Trénuješ teď na nějaký maraton?

110 přečtení
6 minut čtení

Otázka, kterou dostávám méně často než dřív, ale sem tam zazní. I v dobách, kdy je takříkajíc pouhým okem viditelné, že se zrovna na start nehrnu.

„Samozřejmě,“ zní vždycky moje odpověď – právě i v těch chvílích, kdy opravdu nemám v sobě tolik nesoudnosti, abych o přihlášce na tak dlouhý závod uvažoval.

Protože pořád se vlastně připravujeme na nějaký maraton.

Bývalý světový rekordman Robert De Castella říkával, že trénink na maraton je stav, kdy ráno se probouzíme unavení a večer chodíme spát velmi unavení. Komu z nás se to nestává? Ale jasně, že on za původce únavy měl na mysli pouze běh, velmi dlouhý a často také intenzivní běh.

Další z definic maratonského tréninku, která mě kdysi zaujala, byl bonmot, že je to proces, kdy z lýtek připomínajících pudink se stávají lýtka tvrdá jako kámen. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ne vždycky tréninkový cyklus, byť trval spoustu měsíců, musí končit právě tímhle estetickým výsledkem. Ale to je celkem lhostejno. Na trati jde o důležitější věci než o tvrdost lýtek.

Stejně tak je ovšem snadno ověřitelným faktem, že čím jsou naše lýtka pudinkovatější, tím to obvykle na start maratonu máme dál. Důvodů pro jejich měknutí může být mnoho. Nedostatek času, motivace, chuti. Zdravotní problémy. Vždyť to znáte.

Ale i ve chvílích, kdy se stydíme na Stravu nahrávat naše odběhané kilometry, se na maraton připravujeme. I ve chvílích, kdy s rostoucí beznadějí v duši kurýrujeme zanícenou achilovku. I ve chvílích, kdy stále obtížnější hledáme důvody, proč po probuzení obout běžecké boty a jít si dát trochu do těla. Protože ve všech těchto případech překonáváme obtíže, banální i nebanální, které se zničehonic objevily na naší cestě. A maraton od začátku až do konce přeci znamená PŘEKONÁVAT něco, ne?

Některé ty překážky mohou být zákeřnější než ona slavná maratonská zeď. Jiné nemusejí. Někdy stačí přemoci démona innerer Schweinehund, jak Němci nazývají toho týpka usazeného uvnitř naší hlavy, který říká že dneska ne a že zrovna má náladu věnovat se úplně jiným věcem než je pobíhání po lese. Každé takové malé vítězství je přípravou na maraton. Ať už nám nově nalezená vůle vydrží kratší či delší dobu, protože cesta na start je lemovaná stovkami podobných vzepětí. Můžou je dělit dny i měsíce, možná i roky.

Ještě jeden německý bonmot mám v oblibě. Nach dem Spiel ist vor dem Spiel. Přišel s ním, mám dojem, někdy v půlce minulého století slavný fotbalový trenér Sepp Herberger. Doslova přeloženo: po zápase je před zápasem. Přeloženo trochu volněji to znamená, že když něco končí, tak právě v té chvíli zase něco nového začíná, že pořád někam jdeme, nestojíme na místě. A že dnešní vítězství a porážky už zítra nic neznamenají, protože nás čekají další vítězství a další porážky.

Nach dem Marathon ist vor dem Marathon. Proč ne? Když jeden skončil, nový je na obzoru. Připravujeme se na něj neustále, každý den. Častěji víc hlavou než nohama. I když právě teď na další nemyslíme. I když nakonec už třeba žádný nepoběžíme.

Proto na otázku z titulku budu vždycky odpovídat: „Samozřejmě.“ Vždycky je totiž naděje, že ten příběh ještě není dopsaný.

2 Comments

  1. Ta priprava na maraton/ultra je vzdycky pekna.. motivacni.. Casto byla a je pro me stejne vyznamna nebo i dulezitejsi nez zavod sam. Ten se muze podarit nebo zhatit, ale ta snura tech jednotlivych behu a to usili, pribehy a zazitky za tim — to je to, co mi dava silu do dalsich dni.. do dalsich zavodu a do dalsi pripravy:).
    Naprosto te chapu.. a drzim palce!
    12:)

  2. Mně se to teď stalo doslova – stova jsem jeden doběhl, ani ne za měsíc mne čeká další. Ne že bych to tak úmyslně plánoval, ale okolnosti tomu chtěly a já si řekl, že to bude možná nerozum, ale každopádně zajímavá zkušenost. Pár dnů mi trvalo, než jsem se v hlavě přepnul z útěšlivé retrospekce na soustředění do budoucna. Je to trochu schizofrenní: takový nejistý pocit, na který z oněch dvou maratonů jsem vlastně těch pár měsíců trénoval a jak si to tělo vyloží. Zda bude protestovat, protože “to” už přece má za sebou, nebo si uvědomí, že se po něm chce ještě nášup. Ať už to dopadne jakkoli, včera jsem si naplánoval něco na září… 😉 I já držím palce, Luboši!

Napsat komentář

Your email address will not be published.