Nejrychlejší Američan dal maratonu sbohem

z rubriky Příběhy autor:

V tabulce sta nejlepších maratonských výkonů historie najdete jenom tři borce, kteří se nenarodili v Africe. Jedním z nich je americký běžec Ryan Hall. Byl jedním z nejzajímavějších vytrvalců poslední dekády, asi jediný běloch, který s Keňany a a Etiopany soupeřil jako rovný s rovnými. Už nebude. V pátek, čtyři týdny před kvalifikačním závodem pro olympiádu v Riu, oznámil konec kariéry. Kvůli trvalým problémům s nízkou hladinou testosteronu a chronické únavě.

Hallovi je teprve třiatřicet let, pro vytrvalce možná nejlepší věk. Přesto zpráva o jeho loučení se světem profesionální atletiky nebyla příliš šokující.

Od února 2012 doběhl jediný maraton, předloňský Boston na 20. místě za – na jeho poměry – slabých 2:17. Další závody buď nedokončil, nebo účast vzdal ještě před startem. Měnil trenéry, šel z jednoho zdravotního problému do druhého, střídal vysoké tréninkové dávky se stavy, kdy nebyl schopen zdolat dvacet kilometrů týdně. „Zaplatil jsem daň za svou kariéru,“ je si Ryan Hall vědom.

I když chtěl vyniknout v baseballu, jednou, to mu bylo třináct let, ho otec vzal s sebou na 25kilometrový běh – a Ryan ho zvládl. V botách na basketbal. O jeho atletické budoucnosti bylo jasno. Už na střední škole platil za velký talent a od sedmnácti běhával 160 kilometrů týdně.

Půlmaraton pod hodinu

Tu část světa, která příliš nesleduje americké krosy, univerzitní závody a jiné místní šampionáty, ohromil poprvé v lednu 2007. Vyhrál půlmaraton v Houstonu časem 59:43 a stal se prvním (a dosud posledním) Američanem, který pokořil hodinovou hranici. Severoamerický rekord překonal víc než o minutu. Za další tři měsíce při maratonském debutu v Londýně doběhl osmý, čas 2:08:24 z něj udělal nejrychlejšího v USA narozeného maratonce.

Bylo mu pětadvacet let a zdálo se, že má před sebou kariéru ověnčenou velkými atletickými tituly. Tím spíše, že v dubnu 2008, při svém třetím maratonu, dokázal osobní rekord stlačit na 2:06:17, což je stále třetí nejhodnotnější výkon běžce, který nemá v DNA africké geny. Na letní olympiádě v Pekingu pak doběhl desátý.

Hall se do povědomí běžeckých fanoušků zapsal jako odvážný závodník, jenž rád rozbíhal maratony ve vedoucí skupince a snažil se držet krok s Keňany i Etiopany. Kdyby volil opatrnější taktiku, možná by někdy dosáhl lepšího umístění i času, ale jeho běžecká mentalita byla zkrátka jiná. Nakonec nikdy žádný velký maraton nevyhrál. Byl však v Bostonu jednou třetí a dvakrát čtvrtý.

„Kdysi mi Wesley Korir vyprávěl, že před závodem v Bostonu si afričtí závodníci říkali, že si na mě musí dávat pozor. Přišlo mi to jako paradox. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by měli na trati obavy z bělocha. Je vidět, že ke mně chovali jistý respekt,“ vzpomínal minulý týden Hall.

Super rychlý Boston

Čtvrtým místem z roku 2011 se zapsal do historie, protože cílovou čárou proběhl v čase 2:04:58. To žádný běloch nedokázal a asi jenom tak nedokáže. Nicméně v amerických rekordních tabulkách tento výkon nenajdete, protože trať v Bostonu nemá certifikaci nutnou pro uznávání rekordů (cíl a start jsou od sebe vzdáleny víc než 50 procent délky trati a start je níž než cíl o víc než povolených 42 metrů). A tehdy to do zad opravdu docela foukalo, ostatně vítězný Geoffrey Mutai měl 2:03:20. I tak to byl Hallův životní závod. Nejen díky času, ale i tím, jak odvážně běžel.

