Odstíny podivné sezony

471 přečtení

Bylo to v srpnu, při dovolené v Tyrolsku. Počasí jako z kýčovité pohlednice. Slunce, ale ne vedro, jak jinak ve 1200 metrech nad mořem, k tomu modrá obloha a jenom lehký větřík. Nazul jsem boty a vyrazil na svůj long run.

Okolí jsem moc neznal, tak jsem se napojil na nejbližší Radweg a utíkal směrem k Ehrwaldu. Přes louky, přes pastviny, většinou po cestě z drobného kamení a jemného písku. Párkrát i po mostech přes řeku a pak zase serpentinou z kopce, serpentinou do kopce.

Běželo se úžasně. I když mě lehce znervózňovalo, že jsem už potkal dobře tři stovky cyklistů a možná čtyřicet chodců s hůlkami, ale ani jednoho běžce. Možná si přivstali a vyběhli za rozbřesku, ne až v devět? Nebo pohrdli cyklostezkou a poměřují se s trailovými cestičkami směrem k vrcholům okolních kopců? Nebo se tady vůbec neběhá? Jenom v zimě na lyžích?

Ale pak mi to začalo být jedno. Soustředil jsem se jenom na svůj běh a tyrolská panoramata.

Až jsem se dostal na 14. kilometr a musel udělat otočku. Trochu mi to v té chvíli bylo líto. Měl jsem chuť i sílu pokračovat dál, jenže se zrovna slavil Mariahimmelfahrt a supermarket zavíral už v poledne – a já si nutně potřeboval nakoupit.

Pohled na sporttester mě ujistil, že musím trochu víc přidat a trochu míň se kochat, kilometry stlačit v průměru někam k 5:45, abych stihl ještě doběhnout na hotel pro roušku a nejpozději v 11.50 vcházet do dveří obchodu.

Kvůli tak přízemnímu důvodu jsem snad ještě nikdy při tréninku nepospíchal… Ale povedlo se. Přesně na minutu, jak jsem si vypočítal.

Hned po zmáčknutí hodinek jsem věděl, že tohle byl nejlepší letošní běh a sotva ho něco předčí. Překypoval jsem pocity spokojenosti jako po překonání osobního rekordu. Vím, je to trochu nespravedlivé k dalším běhům, které taky byly krásné, ale k dokonalosti jim něco chybělo. Většinou neokoukané kulisy.

„A sakra, od kdy běhy hodnotím podle toho, jestli jsou hezké, nebo ne?“ napadlo mě vzápětí. S tím mi přeci vždycky pomáhal garmin či podobná zařízení se stopkami, případně výsledková listina. Čísla byla hlavním arbitrem, ne pocity.

Asi důsledek téhle podivné sezony 2020.

Nevím, třeba je to obecnější jev, že si vlivem dobře známých vnějších okolností hledáme nový vztah k běhání. Zkoumáme, co nás na něm baví nejvíc a co trochu míň. Co s lehkým srdcem dokážeme oželet a co si ani náhodou nenecháme vzít.

Překvapivě jsem zjistil, že pro moji soutěživou duši se zbytnou položkou staly závody.

V těch několika měsících, kdy byly zrušené, mi hodně chyběly, ale od okamžiku, kdy se zase otevřely, mě najednou nelákaly. Rozhodně ne v podobě, do jaké se musely ustálit. Jít na start s rouškou a v cíli si pak nesmět dát ani pivo, v klidu posedět, s kým chci a jak dlouho chci? Závodit ve vlnách, s dvoumetrovým odstupem od ostatních na startu? To bych si připadal jako v obchodu, kde zaplatíte, hned se od pokladny musíte pakovat a ještě cestou ve spěchu cpete nákup do tašky.

Než tohle, to raději nic.

Přesto před pořadateli smekám, že do takhle komplikovaných akcí jdou. Ať už proto, aby svoje s láskou dělané závody udrželi při životě, nebo především proto, aby nemuseli vracet státní dotace a příspěvky od sponzorů a vyhazovat medaile s účastnickými tričky (byť vše trochu neobratně maskují starostí o zdraví národa). Vím, že to mají těžké a lehčí to zřejmě hned tak mít nebudou.

Mě v mezidobí nejvíc začalo bavit hledat si nové běžecké cesty. Nebo si ty staré obzvláštňovat. Vůbec nejradši vybíhám bez přesně dané trasy a podle okamžité nálady si pak vyberu směr. Na tempu ani struktuře tréninku mi teď kdovíjak nezáleží, tak proč ne. Někdy to zabalím brzy, jindy si přidám víc, než na kolik jsem se na začátku cítil.

Jednou jsem takhle – díky nějakému vteřinovému zkratu – místo obvyklé cesty pryč za Prahu zabočil na opačnou stranu a přes Podolí, Vyšehrad, náplavku, Smetanovo nábřeží a Karlův most běžel až na Malou Stranu. Byla naštěstí neděle ráno, tak jsem si nepřipadal jako exot. Lidí snesitelné množství, angličtina s ruštinou byly slyšet jen vzácně. Až mě, milovníka lesů a cyklostezek u Vltavy, překvapilo, jak příjemný takový běh může být. Další z letos nejlepších.

Na druhé straně dobře vím, že věčně si s tímhle bezprizorním pobíháním nevystačím. Znám se. Až teploměr klesne k nule a začne foukat, budu potřebovat další vrstvu motivace. Ukázním kilometráž a přidám na tempu. Někde v dálce se pokusím vyhledat nový cíl, nějaký závod. Asi se na to těším.

I tak si ovšem řeknu, že tahle podivná sezona stála za to, nebyla a není ztracená, jak jsem si ještě před pár měsíci myslel. Vždyť jsem díky ní poznal běhání zase z trochu jiné strany. Byla to, jak se říká v partnerských poradnách, nečekaná a důkladná zkouška vztahu.

Napsat komentář

Your email address will not be published.