Steve Jones: šampion, který pil colu a jedl tyčinky Mars

310 přečtení

Kouřit začal v jedenácti letech, strečink vždycky flákal, nechodil na masáže, neměl chiropraktika ani mentálního kouče, osm hodin denně pracoval jako letecký mechanik u RAF, trénoval i závodil bez hodinek, neznal sporttester, běhal na tyčinky Mars a dietní colu – přesto se Steve Jones v roce 1984 stal světovým rekordmanem. Jeho čas 2:07:13 stále žádný britský běžec nepřekonal.

Touhle historkou by mohl začínat nějaký film. Sedmnáctiletý hejsek sedí doma na gauči, objímá okolo ramen přítelkyni a spolu se dívají na televizi, kde zrovna dávají finále olympijských her v Mnichově na 5000 metrů. Po chvilce mladík vyfoukne z úst cigaretový kouř a prohlásí: „Toho Lasse Viréna jednou porazím.“

Nejhezčí na té historce je, že je pravdivá. Sebevědomý mladík se jmenoval Steve Jones a skalp slavného finského běžce získal o šest let později, na mítinku v londýnském Crystal Palace (to už, pravda, nekouřil). Jenže v době, kdy odvážná slova pronesl, žil na venkově ve Walesu a učil se mechanikem. A běhal. Spíše pro zábavu. Jeho tehdejší časy – ještě v osmnácti nedal pětku pod 17 minut – nenapovídaly, že se rodí jeden z nejzajímavějších vytrvalců historie.

Pokud něco přeci jenom ukazovalo na jeho talent, byla to skutečnost, že když parta kamarádů, pro niž dospělí měli slova jako chuligáni nebo výtržníci, utíkala před policisty, Jonese nikdy nechytili. „Nic, na co bych měl být pyšný,“ okomentoval svoje dětství v knize Running with the Legends.

Vyrůstal v kraji ocelářů, horníků a farmářů, v prostředí, kde nebylo lehké žít. Možná tam někde získal odolnost a touhu vyniknout. A taky v místních krosech, což pro něj dlouho byly nejtradičnější závody.

Láska jménem kros

V patnácti se začal učit u RAF a závodit za Air Training Corps. „Na začátku jsem neměl k běhání žádný zvláštní vztah. Nejvíc se mi na něm líbilo, že jsem v něm dobrý. Hledal jsem totiž něco, v čem bych vynikl, a nakonec jsem našel běhání,“ říkal později.

Po vyučení byl odvelen na základnu nedaleko Cardiffu, kde měl i lepší podmínky k tréninku. Když mu bylo 21 let, skončil sedmý na mistrovství Walesu v krosu. Pěkný úspěch, ovšem nic, z čeho člověku poklesne brada. Ani to nestačilo na nominaci na světový šampionát. Sice se vešel mezi devítku nejlepších, ale funkcionářům to přišlo málo. Neznali ho, nevěřili mu. Za rok už byl titul jeho a letenky na MS mu nikdo sebrat nemohl.

„Krosy jsem miloval. Je to nejčistší a nejpřirozenější forma běhání. Byl to sport pro lidi, jako jsem byl já, pro lidi z pracující třídy. Běžet přes potoky, louky, být celý od bláta… Mělo to hodně do sebe,“ vysvětloval. Skvělý krosař, to byla počáteční reputace, kterou si vypracoval. Však čtyřikrát se na MS dostal mezi jedenáct nejlepších. Jeho vrcholem byl šampionát v Limericku v roce 1979, kde skončil sedmý, vteřinu za Vlastimilem Zwiefelhoferem.

Jeho život šel v té době podle poměrně jednoduchého scénáře. Vzal si zdravotní sestřičku z vojenské nemocnice RAF, měli dvě děti a málo peněz. Jones znal jenom práci a běhání. Připravoval se tehdy už sám a trénoval třífázově. Ráno 11 kilometrů do práce na základnu, při polední pauze si dal druhou fázi a večer zase běžel domů. Byl amatér, proto běháním skoro nic nevydělal.

Na dráze bylo Jonesovým největším úspěchem 12. místo na mistrovství světa v Helsinkách 1983 – ale pro něj to znamenalo zklamání, protože šel do závodu jako favorit, jako jediný v sezoně dokázal desítku čtyřikrát zaběhnout pod 28 minut. Proto byl vlastně rád, když dostal nabídku, jestli by si nechtěl zkusit maraton v Chicagu. Ne, ještě to nevyšlo. Den před startem se zranil a i když nakonec do závodu nastoupil, běžel vlastně po jedné noze. Za 25. kilometrem vzdal. Poprvé v životě.

Nečekaný světový rekord

Ale za rok už bylo všechno jinak. Manažer mu na konci léta zařídil měsíční dovolenou v Park City v Utahu a pak repete v Chicagu. Chtěl pokořit velšský rekord 2:12 a věřil si, protože krátce před tím zaběhl půlmaraton za 1:02, když se navíc na trati zdržel při pomáhání vozíčkáři po karambolu.