V Bostonu jako by jeho závodnické štěstí vyprchalo. V lednu 2012 sice obstál v americké kvalifikaci na olympiádu v Londýně, ale, což tehdy ještě netušil, byl to jeho poslední kloudný maraton. Na trati se potýkal s bolestivou plantar fasciitis, přeběhával ji i v následném tréninku, kvůli čemuž se mírně změnil jeho běžecký styl – a tím odstartoval řetěz dalších zranění. Na olympiádě vzdal pro potíže s hamstringem ještě před polovinou závodu.

Proklatý testosteron

Nakonec to byly jiné problémy, které zastavily jeho sportovní dráhu. Už od univerzitních let ho s různou intenzitou pronásledovala hormonální nerovnováha, měl nedostatek testosteronu v těle. Možná to byl následek toho, že začal intenzivně trénovat už jako teenager, možná to byl následek jeho pozdějších velkých dávek – před olympiádou v Londýně například třikrát týdně absolvoval trénink, kdy zkoušel běžet tempem světového rekordu (2:56) tak dlouho, dokud neodpadne.

Problémy s testosteronem způsobovaly, že po několika týdnech a měsících, kdy byl schopen kvalitně trénovat, najednou kvůli náhlé a extrémní únavě nezvládl hodinový klus. Výkonnost jako na houpačce, to byla Hallova realita posledních sezon.

Navíc potíže s nízkou hladinou testosteronu se dají efektivně vyřešit asi jenom způsobem, který by se nelíbil dopingovým komisařům. Zkoušel tedy upravit jídelníček a jíst více tuků, posiloval, ale přirozená cesta nepomáhala. Brát syntetický testosteron – pro což by mohl získat lékařskou výjimku – odmítal. „Překročil bych tím morální hranici, kterou nejsem schopen překročit,“ vysvětloval.

Možnými vedlejšími efekty užívání syntetického testosteronu totiž jsou závislost na něm a neplodnost. Navíc Ryan Hall (jak se můžete dozvědět nejen z jeho biografie Running with Joy) je hluboce věřící a běžecký talent i své tělo považuje za dar od Boha, na nichž není třeba podobným způsobem nic měnit.

Ještě loni na podzim vyprávěl, že se bude snažit profesionálně závodit, dokud to půjde, prozradil, že jeho snem je zaběhnout si pro radost Comrades Marathon, ale zřejmě s obojím je konec. Teď se chce věnovat především tomu, že dá svoje tělo do pořádku. A také ho čeká starost o čtyři děti, které nedávno společně s manželkou Sarou adoptovali ze sirotčince v Etiopii. „Moje další cíle? Chci se stát dobrým manželem, dobrým otcem a dobrým trenérem,“ říká Hall.

Skromná hvězda

I když – na rozdíl od parťáka Meba Keflezighiho nebo předchůdců Billa Rodgerse a Franka Shortera – nikdy nezískal olympijskou medaili ani nevyhrál žádný velký silniční závod, v USA zůstává velmi populární postavou. Objevoval se na obálkách časopisů, hrál v televizních reklamách. Ale zároveň si dokázal od okolního světa udržovat co nejméně propustnou hradbu. Vyhýbal se internetu, aby se nenechal kontaminovat diskusemi atletických všeználků, jeho profily na sociálních sítích spravovala manželka.

“Ostatní možná běhají pro uznání a obdiv fanoušků, ale Ryanův přístup byl jiný, přirozenější. V něčem připomínal běžce z počátků tohoto sportu, kteří o samotě tvrdě trénovali a závodili – pro vášeň, ne pro slávu. A byli skvělí,” tvrdí jeho žena Sara.

Možná. Především však Ryan Hall byl inspirací pro celou generaci amerických závodníků. Ukázal jim, že pokud v sobě máte zaujetí pro běh a jste ochotni na sobě tvrdě pracovat, nejsou barva pleti a místo narození tím, co by vás mělo na cestě za sportovním úspěchem zastavit.

Jenom někdy za tuhle vášeň zaplatíte problémy, které byste si raději odpustili.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru