Osobní rekord čili osobák

32 přečtení
6 minut čtení

Kdybyste mě vzbudili o půlnoci a zeptali se na Pythagorovu větu nebo hlavní město Nigérie, asi bych nevydoloval odpověď, na niž bych mohl být hrdý. Pokud byste však chtěli znát moje osobní rekordy na desítce, půlmaratonu i maratonu, okamžitě bych je ze sebe vysypal. S přesností na vteřiny. A jestli byste hodně stáli o další detaily, přidal bych i datum, místo, počasí, model bot.

Neříkám, že to takhle mají všichni běžci. Ale ti, co se nestydí, že si na startu zapínají stopky a že jim záleží na výkonech, obvykle bývají pečlivými kronikáři svých běžeckých pokroků.

Je to jedna z mála věcí, kterou máme společnou s elitními běžci. Osobní rekordy. Samozřejmě, kvalitu těch našich a jejich dělí úctyhodná vzdálenost, ale řekl bych, že symbolická hodnota je stejná. Jsou důkazem, že jsme něco dokázali, že naše úsilí a třeba i dřina stály za to, že chvíle nepohody v tréninku i bolest při závodě měly smysl.

Absolutní čísla nebývají až tak důležitá. Počítá se POCIT. Jakkoli právě tahle veličina je neměřitelná.

Můj osobák na desítce je přesně o čtyřicet procent horší než osobák Kenenisy Bekeleho (OK, sobě počítám silnici a jemu dráhu), ale nemyslím si, že jeho radost v cíli byla o čtyřicet procent větší. Vlastně si troufám tvrdit, že vůbec nebyla větší. Já sice neběžel čestné kolečko, nehalil jsem se do státní vlajky, nikdo mě (naštěstí) nefilmoval a na mé dojmy nebyl zvědavý zástup novinářů, přesto jsem se cítil jako v rauši. Euforie a nevěřícné kroucení hlavou, jaký že čas jsem ze sebe vymáčkl. V srpnu. Za slunečného odpoledne. Nevyspalý. Z plného tréninku.

Ještě pár dnů se mě ten úžasný pocit držel a já si ho s vděčností hýčkal. Měl to tak i Kenenisa?

I proto si nejraději vybírám závody a disciplíny, kde se dají poměřovat naše nejlepší časy. Ano, pocit zadostiučinění a sladké odměny za své úsilí si můžeme vybrat na jakékoli trase a vlastně každý den, asi všichni máme ve sbírce spoustu závodů, které byly krásné, i když jsme nepřekonali předchozí maximum – ale za sebe říkám, že bez toho statistického razítka to nějak není ono.

Pokud by osobní rekordy byly měřítkem běžeckého štěstí, tak nejšťastnějším běžcem na světě by rozhodně byl americký vytrvalec Dick Beardsley. Třináctkrát za sebou se mu podařilo vylepšit své maximum v maratonu, což je světový unikát a zápis v Guinessově knize rekordů. Začal s časem 2:47:14 a jeho progres se po pěti letech zastavil až na metě 2:08:53. Jenom dva maratony končil s krajně divným pocitem, že nebyl rychlejší než minule. Ale kdo zná jeho životní příběh, ví, že v soukromí příliš štěstí nepotkal. Možná si jeho příděl vyčerpal mezi startem a cílem.

To na mě osobní rekordy občas měly i demoralizující vliv. Nebo přesněji: vidiny osobních rekordů. Stalo se mi několikrát, že jsem kilometr dva před cílem věděl, že pokud mě nepostihne náhlý kolaps, mám nový PB v kapse. Najednou jsem podvědomě ubral plyn. Ne že bych zbytek závodu odklusal, to by z osobáku nic nebylo, ale už jsem vnitřní motor netúroval do tak vysokých otáček. Trochu pud sebezáchovy. Trochu uspokojení, že osobák je na světě a na jeho přesné číselné hodnotě mi právě teď zase tolik nezáleží.

Ale párkrát jsem se při osobáku i rouhal, přiznávám. Vytvořil jsem si nový, přesto jsem byl naštvaný. Mířil jsem totiž výš a nad výsledným časem jsem pak lehce ohrnoval nos. Dneska moc dobře vím, že to byla pitomost.

Osobních rekordů bychom si měli pokorně vážit. Všech. Být na ně pyšní, jak to jenom v té chvíli dokážeme. Protože nikdy nevíme, jestli zrovna tenhle nebyl náš poslední.

Foto: Daniel Orálek

1 Comment

Napsat komentář

Your email address will not be published.