RunCzech a maratonský teambuilding

Možná už to víte. Zase budeme přepisovat dějiny, tentokrát maratonské. Revolučním způsobem, pochopitelně.

A pokud nevíte, aspoň ve stručnosti: jelikož letos se ze známých důvodů nebude smět v květnu pořádat tradiční maraton v Praze, organizátoři z firmy RunCzech přišli s náhradním řešením v podobě týmového závodu. Na startu bude stát 32 běžců (+ stovka účastníků mistrovství republiky), budou reprezentovat čtyři týmy a každý bude mít „nehrajícího kapitána“ z řad českých sportovních celebrit. Jejich složení se bude vybírat při speciálním draftu, před televizními kamerami. A který šestičlenný tým (dva poslední členové jsou „náhradníci“ a jejich výkon se započte pouze v případě, že někdo ze „spoluhráčů“ závod nedokončí) vykáže nejlepší součet bodů za předvedené časy, ten vyhrál.

Battle of the teams se tomu říká. Start je 30. května v 6.30 na Karlově mostě a poběží se na okruhové trati centrem Prahy.

Jak tvrdí pořadatelé, jejich cílem je změnit přístup k běžeckému sportu napříč celou společností. „Maraton byl vždy vnímán jako individuální závod. RunCzech chce tuto tradici změnit a přináší revoluční koncept, který by měl nabídnout ještě větší drama než obvyklé vytrvalostní běhy,“ abych citoval přesně.

Jenom na okraj: jak už píše Milan Janoušek na Štrekařích, revoluční koncept to není, s něčím podobným už před třemi roky přišli v Ottawě pod názvem Dream Team Challenge. Stejně tak v dalších příspěvcích výstižně rozebírá, proč pro české běžce usilující o olympijský limit není takový typ závodu a na téhle trati požehnáním.

Mě v prezentaci RunCzechu zaujala i další tvrzení. Odvážná tvrzení, diplomaticky řečeno.

Tak například: „Trénink na maraton je pro většinu běžců týmová záležitost. Nezáleží na tom, jak velká je tréninková skupina. Pro většinu z nás to je týmový sport.“

Ne, není. Mrkněte na Stravu. Pokud nejste Keňan žijící v Eldoretu, většinu tréninku na maraton absolvujete sami. To je přeci i jeden z tradičních důvodů, proč lidi začínají s běháním. Protože se nemusí vázat na druhé, mohou si sami určit místo a čas, kdy vyběhnou. Že se třeba jednou, dvakrát týdně přidají k nějaké partě, na tom nic nemění. Kdyby toužili po pravidelném kolektivním zážitku, budou chodit na volejbal nebo hrát Hanspaulku, ne trénovat na maraton.

A další perla: „Přivítáme celkem 32 nejlepších světových maratonců z Afriky, Asie a Evropy (včetně České republiky).“

Ne, ty nejlepší nepřivítáme. Nepochybuji o tom, že startovní pole bude kvalitní (mj. dva běžci s osobákem pod 2:05 a dvě běžkyně pod 2:20), ale Kipchoge, Bekele ani Kosgeiová do Prahy nedorazí.

Rozumím tomu, že RunCzech touží ve složité době ukázat, že tady pořád je, a chce globálně prezentovat svoje sponzory, navíc ve fotogenických kulisách Starého Města. Každá firma teď bojuje o budoucnost, jak umí. Závod týmů? Proč ne. Je to něco, jako biatlon na fotbalovém stadionu nebo skok o tyči na Václaváku. Zpestření s potenciálem na jeden den zaujmout.

Ale halit to do vznešených prohlášení o maratonu, jaký svět ještě neviděl, o revolučním konceptu a novém směřování běžeckého sportu? Na to vám skočí maximálně redaktoři ve Forbesu.

Běh je krásný ve své jednoduchosti. Tady je start, tam je cíl a běž, jak nejrychleji umíš. Nejde z něj vytěžit o moc víc. Běh nikdy nebude populární jako fotbal nebo MMA, nikdy nebudou u televizních obrazovek sedět desítky milionů lidí, napjatě sledovat průběh závodů a druhý den se v práci nebo u piva bavit o tom, proč vyhrál tenhle a jak to, že se nevedlo tomuhle.

Smiřme se s tím. Běh i tak zůstane skvělou a zdravou zábavou, a pro ty, kdo se mu pravidelně věnují, i zajímavým sportem ke sledování. Žádný maratonský teambuilding z Karlova mostu na Staromák na tom nic nezmění, i kdyby dostal plaketu od World Athletics za inovaci roku. A jestli něco, tak spíš potvrdí tradiční paradox: nové fanoušky k běhu nenaláká a ty dosavadní spíše otráví.

Podobné experimenty můžete úspěšně dělat u plážového volejbalu nebo rallye, ne u krásně jednoduché disciplíny s tradicí dlouhou 125 let. Je to jako chtít fotbal rozdělit na čtvrtiny a tenis hrát bez sítě. Asi by to šlo, ale k čemu by to bylo?

Možná si řeknete, proč si tyhle soudy nenechám až po závodě. Ať se nejdřív podívám na přenos a třeba pod vlivem nadšení z nového zážitku změním názor.

Nemyslím si to. A hlavně: v neděli ráno si půjdu radši zaběhat. Hezky po staru. Individuálně.

Napsat komentář

Your email address will not be published.