Tajemství dokonalého běžeckého stylu

784 přečtení

Mám takový zvyk (možná zlozvyk, jak tvrdívá můj doprovod), že při procházkách lokalitami typu pražská Stromovka nebo mnichovský Olympiapark pozorně monitoruju kolem se šinoucí běžce. Zajímá mě, jaké mají boty, ale ještě pečlivěji sleduju jejich běžecký styl. A snažím se odhadnout, kdo je polykač maratonů, kdo začátečník, kdo hubnoucí týpek, kdo fotbalista, který se vydal jenom trochu zapracovat na kondičce, kdo se právě s maximálním soustředěním snaží plnit pokyny vyčtené včera z jakéhosi článku.

Běžecký styl totiž o nás prozradí hodně. Někdy možná víc, než je nám milé.

Zároveň je to věc, jíž jsme trvale fascinováni. Vzpomeňte jenom na všechny ty urputné – a ve své podstatě zbytečné – debaty, jestli špička, nebo pata. A proč jsou zbytečné, to už se mi ani nechce vysvětlovat…

Na běžeckém stylu je možná nejpozoruhodnější zažitá představa, že existuje nějaký ideální, dokonalý, kodifikovaný, který bychom všichni měli napodobovat. Jejím symbolem jsou běžecké příručky, v nichž máte tzv. dokonalý krok detailně popsaný a rozfázovaný. Vidíte, jak a kdy a kam byste měli dopadat, jak se odrážet, jak pracovat rukama, jaké mít postavení trupu, hlavy atd.

Problém je, že žádný takový není.

Je to trochu jako s psaním. Ve školní písance jsme všichni měli vzor, jak psát, ale upřímně, znáte někoho, kdo takhle skutečně píše? Spíš platí, že co člověk, to jiné písmo (jinak by grafologové neměli co na práci). Výsledek na papíře ovlivňuje řada věcí – jemná motorika, temperament i třeba samotná motivace psát hezky. Stejně jako čas činnosti věnovaný. Pokud se pekelně soustředíte, napíšete hezky jednu větu, ale pětistránkový dopis už sotva.

Když si v televizi pustíte elitní běžecké závody (abych zůstal v říši těch, kdo opravdu umějí běhat), vidíte, že každý z borců a borkyň se pohybuje trochu jinak. Někdo vyloženě přes špičku, další dopadají na střed chodidla, někteří i v tempu okolo 3:00 mají první kontakt s podložkou přes patu. Někteří běžci se lehce kymácejí ze strany na stranu, jiní zase zvedají těžiště víc než ostatní, nezvykle kroutí hlavou nebo výrazněji pracují jejich paže. U japonských vytrvalkyň máte občas pocit, že běhat s rukama podél těla je tam snad estetická norma. A kolik posměšků si kdysi vyslechli Emil Zátopek nebo Paula Radcliffová!

Co je z toho všeho dobře? A co špatně?

Nic. Právě proto, že neexistuje žádný ideál, stoprocentně platný vzor. Běžecký styl každého z nás – bez ohledu na to, jak jsme rychlí – určuje vedle kondice, pevného středu těla či trénovanosti i řada věcí, které neovlivníme vůbec nebo jenom velmi málo. Délka nohou a trupu (a jejich poměr), výška těžiště, naklopení pánve, kloubní rozsah, elasticita svalů a šlach, zakřivení páteře atd. Zkrátka máte-li lordózu, nikdy nebudete běhat jako Kipchoge. A s robustní postavou nebude rozhodně váš styl k nerozeznání od stylu Farahova.

Když před lety nadějný americký běžec Dathan Ritzenheim přešel k trenérovi Albertu Salazarovi, ten se rozhodl, že nejdřív musejí zapracovat na běžeckém stylu. Na tom není nic zvláštního. Každý na něm pracujeme, vědomě i nevědomky. Každá tisícovka kilometrů náš styl malinko posune, stejně jako rovinky, abecedy a další ne zrovna populární sady atletických drilů.

Salazar se však rozhodl nového svěřence předělat podle vzoru, který považoval za ideál. Podle tehdejšího světového rekordmana Kenenisy Bekeleho. Hodiny seděli u videa a rozebírali styl etiopského šampiona do nejmenších detailů. Všímali si nejen pohybu nohou, dopadu chodidel, práce kotníku, ale řešili i to, v jakém přesně úhlu má sevřený loket a jak má umístěný palec ruky v okamžiku, kdy zatíná pěst.

Výsledek? Příští dvě sezony šel Ritzenheim ze zranění do zranění. Efektem kopírování Bekeleho bylo, že si rozhodil roky zažitý pohybový vzorec a doplatil na to zdravím (i když je na místě dodat, že Ritzenheim byl ke zraněním náchylný celou kariéru bez ohledu na to, kdo ho zrovna trénoval).

Daleko od sebe proto odhánějte každého, kdo by vás chtěl učit lepšímu stylu podle diagramů z běžeckých příruček. Dobrý trenér vás zbaví nejhorších zlozvyků, může vám spolehlivě předat základní zásady (např. nedopadat před těžiště), doporučí cviky a podpůrná cvičení. Ale nenaučí vás úžasně běhat, nemáte-li to v sobě. A už vůbec vás to nenaučí nadšený evangelizátor sám běhající, jako by chtěl zašlápnout brouka, kterého spatřil dva metry před sebou.

Problematické jsou i všechny poučky typu, že správný běžecký styl je s frekvencí kroků 180 za minutu. Míň ani ťuk. Trápil jsem se tím, soustředil se na to, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, málokdy jsem překročil 165. Jsem fakt takový lempl? Ale pak jsem si přečetl, že dlouhonohý Mo Farah to má podobně. Obvykle se dostane jenom lehce nad 160 – řeč je pochopitelně o volném běhu, ne o závěrečné čtvrtce olympijského finále. A jsem zase v klidu.

To samozřejmě neznamená, že bychom na vylepšování běžeckého stylu měli rezignovat. Vůbec ne. Vždyť i taková Martina Navrátilová pilovala forhend ještě téměř v padesáti letech. Byť byla největší tenistkou historie, do konce kariéry neúnavně hledala cesty, jak být ještě lepší, jak hrát efektivněji.

Také my můžeme každý den udělat něco pro to, aby nás běžecký styl byl lepší. Ale snadněji nám to půjde při vědomí, že dokonalý nikdy nebude.

2 Comments

  1. Ahoj, vždy si rád přečtu tvé články. Tentokrát, trochu úsměvně, zaúřadoval šotek: Kenenisa Bekele …. keňský šampion 🙂

Napsat komentář

Your email address will not be published.