Turecký zázrak aneb Pomalé odumírání evropské atletiky

186 přečtení

Možná jste si všimli, že minulý týden v Amsterdamu proběhlo mistrovství Evropy v atletice. Už podruhé v roce, kdy jsou zároveň na programu letní olympijské hry. Z toho důvodu byl šampionát opět posunut na začátek července, do smrtící mediální konkurence fotbalového EURO, Wimbledonu a Tour de France. Nic moc.

Víc ovšem ME degradují jiné věci. Tou první je fakt, že v olympijském roce není pro atlety vrcholem sezony. Někteří ho záměrně vynechávají a raději se věnují tréninku, jiní ho berou především jako olympijský test. Trpí tím úroveň řady disciplín.

Od roku 1934 až do 2010 se ME konalo uprostřed olympijského cyklu, před čtyřmi roky přišla změna a čtyřletá periodicita se změnila na dvouletou. Důvod chápu. Evropané už olympiádám a světovým šampionátům nedominují jako před pár desítkami let, proto přidání dalšího kontinentálního mistrovství zvyšuje jejich šanci na zisk nějaké medaile. Dosáhnou na ni i ti, kdo by jinak neměli velkou naději. Líp se potom vyjednává se sponzory, atletická reprezentace se může ve své zemi chlubit úspěchy navíc.

Co na tom, že každý druhý šampionát je tak trochu béčkový. Před čtyřmi roky v Helsinkách se poprvé v historii neběžel maraton (však kdo z elity by si ho střihl pár týdnů před olympiádou?), letos byl nahrazen alespoň půlmaratonem. Chodecké soutěže jsou z programu vyřazeny úplně.

Ale čert to vem. Kdyby tohle byl největší problém evropské atletiky, dalo by se nad vším mávnout rukou.

Schválně, všimli jste si, která země byla na letošním ME čtvrtá nejúspěšnější? Bylo to Turecko. Před dvěma roky bralo jednu bronzovou medaili, teď cenných placek bylo dvanáct, z toho čtyři zlaté. Asi tušíte, že nečekaný progres není důsledkem jedinečné metodiky a nových tréninkových postupů. Nechme pro tentokrát stranou známé kvality tureckých lékařů. Tady se šlo za štěstíčkem ještě jinou cestou. Napoví pohled do výsledkové listiny: o medaile se postarali keňští vytrvalci, jamajský sprinter, kubánský překážkář, ázerbájdžánský sprinter… Turecký svaz totiž nakupuje posily podobně jako fotbalový klub.

Nic nového pod atletickým nebem. Na začátku tisíciletí podobným způsobem lákaly keňské atlety Bahrajn a hlavně Katar, který údajně za Stephena Cherona zaplatil milion dolarů. K němu se přidali i další krajané. V Kataru si malovali, jak se stanou atletickou velmocí, ale plány příliš nevyšly. Cherono, známý už jako Saif Saíd Šahín, se sice stal dvojnásobným mistrem světa ve steeplu, vytvořil i světový rekord, ale to bylo asi tak všechno. Ještě se k němu přiblížil maratonec Richard Yatich alias Mubarak Hassan Shami, který v roce 2006 vyhrál PIM a v další sezoně byl druhý na mistrovství světa.

Bilance katarských nákupů není příliš blyštivá: dva tituly mistra světa, na olympijských hrách nula. Nejvíc úspěchů země z Perského zálivu sbírala na Asijských hrách. Většina naturalizovaných keňských běžců se brzy vrátila domů, protože funkcionáři po nich chtěli, aby skutečně žili v Kataru a dodržovali pravidla islámu, což jim moc nevonělo.

Turci se katarskou cestou vydali zhruba před pěti lety. Modelovým případem je letošní mistryně Evropy na 5000 i 10 000 metrů, kterou se stala Vivian Jemutaiová soutěžící pod pseudonymem Yasemin Canová (na fotce uprostřed). Do Turecka se přestěhovala loni v březnu, už v květnu 2015 získala občanství a od letošního března může reprezentovat. Po pouhých deseti měsících! Spolu s ní „přestoupila“ Mirriam Jepchirchir Maiyová, dnes Meryem Akdová, která v Riu poběží steeple a pětku.

