O slábnoucí závodnické duši

93 přečtení
9 minut čtení

Kdybych si z účastí na závodech vyrobil graf, byla by to klesající křivka – s vrcholem v prvních dvou letech mého serioznějšího běhání a následným ústupem z pozic. Nadneseně řečeno: čím jsem byl lepší a zkušenější běžec, tím míň jsem závodil.

V začátcích to pro mě pochopitelně byl zcela nový zážitek a dopřával jsem si ho nejčastěji, jak jsem mohl. Šestnáct závodů za prvního půl roku! V průměru téměř tři do měsíce. Úplné požehnání pro moji soutěživou duši. Jasně, existují jiní borci, ale dnešním pohledem mi to přijde až neuvěřitelné.

Potom počet prudce klesal a držel se v jednociferných číslech. Nebo na nule.

Přemýšlel jsem nad touhle bilancí zrovna v posledních dvou týdnech, kdy jsem měl v plánu dva závody, desítku a půlmaraton, ale nakonec jsem se na oba vykašlal. Nebyl jsem zraněný. Ani to nebyly akce s přehnaně drahým startovným. Naopak, první závod jsem už párkrát běžel a poplatek za účast je spíše symbolický, a ani ten druhý nevypadal na nabubřelý event.

Prostě se mi najednou nechtělo.

Svou roli v tom jistě hraje pohodlnost. Že s věkem roste i ona, není žádná novinka. Než abych i s cestou ztratil půlku dne kvůli čtyřicetiminutovému závodu, řešil, kde se převleču, kam si schovám věci a jestli se budu mít kde aspoň trochu opláchnout, to radši zůstanu doma a půjdu si zaběhat sám. Za hodinu, dvě je hotovo – a pro zbytek dne můžu tuhle naši kratochvíli pustit z hlavy.

Dřív mě na závodech bavilo soupeření a hecování s kamarády, se kterými jsme začali běhat zhruba ve stejnou dobu. Ale i to je pryč. Někteří z nich dneska běhají opravdu jenom kondičně, další začaly bavit závody, které úplně odpovídají mojí krevní skupině.

Ani moje současná výkonnost není něco, kvůli čemu bych se měl za každou cenu hnát na start. Můžu si dokázat, že jsem schopen uběhnout půlmaraton za 1:38, ale co z toho? Ne, nepohrdám takovým časem. Naopak, co bych za něj ještě před půl rokem dal! Ale je to slabý hnací motor pro to, abych vyrazil na závod. Vím, jaký mám osobák, a věřím, že i v době poměrně blízké jsem schopen běhat líp než teď.

Mnohem víc mě baví běh, jemuž se v některých kruzích říká trénink. Baví mě jako nikdy předtím. Každý den. Neznamená to však, že bych chtěl na závodění zanevřít. Jenom si k němu budu muset hledat nový vztah.

Dřív jsem závody dělil na kategorie A, B a C. Áčko byl ten nejdůležitější v sezoně, k němuž jsem směřoval veškeré úsilí a všechny myšlenky související s během. Obvykle maraton. Béčko byly poslední přípravné závody před vrcholem. Aspoň lehce jsem na ně vyladil a staly se i takovou mentální pojistkou. Kdybych áčko pohnojil nebo se k němu ani nedoklopýtal, mohl jsem si říct: „Ale nebyla to špatná sezona, tyhle dva závody se mi přeci dost povedly.“ Za písmenem C se skrývaly ostatní závody. S minimální důležitostí. Bavilo mě na ně jezdit, ale když mi nevyšly, mávl jsem nad nimi rukou. Někdy jsem se i ráno raději převalil na druhý bok, pokud jsem usoudil, že hodina spánku mi dá víc než cesta na závod.

Teď jsem svoje plány zúžil na A a B. Céčka už sbírat nehodlám.

Možná namítnete, že závody jsou přeci důležité pro každého, komu záleží na výsledcích. Že čím víc, tím líp, protože se na nich zmáčkneme způsobem, jakým to sami při tréninku nedokážeme, výrazně opustíme svoji komfortní zónu. Něco na tom jistě je.

Ale taky jsem nedávno četl rozhovor s jedním uznávaným trenérem amerických vytrvalců, který vyprávěl, že svým svěřencům ordinuje neprosté minimum neáčkových závodů. Důvod? Pro běžce ani pro něj nemají valný význam. Povede se přípravný závod? Fajn, zkrátka dobrý den. Nepovede se? Není důvod k panice, byl to jenom špatný den. Lepší zpětnou vazbu než jeden konkrétní a ne úplně důležitý výkon mu dává souhrn mnoha měsíců tréninku, všechny ty těžké běhy v únavě, intervaly na dráze, pohoda či nepohoda při dlouhých volných štrekách, ukazatele o rychlosti regenerace atd.

Nebo jak mi nedávno řekl ultramaratonec Radek Brunner: „Při závodě můžeš selhat. Při tréninku neselžeš nikdy.“ Protože i ten nejhorší trénink, který se totálně nepovede a kdy na konci sotva motám nohama, jako se mi to povedlo dneska, je pro mě mimořádně cenný. Vlastně je to dar – i když ve chvíli, kdy dva kilometry před domovem pochopím, že slunce
nezašlo za mraky, nýbrž se mi dělají mžitky před očima, si to úplně nemyslím. Je to lekce, kterou přijímám s pokorou a bez výčitek.

Ale třeba jsou všechny řádky výše jenom plky, jimiž si omlouvám svoji pohodlnost. Třeba nemám správně nastavený mindset, jak se teď říká. Třeba na tenhle přístup doplatím, až budu stát na startu závodu s písmenem A.

Nevím. Co však vím přesně, je to, že tenhle týden jsem po téměř sedmi letech opět uběhl přes sto kilometrů. V podstatě bezbolestně (únava se nepočítá). Skvělý pocit to byl. Takový, který mi zrovna teď žádný závod nabídnout nemůže.

1 Comment

  1. Urcite je to zajimavy pohled, se kterym z velke casti souhlasim. Ta priprava .. ty hodiny boju s lenosti, s vymluvami:)… proc si to nepriznat.. Nabehat vic jak 100km tydne alespon v mem rankyu znamena v podstate nalezt “extra” 10+” hodin casu ve svem tydennim rozvrhu, coz neni vubec malo. Takze ubranit/vybojovat si ten trenink uz samo o sobe je velky boj a v mem chapani “vitezstvi”:).
    Nicmene, zase takovy pohled na to “nezavodni zavodeni”, snizovani vyznamu zavodu.. je podle me take nebezpecne. Clovek se tim padem asi zamerne vyhyba zpetne vazbe srovnani (hlavne sam se sebou), takze umeni te spravne rovnovahy je dobre. Mimochodem, pro porovnavaci (kratsi) zavody .. clovek v principu nemusi opustit (v nasem pripade) Prahu. Je jich tu jako maku:), v podstate minimalni ztrata. A drzet si nejake 1-3 hlavni akce/zavody mi prijde rozumne a dostatecne motivacni:).
    Drzim palce!! 12:)

Napsat komentář

Your email address will not be published.