Petr Válek: Po kolapsu na Spartathlonu vidím svět jinak

1989 přečtení

Říká o sobě, že se nepovažuje za běžce a už vůbec ne za atleta. A že soupeření s ostatními mu je vlastně nepříjemné. Ale když se podíváte na výsledky ultramaratonce Petra Válka (45 let), zjistíte, že běhat umí daleko i rychle a že ze soupeření s druhými už dokázal vytěžit řadu hezkých výsledků.

Je například mistrem republiky na 24 hodin, skončil druhý v nejdelším evropském jednorázovém závodě Milán-San Remo (285 km) a při nedávné čtyřiadvacetihodinovce v Bad Blumau se výkonem 241,990 km dostal na dvanácté místo českých historických tabulek. Na kontě má také tři úspěšné účasti na Spartathlonu. A jednu dramaticky neúspěšnou – i to však byl v jeho běžeckém příběhu důležitý předěl, jak se dozvíte z našeho rozhovoru.

Pokud dobře počítám, běhat jsi začal celkem pozdě, v šestatřiceti letech, a k ultra ses dostal až ve čtyřiceti. Bereš to jako handicap, nebo v tom vidíš i nějaké výhody?
„Handicap je to určitě v tom, že nemám atletickou průpravu. Neumím se pořádně rozcvičit, neumím běžeckou abecedu, nemám správnou techniku běhu. To jsou věci, které jsem dlouhé roky hledal, aby to aspoň co nejmíň bolelo, abych se nezranil. Na druhou stranu lidi, co se atletice věnovali od dětství nebo běhali dlouhé tratě už po dvacítce, bývají opotřebovanější a mají za sebou spoustu zranění, bolístky, které já třeba nemám. Tím, že jsem začal běhat až v šestatřiceti, je moje tělo z předchozího života opotřebované jinak, ne ale po stránce anatomické, nemám zničené svaly, klouby.“

Jaké vlastně byly tvoje běžecké začátky? Byl to ten klasický případ, že jsi po deseti minutách musel zastavit, protože jsi nestačil s dechem?
„To úplně ne. Když to vezmu trochu zeširoka, tak ke sportu jsem měl od dětství blízko. Jako kluk jsem hrál fotbal, v zimě hokej, denně jsem byl na hřišti. Na základce jsem dokonce vyhrával patnáctistovky, bez nějaké průpravy. Časy nebyly nic extra, určitě přes pět minut, ale stačilo to, abych mohl školu reprezentovat na závodech. Mojí výhodou bylo, že jsem si uměl rozložit síly, což je i talent nutný pro ultra. Uměl jsem odhadnout, jakým tempem začít. Ostatní vystřelili, utekli mi o půl kola, ale pak odpadali a já někdy vyhrál skoro z posledního místa. Na druhé straně už tenkrát jsem byl pomalý a při šedesátce za mnou končil akorát jenom kluk, co vážil pomalu dvakrát víc než já. To bylo dost frustrující. Ale úplně nejradši jsem měl kolo. Zamiloval jsem si ho a vysnil jsem si, že se stanu profesionálním cyklistou.“

Jak se tvoje cyklistická láska projevovala?
„První kolo jsem dostal ve dvanácti a hned jsem zkoušel, jak daleko na něm dojedu. Nejdřív za vesnici, za dvě vesnice, pak jsem zjistil, že dojedu do nejbližšího města a že ty vzdálenosti se mi postupem doby hodně natahujou. Bavilo mě to a myslím, že mi to i šlo. Měl jsem rád dlouhé, táhlé kopce a zkoušel jsem, jestli jsem schopný je vyjet v nějakém tempu v sedle. Rval jsem to a křičel u toho. Neměl jsem ponětí o tréninku, o cukrech, o ničem. Byla to zkrátka skvělá zábava.“