K ještě větší dokonalosti vše dotáhl Amos Kibitok, letos jako Aras Kaya stříbrný ve steeplu. Před třemi roky z Keni, kde neviděl velkou šanci uplatnit se v reprezentaci, odešel do Ruska. S nadějí, že získá občanství a bude hájit jeho barvy. Trénoval v Kazani, objížděl místní šampionáty. Když však loni propukl dopingový skandál a bylo zřejmé, že Rusko bude vyřazeno z mezinárodní scény, domluvil se s tureckým svazem. Pas obdržel 18 dnů před ME v Amsterdamu! Stejným způsobem na to šel Evans Kiplagat (osobák na půlmaraton 59:56). Ruskou stopu po zmíněných problémech opustil a v dubnu získal ázerbájdžánské občanství.

Možná si řeknete, že v evropské atletice jde o celkem rozšířenou věc. Naštěstí zatím tolik ne.

Tohle je totiž jiný případ než somálský rodák Mo Farah, který ve Velké Británii žije od dětství.

Tohle je jiný případ než Wilson Kipketer, který do Dánska přišel v osmnácti letech jako student a rozhodl se tam usadit.

Tohle je jiný případ, než když Francii reprezentují potomci přistěhovalců z Alžírska či Maroka.

Tohle je jiný případ, než když izraelskou vytrvaleckou reprezentaci téměř výhradně tvořili Falašové, tedy Židé z Etiopie, kteří byli repatriováni z humanitárních důvodů.

Tohle je vypočítavý nákup hotových profesionálních sportovců, kteří k nové zemi nemají žádný vztah, neznají její jazyk a dost by se asi zapotili při odpovědi na otázku, jak se jmenuje hlavní město Turecka. Nepomáhá to rozvoji atletiky jako celku ani rozvoji turecké atletiky. Pomáhá to pouze zviditelnit jeden docela nevábný režim.

Pokud jste se dívali na mužskou desítku v Amsterdamu, asi jste taky došli k závěru, že to byla nuda jako už dlouho ne. Od začátku se utrhli dva Keňané v tureckých barvách a v cílové rovince si to rozdali o titul. Fraška. Matný dojem byl ještě podtržený tím, že ve finále místo tradičních 24-26 borců startovalo pouze jedenáct běžců…

Pokud existují země s benevolentní procedurou udělování občanství, o to přísnější by měla být IAAF při schvalování práva reprezentovat. Jako to funguje v jiných sportech. Ideální by bylo čtyřleté moratorium, zahrnující jedny olympijské hry. Jinak evropská atletika bude dál pomalu odumírat. Její šampionáty se stanou nudnou přehlídkou žoldáků z Východní Afriky a Karibiku, kteří budou měnit občanství podle okamžitého kalkulu. Někdejší královně sportu bude ubývat členská základna, prestiž, vážnost i popularita.

Netřeba si přeci k dopingu vyrábět další problém.

8 Comments

  1. Souhlasím, rozhodně nepatřím mezi ty lidi, kteří by nějak prosazovali jakousi domnělou “rasovou a etnickou čistotu” (a vůbec jsem třeba nechápal, pro někteří “fanoušci” pískali na fotbalistu v dresu ČR – Thea Gebre Selassieho), nicméně když už něco reprezentuji, tak bych k tomu měl asi mít nějaký vztah, vědomí sounáležitosti.

    Ono by pak vůbec pořádání nějakého mistrovství Evropy asi postrádalo smysl.

