Podvodnice, která byla osm dnů vítězkou Bostonu

1177 přečtení

Boston, 21. dubna 1980. Do cílové rovinky na Boylston Street vběhla žena ve žlutém tričku Adidas a startovním číslem W50 a za jásotu publika pospíchala vstříc nečekanému vítězství na nejslavnějším maratonu světa. Jmenovala se Rosie Ruizová, pocházela z Kuby a pracovala jako účetní v newyorské firmě Metal Trading Inc.

Její běh nepřipomínal elitní atletku – ale ruku na srdce, kdo z nás by pár metrů před cílem dostal desítku za styl? Nebyla ani hubená a šlachovitá, jak už i šampionky té doby bývaly, její nohy nebyly samý sval. To už malinko podezřelé bylo, ale nikdo tomu ještě nevěnoval velkou pozornost.

Boston oslavoval novou hrdinku. Neznámou vítězku, která časem 2:31:56 vytvořila nový traťový rekord a zároveň zaběhla třetí nejrychlejší čas historie ženského maratonu, za Gretou Waitzovou a Joan Benoitovou. Sport má podobné „Cindarella stories“ rád.

V cíli se jí únavou podlamovala kolena a museli ji odvést dva policisté.

V následném rozhovoru pro televizi nebyla schopna zareagovat na dotazy o tréninky („Co jsou to intervaly?“) a důvodech nečekaného zlepšení během půl roku o 25 minut. Jen podotkla, že nemá žádného trenéra a připravuje se sama. Na tiskové konferenci, kde seděla vedle vítěze mužského závodu, americké legendy Billa Rodgerse, si zase pochvalovala, že hned jak ráno vstala, cítila v sobě spoustu energie – a proti i vyhrála.

O další dojmy se podělila ve večerní talk show i dalších rozhovorech. Byla slavná a obletovaná. Ovšem jenom osm dnů.

Potom se indicie, že asi nebude tou pravou vítězkou, proměnily v jistotu. Nikdo ji na trati neviděl, nezaznamenal ji žádný fotograf, neznala podrobnosti z bostonské trati (třeba o pištících studentkách z Wellesley College), neměla ponětí o svých mezičasech.

Ruizová byla diskvalifikovaná, první místo bylo přiznané kanadské vytrvalkyni Jacqueline Gareauové – a Bostonský maraton se musel potýkat s největším skandálem své bohaté historie. Jak se navíc zjistilo, neměla stát ani na startu, protože podváděla i při Newyorském maratonu v roce 1979, kdy si časem 2:56:29 vybojovala limit. V obou případech využila stejného, jednoduchého triku: krátce po startu sedla na metro a jela k cíli. V Bostonu se na trať vrátila až asi kilometr před cílem.

„Můžu upřímně říct, že je to druhý nejsmutnější den mého života,“ prohlásila po oznámení o diskvalifikaci. „Horší to bylo jenom, když mi bylo osm let a musela jsem na Kubě nechat svého otce.“

Medaili pro vítězku odmítla vrátit. Trvala na tom, že celý závod běžela a je na ní páchána nehorázná křivda. Dokonce byla ochotna podstoupit test na detektoru lži. Tvrdila, že si ji nikdo na trati nevšiml možná kvůli krátkému sestřihu…

Po bostonské ostudě zmizela z veřejného života. Zaměstnavatel, jehož logo měla na hrudi a který ji zaplatil cestu do Bostonu, ji propustil. Odstěhovala se tedy na Floridu a jenom čas od času probleskly zprávy, že tady byla odsouzena za defraudaci a jindy zase kvůli prodeji kokainu.

Její jméno přesto nezapadlo. V americkém sportovním prostředí se stalo synonymem podvodu, dokonce zdomácněla fráze „doing a Rosie.“ Každý rok se v souvislosti s Bostonským maratonem její jméno připomíná, dostalo se do spousty běžeckých knih. A když loni v červenci v 66 letech zemřela na rakovinu, opět se ve velkém vrátila na stránky sportovních rubrik.

Jak prozradil jeden z jejích blízkých přátel, s odstupem doby se mu přiznala, že tehdy v Bostonu opravdu podváděla. Ale špatně si prý vypočítala okamžik návratu na trať. Netušila, že před ní neběží žádná žena a že je tedy virtuálně první.

Kdo ví, kdyby doběhla čtvrtá nebo desátá, nikdy by se na její podvod nepřišlo a běžecký svět by měl o jednu velkou story méně.

Napsat komentář

Your email address will not be published.