Jezdil jsi sám, nebo jsi to zkusil v nějakém oddíle?
„Sám. Jsem totiž z hudební rodiny, všichni se u nás zaobírali vážnou hudbou a sport nikoho nebral. Radši jsem ani rodičům neříkal, kolik jezdím, aby mi to nezakázali. Když jsem se teď po letech díval do tréninkového deníku, viděl jsem, že jsem třeba ujel 100 kilometrů rychlostí 32-33 km/h, což na patnáctiletého kluka, na kovových rámech a pologaluskách, je docela rychlé. Studoval jsem gympl s tím, že až mi bude osmnáct, osamostatním se a budu se cyklistikou živit. Prostě takový ten dětský sen.“

Co k jeho splnění chybělo?
„Zdraví. Začalo léto 1992, to mi bylo sedmnáct, měl jsem mezi třeťákem a čtvrťákem – a onemocněl jsem rakovinou. Tak jsem z tohohle obláčku, kdy jsem si plánoval, jak celé léto budu pilně trénovat na kole, tvrdě spadl na zem. Prodělal jsem tři operace, a když jsem se v září vrátil do školy, nevyšel jsem do patra. Vážil jsem 53 kilo. V sedmnácti letech jsem tedy všechny sportovní sny uložil do krabičky, zatlačil ji někam daleko…a začaly mejdany, flámy, marihuana. Pak jsem dokonce deset let kouřil. Přestal jsem s tím ve třiceti, ale velmi brzy jsem nabral váhu a najednou měl 95 kilo. To už bylo moc, fakt mi nebylo dobře. A rozhodl jsem se, že zhubnu. Povedlo se mi to, shodil jsem nějakých dvacet kilo během čtyř, pěti měsíců.“

S pozoruhodnou trofejí za nedávné vítězství v závodě na 24 hodin v rakouském Bad Blumau

Jak jsi to dokázal?
„Jednak jsem míň jedl a jednak jsem chodil do práce i z práce, ale opravdu ostrou chůzí, že když jsem přišel domů, musel jsem se jít vysprchovat. Pak někdy ve třiatřiceti mě dodatečně semlely záležitosti kolem mojí choroby, kterou jsem o pár let dřív taky zamknul do šuplíku. Trpěl jsem šílenými úzkostmi, doma tři děti a čekali jsme čtvrté, nespal jsem…Hodně zlé období. Nicméně při tom pohybu – jezdil jsem taky na inline bruslích, dokonce jsem dvakrát dal maraton v Berlíně – jsem zjistil, že úzkosti nemám. No, a v roce 2010 před dovolenou ve Španělsku jsem v Brně šel kolem prodejny Adidasu, vlezl dovnitř a koupil si běžecké boty. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Vzal jsem si je s sebou, že zkusím u moře běhat. A tak jsem začal. Nejdřív vzdálenosti 6 až 8 kilometrů, tempo kolem 5:00, 5:20, s vypláznutým jazykem – ale strašně mě to nadchlo. Po čtrnácti dnech takového pobíhání už jsem samozřejmě chtěl uběhnout maraton, neexistoval menší cíl. To se mi povedlo další rok na jaře v Bratislavě (4:15), pak vzápětí o dost líp v Praze (3:44). Takhle jsem běhal maratony, posunul se až někam k 3:20, ale dál jsem se nebyl schopen dostat. A navíc to nikdy nebylo příjemný.“

Co tě postrčilo k ultra? Byl to právě ten pocit, že v maratonu už by ses výkonnostně posouval obtížněji?
„Předně mě dřív ani nenapadlo na ultra pomýšlet. Vždyť jsem měl co dělat, abych uběhl maraton. Pamatuju si, že když Dan Orálek běžel první Spartathlon v roce 2011 a skončil pátý, nějak okrajově jsem to zaregistroval a říkal si: proboha, co je tohle za magořinu… Nakonec jsem se k ultra dostal přes kamarády z iThinkBeer. Začal jsem s touhle partou chodit do hospody a brali mě sebou i na nějaké akce, třeba jsme v Jizerkách běželi 60 kilometrů. Nevěděl jsem, co se na tom 43. kilometru může stát, třeba umřu, já nevím. Ale nic se nestalo. Běžel jsem dál, a i když jsem byl unavený, viděl jsem, že ostatní na tom jsou podobně. A když jsem se otrkal, všiml jsem si, že na 30. nebo 40. kilometru jsem na tom vlastně o dost líp než oni. Začal jsem tedy přemýšlet, co s tím.“

