O běžeckém shoppingu

122 přečtení
5 minut čtení

Když cestuju po cizích městech, nikdy nezapomenu na tři věci. Ochutnat lokální piva, navštívit malé běžecké obchody a projít si knihkupectví. Mám pocit, že někdy mi to o místě řekne víc než bloumání po muzeích nebo zámcích, které stejně vypadají jeden jako druhý.

V knihkupectvích zamířím pochopitelně k regálům se sportovní literaturou. I když nejen tam. Zajímá mě, co je zrovna v cizině trendem, nebo kolik knih, které u nás vyšly v překladu, zaujaly i v dotyčné zemi. Třeba v Budapešti, není to tak dávno, jsem docela žasl, že na pultech měli asi tak dvě knížky o běhání. V Polsku mě udivilo, kolik knih bylo vyrobeno v českých tiskárnách (ano, dívám se i do tiráží). Ale nejpozoruhodnější perličku jsem si odnesl z Německa. Víte, že tam v regálech – aspoň v obchodech, které jsem navštívil – rozlišují „obory“ Laufen a Marathon? Určitě se za tím skrývá nějaké zajímavé poselství. Jenom jsem ještě neměl čas popřemýšlet o tom, jaké.

Oproti návštěvě knihkupectví má cesta do běžecké speciálky (byť mě zajímají i velké obchodní domy) to riziko, že pokud podlehnete a něco si koupíte, bude vás to pravděpodobně stát o dost víc peněz. Zvlášť když euro už dávno nekoupíte za 22 korun.

Před třinácti roky jsem si takhle z Vancouveru přivezl Brooks Epiphany. Moje první boty téhle značky, protože u nás se ještě (resp. opět) neprodávaly. Ale bylo zrovna 2. ledna, byly s poloviční slevou, navíc koupené za diety, takže to tolik nebolelo. Stejně jako fakt, že – jak jsem později zjistil – nepatřily k těm úplně top. Bylo na nich víc silikonu než na kdejaké modelce a brzy se z nich staly jenom kousky na běžné nošení.

V Brixenu mě kdysi okouzlil hezky stylizovaný obchůdek, kde snad neměli jediné silniční boty. Není divu, v Dolomitech. Nejsem věru žádný praktikující trailový fanoušek, ale moc mě bavilo poznávat modely a značky, které byste taky u nás marně hledali, v té době rozhodně.

Minulý měsíc v Hamburku jsem zase narazil na závodky, po kterých jsem pokukoval snad už do března, ale sebekriticky jsem si říkal, že v téhle sezoně to bez nich v pohodě zvládnu. Když tak si je koupím až příští rok. Měli je zlevněné ze 150 na 70 eur, ty jsem tam přeci nemohl nechat!

Prodavač mě přesvědčoval, ať se v nich proběhnu i po pásu, je to zadarmo a navíc mě natočí, abych se viděl, jak došlapuju. Vysvětloval jsem mu, směsí němčiny a angličtiny, že o tom celkem povědomí mám. Ale nakonec jsem ho poslechl. Nechtěl jsem mu kazit radost. Tak jsem se proběhl a on se pustil do analýzy. „Experienced runner,“ pokýval na závěr uznale hlavou. Je to zatím největší běžecký kompliment, jakého se mi letos dostalo.

Minimálně stejně jako boty mě zajímá komfort v prodejnách, péče o zákazníky i všechno možné drobné zboží, které nabízejí. Poslední roky hlavně ionťáky. Pořád nemůžu najít ten pravý, který by mi chutnal i jinak vyhovoval. U nás se mi ze všech těch Nutrendů už zvedá žaludek, tak se ohlížím v cizině.

Z Hamburku jsem si jich pár přivezl. Některé celkem ušly, jiné spíše škrábaly v krku. Zbývá otestovat ten poslední. Z červené řepy.

Už dva týdny sbírám kuráž.

2 Comments

  1. :)… Lubosi, jako jeden ze zakladajicich clenu bezeckeho klubu “iThinkBeer(.com)” si dovolim nesmelou otazku k iontovym napojum… A pivo, pivo uz jsi zkusil?:)
    Pivo me uz tolikrat vratilo do zavodu.. maratonu, ultra, 24h… Zadnemu iontaku na svete se to nikdy nepodarilo.:)
    Drzim palce s cervenou repou!
    12:)

    • Jak mám pivo rád, tak před během nebo dokonce v průběhu…ani náhodou 🙂 Vlastně mi nedělá moc dobře ani bezprostředně po doběhu. Mnohem radši nealko, ideálně Erdinger Weissbier alkoholfrei.

Napsat komentář

Your email address will not be published.