Nicméně Jonesovi nikdo moc šancí nedával. Chicago měl být podle teoretických předpokladů i přání organizátorů soubojem dvou nejlepších maratonců té doby, olympijského vítěze Carlose Lopese (Portugalsko) a světového rekordmana Roba DeCastella (Austrálie), přiletěla i skupina Keňanů, Japonci nebo tehdy skvělí borci z Džibuti. Na startu pršelo, foukal vítr a vůbec panovalo nevlídné počasí.

A nebo ideální pro chlapíka z Walesu, jak chcete.

Okolo značky deset mil proběhla vedoucí skupinka za 48:40 a Jones se zeptal DeCastella, jestli je to správné tempo. „Tobě to přijde pomalé?“ podivil se světový rekordman. Přišlo. Ale ještě dalších deset mil se skupinky držel. Pak nasadil do trháku a zareagovat dokázali jenom DeCastella s Lopesem, jenže už ho nedocvakli. Jones držel vysoké tempo a všichni s úžasem sledovali, jestli ho Velšan, který nikdy neuběhl více než třicet kilometrů, dokáže udržet.

Na 39. kilometru na něj kamarád u trati zakřičel: „Ještě dvě míle po pěti minutách a je z toho rekord!“ Jones vůbec netušil, o čem mluví. Běžel bez hodinek, jak byl ostatně zvyklý, a myslel, že asi půjde o traťový rekord. Nedocházelo mu to ani ve chvíli, kdy cílem proběhl za 2:08:05. Teprve od reportérů se dozvěděl, že při svém prvním dokončeném maratonu zaběhl světový rekord.

Poprvé pak poznával zájem novinářů, byl zván na další závody, ale jeho život se nezměnil. Vrátil se s rodinou do Walesu a další den ho zase čekala šichta na základně RAF. Odmítl stát se profesionálem, protože nechtěl nechat rodinu v nejistotě, nechtěl aby její životní úroveň závisela na jeho výsledcích. „Bylo zvláštní, že jsem si musel brát dovolenou kvůli závodům, kde jsem za dvě hodiny na trati vydělal víc než u RAF za celý rok. Ale chtěl jsem to tak. Běhání je totiž sport, kde vás od zapomnění dělí jedno zranění hamstringu,“ říkal novinářům.

Nezměnil ani tréninkovou rutinu. Dál běhával relativně nevelké objemy (přes zimu 160 kilometrů týdně, v sezoně 130-135 kilometrů), jen výjimečně Jonesova tréninková jednotka trvala víc než 90 minut. „Nepovažuji se za maratonce. Jsem prostě běžec,“ vysvětloval, proč stále dbal víc na intenzitu než na objemy. Ty neuznával ani v pití piva. Jak tvrdili jeho kamarádi, tři měsíce před maratonem si nedal ani kapku alkoholu.


Typický tréninkový týden Steva Jonese před světovým rekordem
Pondělí
40 minut lehce
Úterý
dopoledne: 5 km závodním tempem, intervaly 12 x 90 sekund v terénu na maximum
odpoledne: 10 km
Středa
40 minut lehce
Čtvrtek
dopoledne: 90 minut včetně 5 x 5 minut maratonským tempem
odpoledne: 40 minut velmi lehce
Pátek
40 minut lehce
Sobota
dopoledne: intervaly od 200 do 1000 m nebo 10 x 2 minuty v závodním tempu desítky
odpoledne: 10 km
Neděle
90 minut tempem 3:25

V roce 1985 ovšem ukázal, že mezi maratonci nemá sobě rovného. Rozhodně ne, co se stylu závodění týče. Na podzim se vrátil do Chicaga a atletický svět nad jeho výkonem žasl. Ten den se maraton přestal běhat jako vytrvalecká disciplína, která se rozhoduje někde za 35. kilometrem. Jones totiž už na pátém kilometru předstihl vodiče a rozběhl závod tempem, které novináři popsali jako sebevražedné. Byl tak zvyklý běhat v krosech i na dráze, ostatně soupeři ho kvůli jeho nevyzpytatelné taktice přezdívali “šílenec Jonesy”.

Desítka pod třicet minut, na metě deseti mil byl Jones o 99 vteřin dřív než před rokem a půlmaratonem proběhl za 1:01:42, což je hodně velká odvaha i dnes, po třiceti letech. Na 25. kilometru měl na světový rekord náskok dvě minuty. Běžel samozřejmě sám, konkurence byla zdecimovaná kdesi vzadu. „Nedělal jsem si s mezičasy starosti. Věděl jsem, že mě tempo sejme. Otázka byla kdy,“ popisoval později závod. Zatímco v první polovině dával některé kilometry za 2:40, ke konci už se nedostal pod 3:10.

Tuhnul, ale ustál to.