A takhle přímo se zrodila cesta k první čtyřiadvacetihodinovce? Tu jsi běžel už v roce 2014.
„Ten nápad vznikl v hospodě po ikstém pivu. Ostatní tam vykřikovali, že poběží přes Alpy a Pyreneje, ale mě na horách není nikdy dobře. Na procházku dobrý, ale s běháním je to horší. Někdo mluvil i o Kladnu, tak jsem řekl, že to je super, tam se přihlásím. Druhý den jsem potom všechny obvolával, jestli jsem to fakt říkal…No, a tak jsem běžel. Protrpěl jsem to strašně. Zvládal jsem tehdy 60-70 kilometrů týdně, a teď taková nálož. Uběhl jsem asi 133 kilometrů. Týden jsem měl nateklá kolena, ale opravdu stylem, že jsem je měl dvakrát tak velká. Nicméně jsem pochopil, že jsem schopen přes noc fungovat, nemám problém se spánkem ani mentální únavou. Tehdy jsem se rozhodl, že se na další rok připravím líp. A v roce 2015 jsem tam už byl z Čechů druhý za Radkem Brunnerem, dal jsem přes 210 kilometrů, což pro mě byl obrovský šok.“

Jak jsi v ultramaratonských začátcích trénoval?
„Bylo to úplně obyčejné nabíhání kilometrů, tempo většinou od 5:20 do 5:45, jen výjimečně něco rychlejšího. Což bylo i tím, že jsem neměl výkonnostní ambice. Ještě v roce 2015 jsem se vypravil na stomílovku do Dánska, to byl pro mě další důležitý závod, a jediným mým cílem bylo, abych ji doběhl. Nakonec jsem byl třetí, čas těsně pod šestnáct hodin. Teprve pak jsem začal přemýšlet, kam bych se mohl posouvat. Zajímalo mě, kde jsou moje hranice.“

Nakonec ses posunul tak, že jsi po dvou letech s ultra stál na startu Spartathlonu…
„Už předtím jsem si dal Ultrabalaton, to je 221 kilometrů, ale všechno jsem směřoval do Řecka. Krásný bylo, že se mi na cestu a startovné složili k narozeninám kamarádi z iThinkBeer. Tehdy to pro mě byla dost velká částka, kterou bych nedal dohromady, protože děti byly ještě malé a manželka byla na mateřské. Oni vybrali asi tři čtvrtiny sumy, kterou jsem potřeboval. To byl možná nejhezčí moment z celého mého běhání. Cítil jsem se i jako jejich reprezentant a nechtěl je zklamat. Zaběhl jsem to tenkrát za necelých 32 hodin. Pět kilometrů před cílem jsem se ještě na nějaké pumpě převlíkal, abych běžel cílem v klubovém tričku. Bylo to krásný, byl to vlastně nejhezčí Spartathlon.“