  2. Pekne napsane. Snad bych jen jeste doplnil, ze Turecko ma 97% uzemi v Asii a v Evrope jen 3%. Takze by melo byt na uplne jinem mistrovstvi… 🙁

    • Tohle je to nejmenší. To vychází z nějaké sportovní tradice a politických ohledů, podobně jako Izrael nebo některé bývalé země SSSR, které jsou také víc v Asii než v Evropě. A nebo ve fotbale, kde Austrálie hraje mistrovství Asie a USA s Mexikem zase mistrovství Jižní Ameriky.

    • To je uplně irelevantní, mistrovství evropy se neúčastní státy, ale reprezentace národních atletických svazů. Nerozhoduje tedy, kdy daný stát leží, ale členem jaké mezinerádní (evropské, asijské…) federace daný svaz je. Ostatně tyto svazy a federace (asociace) jsou jen soukromoprávními sdruženími osob a nikomu nebrání založit jim konkurenční spolky a přijímat si členy podle vlastních pravidel

  3. So vsetkym hore uvedenym suhlasim. Ale co sa s tym da (efektivne/realne) robit ? Aky casovy test zvolit ? Kolko bodov z testu znalosti “domoviny” ? Dnesny svet sa meni tak rychle, narody sa miesaju a premiestnuju tak rychle ze je to boj s veternymi mlynmi. Tym netvrdim ze sa s tym nema nic robit. Na Slovensku svojho casu rychle prijali rusku biatlonistku a bola z toho olympijska medaila. Je Ruska OK ale Kenanka by nebola ? Vyrazne vecsi problem vnimam vsadepritomny doping. Teda aspon Rudo to tvrdi. Takze to asi bude pravda 🙂

    • Jak si jednotlivé země nastaví pravidla pro udělování občanství, je samozřejmě jejich věc. Co se týče benevolence i časové lhůty.

      Ale IAAF může zpřísnit pravidla pro povolení reprezentovat novou zem na vrcholných akcích. Třeba v hokeji platí, že dotyčný hráč musí v nové zemi hrát minimálně tři roky ligu, tedy tam nějakým způsobem žít. V atletice by měl nastavit podobný systém: například že smí sportovec reprezentovat až čtyři roky po udělení občanství. Tím by zmizelo účelové rozdávání občanství půl roku před olympijskými hrami, jak jsme toho svědky letos, kdy je dotyčnému jedno, jestli z něj bude Rus, nebo Turek.

  4. K tématu jen krátká trochu úsměvná historka: před x lety si jihoafrický diskař Frantz Kruger (na sklonku své kariéry) vzal za manželku finskou trojskokanku, rozhodli se žít ve Finsku a tak požádal o finské občanství a možnost reprezentovat Finsko. Velmi se mi líbilo, když byl už jako reprezentant Finska během nějakého mistrovství požádán o rozhovor do finské TV a reportér na něj mluvil finsky, omlouval se mu a povzbuzoval ho v úsilí hledat správná finská slovíčka – Kruger se zapotil možná víc než při závodě 🙂

  5. Krasne napsano. Na teto praxi je strasne prave to, ze ti lide nemaji zadny vztah ke sve domovine (osobne bych hadala, ze nekteri nenajdou TR ani na mape). A tim zcela chybi lokalni hrdinove. Turecke dite se proste nestotozni s nejakym cizakem v jejich dresu, nema priklad, ktery by chtelo nasledovat, nema duvod se sportu venovat. Vsichni vime, jak jsou priklady “local heros” duleziti, jak moc se po uspesich nasich zvysil zajem napr. o biatlon. Turci obecne nemaji velky vztah ke sportu, moc mu neholduji, hybe se opravdu mala cast populace. A detem, ktere by ten sport preci jen nejak tahnul, tak rezim, co bere sport jako politickou propagandu, vzkazuje “nejste pro nas dost dobri. Mozna mistni, ale nemame zajem. Chceme sampiony, ne mistni snazivce”.
    Bohuzel turecka praxe povolena IAAF zcela pokazila ME a ano, je to likvidace evropske atletiky.

Napsat komentář

Your email address will not be published.