Kouči, trenéři a instruktoři

723 přečtení
11 minut čtení

V týdnech, kdy běhání beru naprosto vážně, končím tréninky krátkými sprinty. Na pěšince s velmi mírným sklonem mám vyznačený úsek dlouhý 150 metrů a obvykle si dávám šest až osm opakování. Nic složitého. Trochu poškádlím rychlé sirotky mezi svalovými vlákny, nohy i plíce si připomenou, co je to práce ve svižnějším rytmu, kotníky se aspoň na chvíli cítí, jako by patřily opravdovému běžci, a určitě byste v odborné literatuře našli seznam dalších benefitů, které tyhle rovinky mají.

Po každém sprintu se zastavím, udělám čelem vzad a zpátky jdu krokem. Abych se zbytečně neunavoval a aby se tepová frekvence mohla vrátit ke klidnějším hodnotám. Nezasvěceným kolemjdoucím musím připadat jako zelenáč, který sotva trochu popoběhne, hned se musí vydýchat.

Snad proto jsem před časem zaujal i mladou běžkyni, která utíkala opačným směrem. Zastavila se, chvíli jako by přemýšlela, co říct (to zřejmě sváděla vnitřní boj s přirozenou úctou k pleši a šedinám), a potom se opatrně zeptala: „Ahoj, jsi běžec?“

„Ahoj. Jo. Jsem.“

„A nechtěl by ses přihlásit na náš běžecký kemp?“

Nevím, jestli odpověď slyšela do detailu, protože moje slova, že děkuji za pozvání, ale opravdu ne, se ztrácela v pobaveném smíchu.

Tedy ne že bych si myslel, že můj běh je bezchybný. Stačilo mi vidět pár fotek a jedno cílové video, abych pochopil, jaké mám štěstí, že se na závodech nerozdávají známky za styl jako při skocích na lyžích. To bych si trestnými body mohl vytapetovat byt. Ale zároveň si nejsem jistý, jestli ve chvíli, kdy mám za sebou nějaký ten maraton a odběhané kilometry počítám na desítky tisíc, jsem ideálním adeptem pro podobné rychlokursy běžecké geniality.

Ještě dlouho se mi tahle příhoda vybavovala, kdykoli jsem běžel po své sprintovací pěšince. S odstupem času mě akorát mrzelo, že jsem se nezeptal na cenu a na to, kdo se skrývá za termínem „náš běžecký kemp“. Možná jsem byl ve své první reakci nespravedlivý, možná bych uslyšel jméno, k němuž chovám respekt.

Ale moc pravděpodobné to není.

Běžecký boom totiž neznamená pouze nárůst počtu běžců a běžkyň. Jedním z jeho průvodních jevů jsou i najednou se vyrojivší armády expertů ochotných kdykoli poradit, zástupy šampionů v udělování nevyžádaných pouček, nekonečné fronty samozvaných koučů, trenérů a instruktorů. Myslím, že s běžeckým stylem a tréninkem by mnozí z nich dokázali pomoci i Keňanům.

Tihle běžečtí rychlotrenéři můžou budit shovívavý úsměv, ale jinak jsou naštěstí neškodní. Nikdo soudný je nebere vážně.

Některé pohání čirý idealismus. Zvládli svoji první desítku, běhání je okouzlilo a rozhodli se svoji euforii posílat dál. Mají pocit, že objevili něco nového, důležitého, co si rozhodně nesmějí nechat jenom pro sebe. Bohužel ve svém evangelizačním úsilí neznají míru. A tak točí instruktážní videa, o včera získané poznatky se nadšeně dělí na blozích a sociálních sítích, organizují společné výběhy, kde se bez ostychu pasují do rolí dobrovolných koučů, i když někdy mají před ostatními náskok jenom několika měsíců.

Tihle běžečtí rychlotrenéři můžou budit shovívavý úsměv, ale jinak jsou naštěstí neškodní. Nikdo soudný je nebere vážně, protože kromě svého nadšení mohou předat maximálně rady typu, že když je zima, měli byste se obléct o trochu víc než v létě, když máte žízeň, je dobré se napít, a když jste běháním unaveni, přijde vám vhod odpočinek. Za taková moudra asi peníze utrácet nebudete.

Nebezpečnější skupinou jsou ti, kdo ve vlně zájmu o běh objevili nebývalý komerční potenciál. Ať už jedou na vlastní triko, nebo makají v rámci PR akcí různých firem. Takoví si nechají zaplatit i za návod na uvázání tkaniček. Spolehlivě je poznáte podle toho, že nemají svěřence, pouze klienty. Nevedou tréninky, nýbrž workshopy a semináře.

O co míň jsou kompetentní, o to víc jsou vidět a slyšet. Šikovně využívají nejen poptávku po běžeckých radách, ale i dnešní posedlost certifikáty. Však to znáte. Razítko nade vše. Různé pofidérní instituce a akademie každý měsíc vypouštějí do světa stovky absolventů bleskových kursů pro účetní, maséry, kuchaře, výživové poradce, prodejce čehokoli – a teď i certifikované běžce proškolené certifikovanými rozumbrady. Kdysi jsem dokonce viděl nabídku kursu indiánského běhu, bratru za 4499 Kč. To by Manitu zíral…

I vy jste měli šanci přestoupit na druhý břeh. Instruktorem kondičního běhu jste se mohli stát už za dva víkendy, přišlo by vás to sice na 10 990 Kč, ale zato byste byli poučeni o filozofii běhu nebo byste se naučili, kolikrát se správně máte nadechnout na jeden krok.

Upřímně, takhle vyškoleným borcům bych se nechtěl dostat do spárů. Protože na rozdíl od skutečných odborníků, kteří se sportu věnují dlouhé roky, studovali ho v opravdové škole a mají za sebou nezpochybnitelné trenérské úspěchy, oni můžou nabídnout jenom instantní omáčku. Řídkou a bez chuti.

Vrcholem jejich erudice bývá papouškování pouček, které se mezi běžci dědí z generace na generaci, už tak čtyřicet let. Každý si něco přidá, něco ubere, něco nepochopí. Pokud si přečtete jimi vytvořené tréninkové plány, není v nich těžké poznat inspiraci matematikou pro základní školy. Jsou to jenom sloupce čísel, kde počet kilometrů tři týdny stoupá a čtvrtý týden klesne. K nim nahodile přidají intervaly (psalo se o nich přeci v knížce o Zátopkovi), kopce, fartlek (pod čarou poučeně vysvětlí, že slovo pochází ze švédštiny a znamená hru s rychlostí), rovinky. Bez ohledu na roční období, bez souvislosti s tempy ostatních běhů, bez pochopení základních tréninkových principů.

Sebevědomí jim dodává utkvělá představa, že jejich trenérské metody fungují. Ne, nefungují. Pokud ale nesportujícího člověka donutíte k pravidelnému pohybu, bude dělat pokroky, i kdybyste byl naprostý diletant. Že nováček po pár týdnech zvládne deset kilometrů, je výsledkem změny životního stylu, nikoli úžasného tréninkového plánu.

Neříkám, že jsem nikdy druhým neporadil. Ale čím déle běhám a čím víc o tomhle úžasném sportu vím, tím míň si troufám. Pokrčím rameny a jsem v té ozvěně moudrých pouček Bouvardů a Pécuchetů běžeckého světa raději zticha.

Najednou jako bych měl ostych poradit i sám sobě.

Text je rozšířená a upravená
verze článku z března 2017

Napsat komentář

Your email address will not be published.