Kdy jsi změnil trénink k nějaké strukturovanější formě?
„To až pod vlivem Radka Brunnera. Hodně se o běhání bavíme, tak jsem chtěl taky leccos vyzkoušet. Tedy ne že bych se snažil kopírovat jeho tréninkové postupy, to bych se odrovnal, ani bych to nezaběhl. V roce 2018, kdy se mi povedlo Kladno (234 km), jsem do toho už víc dával rychlost. Ne vždycky to ale šlo snadno. Aniž bych to věděl, už tenkrát jsem měl problémy s krevním tlakem, při zátěži mi tuhly svaly, nebylo to ono, tak jsem z té rychlosti vždycky couvnul. V tréninku jsem sice běhal dvoustovky nebo kilometry, ale byl jsem zhuntovanej, hučelo mi v hlavě. Nebo loni, kdy jsme jezdili tréninkově vybíhat Ještěd, jsem při jednom seběhu málem omdlel, jak se mi motala hlava. Musel jsem zastavit a přidržet se stromu. To bylo varování a skončilo to kolapsem na 108. kilometru loňského Spartathlonu.“

To varování jsi, zdá se, nebral tak vážně…
„Ale měl jsem ho tak brát. Tlak je bohužel mizera v jedné věci. Byl jsem několikrát u doktora, měl jsem ho normální nebo jenom lehce zvýšený, ale potom jsem šel čtyři dny před Spartathlonem na zátěžové testy a tam to bylo špatný. Měl jsem ho kolem 160 a vůbec neklesal. Varovali mě, ale nevěděl jsem, co s tím. Říkal jsem si, že jsem třeba byl jenom nervózní, proto mi tlak vyletěl. Kdyby mi řekli, že to může skončit otokem plic, Spartathlon bych rozběhl jinak, nebo bych ho možná ani neběžel, nevím. Ale riziko jsem nebral na lehkou váhu. Říkal jsem si, že hned po návratu půjdu k doktorovi. Jenže když se člověk na něco půl roku chystá, nechce to tři dny před startem vzdát. Byla to prostě špatná situace. V Řecku jsem samozřejmě na všechno zapomněl a rozběhl to, jako by se nechumelilo.“

Kdy se ti tam udělalo špatně? Někde za Korintem?
„Už před Korintem (81. km) jsem cítil, že něco není v pořádku. U takového typu ultra je důležité, aby člověk dokázal myslet, i když je mozek unavenej. Je to jiné než při čtyřiadvacetihodinovce, kde máš support, ten spoustu věcí ohlídá, jako je třeba jídlo a pití. Tady si všechno musím hlídat sám, nemám žádnou zpětnou vazbu. Takže jsem se byl pořád schopen anglicky bavit s lidma na občerstvovačkách, když se ptali, jestli jsem v pořádku, přesto si od 90. do 108. kilometru nepamatuju skoro nic. Jenom ten závěr, kdy jsem cítil, že půjdu na zem. Mimochodem, existuje záznam, a je to dost strašný pohled…“

Cestu do nemocnice jsi vnímal?
„Vybavuju si, jak jsem spadl, byl tam náraz, lidi okolo. Pak se objevila nějaká komisařka nebo doktorka, která mě přemlouvala, ať podepíšu papír, že odstupuju ze závodu. Podepsal jsem, nastoupil do autobusu a pak mám v hlavě, že mě vyložili někde na občerstvovačce, tam jsem ležel…a potom mám vokno. Probral jsem se až na lůžku. Dělali mi CT mozku a nevěděli moc, co se mnou.“

Jak ses v té chvíli cítil?
„Paradoxně když jsem se v noci probudil, bylo mi už dobře. Nad ránem mi vytáhli i kanyly. Ale neměl jsem mobil, nevěděl jsem, kde jsem. Až druhý den odpoledne se v nemocnici objevili Martin Plachý s Petrem Tchabbou, kteří dělali support Danovi a nějak se dozvěděli, kde jsem. To jsem byl hodně rád. Mně už vlastně nic nebylo, podepsal jsem revers, a když jsem za dva dny v Aténách běžel deset kilometrů, byl jsem v pohodě.“