Cílem proběhl v úžasném čase 2:07:13. Od světového rekordu a prémie 50 tisíc dolarů ho dělila jediná vteřina. Kdyby běžel s hodinkami nebo dříve zahlédl displej nad cílovou čárou, určitě by ze sebe vymáčkl ještě lepší čas. Ale mávl nad tím rukou. Důležitější pro něj bylo, že zvítězil. To byla věc, která ho na běhání bavila víc než dosažené časy. „Co bych asi tak s hodinkami na trati dělal? Když jsem se dokázal držet svých největších soupeřů, věděl jsem, že je to dobré. A když jsem je předběhl, věděl jsem, že je to ještě lepší. Víc mě nikdy nezajímalo,“ vyprávěl.

Podobně o tři roky později ovládl maraton v New Yorku. Vyhrál na nelehké trati za 2:08:20, s více než tříminutovým náskokem na druhého v cíli. A v obyčejném bílém tílku, protože dva dny před startem s ním Reebok odmítl prodloužit sponzorskou smlouvu. Pouze na reprezentačních akcích se Jonesovi nevedlo. Buď je musel vynechat pro zranění, nebo neměl svůj den. Startoval na ME i MS ve Stuttgartu, ale v obou případech skončil s časem přes 2:20 až ve druhé desítce, jednou to dokonce znamenalo předposlední místo…

Receptem není GPS ani ideální jídlo

Dnes je Stevu Jonesovi šedesát let, žije v americkém Boulderu a trénuje běžce, od hobíků po borce s trochu většími ambicemi. Je občas zván na semináře nebo dává rozhovory, ve kterých nikdy neváhá vášnivě obhajovat svůj pohled na trénink a běhání.

„Jsem purista, přiznávám,“ řekl v jednom z posledních interview. I proto s pobaveným úsměvem komentuje dnešní běžecké trendy, od moderních bot přes všelijaké technické vymoženosti až po sofistikované výživové programy. „Nikdy jsem si s věcí, jako je správná dieta, hlavu nelámal. Byl jsem obyčejný chlap od rodiny. Měli jsme dvě děti, tak jsem jedl to, co jedly ony. A světový rekord v roce 1984 jsem zaběhal na tyčinku Mars a dietní colu,“ vypráví.

Podobný pohled má i na sporttestery, chytré hodinky s GPS nebo antigravitační běhátka. „V běhání neexistuje snadná cesta k úspěchu. Ale všechny tyhle věci se vám snaží namluvit, že ano, že vám ji usnadní. Já jsem běhal bez sporttesterů, nechodil jsem na jógu nebo k chiropraktikovi, neměl jsem fyzioterapeuta ani maséra, neznal jsem doplňkový trénink. Jenom jsem běhal. Jenom. Běhání pro mě znamenalo nazout si ve dveřích boty a pak vyrazit ven, běžet nejrychleji, jak to umím. Tenhle sport vážně není o měření vzdáleností, kterou jsem dneska uběhl, o monitorování srdečního tepu nebo o pití těch správných nápojů a konzumaci správných jídel,“ tvrdí.

S lehkým smutkem na duši také sleduje velký boom masových závodů a je mu líto, že vrcholová atletika tím trpí. „Maratonce z vás neudělá to, že se dostanete do cíle maratonu. Maratoncem jste, když ze sebe na trati vymáčknete úplně všechno. Ale to se lidem dneska moc nechce. Stačí jim, že jsou účastníky akce, kde se chtějí přesunout z bodu A do bodu B. V mnoha ohledech je to asi fajn, ovšem maraton jako disciplínu to nikam neposouvá,“ tvrdí Steve Jones a dodává, že běh je dnes bohužel ve vleku byznysu, místo aby to bylo naopak. „Nebo si vezměte ty absurdní titulky v časopisech jako: 10 týdnů k osobnímu rekordu v maratonu. Asi to dobře prodává časopisy a uspokojuje to lidi, kteří touží uběhnout 5 kilometrů za 25 minut nebo maraton pod čtyři hodiny, ale je to bullshit.“

Jeho jednoduchý a instinktivní přístup k běhání, touha a schopnost podstupovat tvrdý trénink, ho dovedly k maratonskému času 2:07:13, který je už třicet let britským rekordem. Před rokem si na něj v Londýně brousil zuby Mo Farah, fenomén z dráhy a fanatik vědeckého přístupu k tréninku. Ale neuspěl. Chyběla mu víc než minuta. „Vím, proč se mu to nepovedlo. Ale nechám si to pro sebe,“ komentoval tajuplně Jones pokus svého následovníka. „Můj čas je samozřejmě ve srovnání se současným světovým rekordem nic, ale není špatný. Pořád s ním můžete vyhrávat velké závody.“

Bylo by fajn podebatovat se Stevem Jonesem o tom, co všechno dnešnímu maratonu chybí. Asi bych se přiklonil k názoru, že také osobnost, jakou byl on.

5 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.