo a jak tenkrát vyhrál olympijský maraton, než kdo byl zrovna světovým rekordmanem.

Napsat komentář

Your email address will not be published.