Diagnóza zněla otok plic. Neříkal sis v těch dnech, že už možná riskuješ moc, že máš přeci i běžný život, jsi manžel, rodič…?
„Tyhle hlasy jsem samozřejmě slyšel, říkalo to hodně lidí. Ale… Běh prostě pro mě není jenom závodění, je to i životní styl. V tu chvíli jsem se hlavně bál, že nebudu běhat vůbec, protože tuhle situaci jsem už jednou zažil s kolem. Hodně mi to tehdejší dobu připomnělo. Jeden den je člověk silnej a druhej den je…ve sračkách, to asi nejde říct jinak. Z toho jsem měl strach.“

Jak ses z toho všeho dostal?
„Měl jsem štěstí na kardioložku dr. Hanku Štefaničovou, které mi udělala testy a zjistila příčinu. Tím pádem se vysvětlilo i to, proč jsem ztrácel vědomí a nějakou integritu už během závodu. Mě třeba nenapadlo si na deset minut sednout. Fakt jsem se zacyklil v tom, že jsem šel pořád kupředu, za každou cenu. Tohle bylo hrůzostrašný, ta zkušenost se sebou samým, že jsem tělu neřekl DOST. Těžký memento. Hanka říkala, že hlavní je vyřešit tlak, a pak se uvidí. Od listopadu jsem tedy začal brát prášky na hypertenzi a naštěstí zabraly hned, to byla obrovská úleva. Dost se mi zlepšila nálada a najednou jsem zjistil, že jsem jiný člověk než předtím, že i ten svět vidím jinak. Je až neuvěřitelné, jak to funguje. Začal jsem tedy zase běhat, do nějakých 120-125 tepů. V únoru mě čekal důležitý zátěžový test a dopadl dobře, byl jsem na úplně jiných číslech než v listopadu.“

V roce 2019 doběhl Petr Válek druhý na závodě z Milána do San Rema

Musel jsi kvůli vysokému tlaku změnit i životosprávu?
„Určitě. Jedna věc jsou prášky a druhá věc, která mi byla doporučená, bylo zhubnout. Celé roky jsem měl v těle osmnáct procent tuků, teď nejsem ani na pěti procentech. Od loňska jsem shodil osm kilo. Ale není to tak, že bych musel úplně překopat životosprávu a byl na dietě. Spíš si dávám pozor, abych neměl moc sacharidů, a ono to stačí. Jím normálně, akorát si hlídám, co jím.“

Kdy sis řekl, že jsi zpátky a že si můžeš stavět zase nějaké sportovní cíle?
„Snažil jsem se to od začátku brát pozitivně, ať už z toho bude závodění, nebo jenom nějaké pobíhání pro radost. V prosinci jsem s kamarádkou Jitkou Jeníkovou šel Pražskou stovku, kde jsem jí dělal support – a čekal jsem. Objemově jsem běhal na pohodu, a když mi v únoru vyšly dobře testy, dodalo mi to strašnou energii a vlastně jsem si celé jaro běžecky užíval. Že třeba můžu běžet kilák pod čtyři minuty, opakovaně, a dělat takový zvěrstva. Bavilo mě to, i když to bolí. Protože když máš týdenní objem 160 kilometrů, v tom dvakrát tempový běh a jednou úseky desetkrát kilák, je to dost těžký. Ale zase jaro díky koronaviru takovému tréninku přálo. I na regeneraci bylo dost času, to se asi jenom tak opakovat nebude.“

Měl jsi klasicky home office?
„Ne, jezdil jsem do práce, ale nebylo jí tolik jako dřív. Využíval jsem i toho, že dělám za Prahou, tak mě neomezovaly nějaké roušky. Běhal jsem kolem Kladna po polích, žádné přeplněné cyklostezky. Na krku jsem měl šátek, a když jsem dvakrát za dvě hodiny náhodou někoho potkal, jenom jsem si ho přetáhl přes ústa a byl klid.“

Když se na jaře rušily závody a nevědělo se, kdy se budou konat nějaké další, hodně běžců ztratilo cíl a trochu i motivaci. Jak jsi to měl ty?
„Jarní přípravu jsem směřoval na dubnovou čtyřiadvacetihodinovku v Basileji, ale ta se zrušila. To bylo dost krutý, proto jsem vsadil všechno na jednu kartu, že v červenci musím něco běžet. Kladno (25. července) byla pojistka pro případ, že by bylo zakázáno cestovat do zahraničí, ale spíš jsem chtěl něco na začátku měsíce. Původně to měl být závod v Německu, kousek cesty z Prahy, ale ten taky zrušili. Potom i další. Vyšel až Bad Blumau v Rakousku, který je sice daleko, ale díky za něj. Už jsem to úsilí a naběhané kilometry šponoval devět týdnů, bylo to na hraně snesitelnosti, a nechtěl jsem to přenášet ještě další tři týdny. Na druhé straně jsem možná díky tomu byl připravený o něco líp, než bych byl v Basileji.“

V Bad Blumau jsi vyhrál, natočil jsi 241,990 km. Hezký happy end skoro desetiměsíční cesty od kolapsu na Spartathlonu.
„Z hlediska okolností, které mě tam potkaly, to byl určitě nejtěžší závod, protože jsem ho rozběhl s ambicí překonat 240 kilometrů. Po čtyřech, pěti hodinách mě chytly křeče a trvalo to asi čtyři hodiny, až do soumraku. Bylo to fakt hodně bolavý. Pronásledovalo mě to dalších šestnáct hodin, ale nesměl jsem zastavit a musel držet tempo, abych náskok na vysněný výkon neztratil. Nakonec se to podařilo.“

Čím pro tebe byla hranice 240 kilometrů důležitá?
„Tím, že když čtyřiadvacet hodin vydržíš běžet šest minut na kilák, už se dá říct, že je to běh. Myslím, že to má hodnotu i pro atlety, kteří jinak na kratších vzdálenostech běhy pomalejší než 4:00 neuznávají. Navíc lidí, co zvládli 240 kilometrů, moc nemáme. Dokázalo to v 80. až 90. letech několik vynikajících běžců generace kolem Tomáše Ruska, teď Radek Brunner, Ondra Velička, Jirka Horčička, Martin Hokeš a v Bad Blumau jsem se k nim přidal já. To mě hodně těší.“

S Radkem Brunnerem při letošním zdolávání Prominentních vrcholů Lužických hor.

Když zmiňuješ Radka, vím, že jste kamarádi, občas spolu trénujete, dělali jste si vzájemně support. Čím ještě je pro tebe důležitý?
„V první řadě bych se bez něj na tuhle výkonnost vůbec nedostal. A nejen já. On pro české ultra udělal strašně moc. Ne jen po technické stránce, že má obchůdek s běžeckými věcmi, všechny je testuje, ať už gely, na které skoro všichni běháme, nebo boty, a pomáhá nám touhle formou. Druhá věc je mentorská podpora, která je neocenitelná. Radek má spoustu zkušeností, je ochotný se o ně podělit, a taky umí člověka pěkně vyhecovat. Loni mi s manželkou Janou dělal support na Milán-San Remo… Já jsem úplně jinej než on, jsem ve svojí bublině už týden před závodem a pak i na trati. To Radek, když běží, tam má emoce. Bylo nádherný, jak prožíval můj závod, kterej si taky odtrpěl, a kolik emocí jsem na něm viděl. Strašně si přál, abych uspěl, přemlouval mě, ať nepolevuju, tlačil na mě a pak mě i táhnul jako pacer. Tohle byl další úžasný běžecký zážitek.“

Nevnímáš ho už i jako soupeře? Tedy ne ve smyslu nějaké rivality, ale jestli si neříkáš, že by bylo fajn ho výhledově i porazit.
„Ne, to vůbec. On je výkonnostně někde jinde. A já vlastně nějaké soupeření na trati ani moc rád nemám. Například v Bad Blumau jsem se do půlky trati nezajímal, jaké je pořadí. Bylo mi to jedno. Soustředil jsem se na svůj výkon, na těch 240 kilometrů, ostatní mě nezajímali. Samozřejmě když vyjde hezké umístění, je to prima, ale hlavní věc to není.“

Jaké budou tvoje další ambice na čtyřiadvacetihodinovce?
„I když se mi teď závod podařil, vidím, že je tam rezerva. Nevím, jak velká, ale je tam. Myslím, že kdybych v Bad Blumau neměl křeče, někam ke 250 kilometrům jsem se mohl dostat. On to totiž nebyl výpadek jenom na ty čtyři hodiny, ale i potom jsem s nohama po křečích běžel pomaleji tak o 10-15 vteřin na kilometr. Chtěl bych to ještě zkusit, a když to vyjde, bude to fajn.“

Už třikrát se takhle Petr Válek dotýkal sochy krále Leonidase ve Spartě

Nikomu z nás roky neubývají a jednou přijde okamžik, kdy se běhání přestaneš věnovat dvanáct nebo čtrnáct hodin týdně, ať z jakýchkoli důvodů. Přemýšlíš už o tom?
„Ano i ne…Dost jsem o tom přemýšlel loni na podzim. Je samozřejmě důležité zmínit, že mám velkou rodinu, mám velice tolerantní ženu, která má s mým běháním trpělivost, protože ultra není jenom o tom, že za týden odběhám dvanáct, čtrnáct hodin. To by ještě tak nebolelo. Ale zbývající čas je člověk utahanej a nepoužitelnej. A nechci Radčinu toleranci šponovat nad únosnou mez. Druhá věc je, že za posledních deset let jsem přečetl sotva tři knížky. Dřív jsem sledoval filmy, mám doma kolekci dánské kinematografie od roku 1994 do roku 2010, dělal jsem k nim i titulky. Než jsem začal běhat, měl jsem spoustu zájmů. Teď de facto na nic nemám čas. To jsou limity a oběti, které tomu člověk dává. Myslím, že až nastane chvíle, kdy mě běh nebude naplňovat jako teď, tak ho utlumím a hodím do nějaké normálnější rovnováhy. Říkal jsem to před třema rokama, předloni, loni a ten okamžik ještě nepřišel. Pořád věřím, že můžu jít výkonnostně nahoru. Loni před Spartathlonem jsem už trochu bojoval s vyhořením, ale teď cítím novou energii, tak jsem myšlenky na zvolnění znovu odložil.“

Přesto, umíš si představit, že místo čtrnácti budeš týdně běhat jenom osm hodin a při čtyřiadvacetihodinovce poběžíš třeba jenom na 200 kilometrů, což vlastně může i bolet víc než výrazně lepší výkon z plného tréninku?
„Nevím, jestli bych čtyřiadvacetihodinovku běžel zrovna na 200 kilometrů, ale umím si představit, že bych při Spartathlonu mířil na limit, bez stresu z výsledku. To by mě klidně lákalo. Nejsem totiž moc soutěživej, i když to tak asi nevypadá. Mně závodění není úplně příjemný, protože se bojím, že něco zkazím, že prohraju a že budu zklamaný. Opravdoví šampioni nejen touží vyhrát, ale mají i kuráž prohrát. Myslím si, že to je pro vítězství strašně důležitá vlastnost, a tohle já v sobě nemám. Běhám proto, že mě to neskutečně baví, a mám to rád, běh mě udržuje v dobré fyzické a psychické kondici, dělá mi radost. Výkonnostní cíle jsou pro mě třeba teď důležité, ale je to něco navíc, s čím jsem dřív ani nepočítal. Jednou přijde doba, kdy budu běhat jen tak, možná úplně bez závodů. A běhání mi bude přinášet i tak radost a štěstí.“

Foto: archiv Petra Válka

Napsat komentář

Your email address will not be published.