Motivace schovaná v mlze a beznaději

731 přečtení

Bylo to minulý týden. Venku asi dva stupně nad nulou, vítr a déšť. Druhé nejhorší počasí, které může pro běh existovat (to úplně nejhorší je, když déšť zároveň na asfaltu hned umrzá).

Ne, nevyběhl jsem. Podíval jsem se z okna, pak pro jistotu na teploměr za sklem a zase se zavrtal pod peřinu. Jasně, taky jsem stokrát slyšel a četl, že špatné počasí neexistuje, pouze špatně oblečený běžec. Nevím. Možná. Ale prostě jsem v té chvíli v sobě neobjevil morál, abych se půldruhé hodiny šel trápit do studeného deště.

Před rokem bych asi nepochyboval. Před deseti už vůbec ne.

Ale teď žijeme v době, kdy je myslím pro každého těžší hledat motivaci.

Proč bych měl za každou cenu bojovat s vlastním pohodlím? Počkám si do zítřka, až bude líp. Nic mi neuteče. Jenom zchudnu o pár kilometrů v tréninkovém deníku. Stejně jarní závodní sezona – taková, na jakou jsme byli zvyklí – je i letos pryč. Nic nebude. Možná pár hermeticky uzavřených akcí pro elitu. Proto snadněji akceptuju nějaké ty výpadky.

A co bude na podzim? To si nikdo netroufá odhadovat. Všichni věříme, že bude líp. Ale to jsme věřili i před půl rokem. A nic. Jenom mlha. Tma. Beznaděj.

Na konec tunelu nedohlédnou ani ti s nejbystřejším zrakem.

Když jsme kdysi s kamarády klábosili o závodních plánech, o plánech typu A, těch největších, končilo to u podobných vět. „Jestli dobře natrénuju, chtěl bych…“ Nebo: „Pokud se nezraním, určitě vyrazím do…“

Teď se náš slovník dost proměnil. Přibylo v něm souvětí, v nichž nic nemáme pod kontrolou, na rozdíl od výše zmíněných schopností trénovat a vyhnout se zraněním.

„Pokud budou otevřené hranice…“

„Jestli zase nezruší závody, tak bych rád…“

A hledejte v takové chvíli železnou motivaci! Na to vás nepřipraví moudra z brožurek osobnostního růstu ani žádný z běžeckých všeznalých manuálů.

Teď je vlastně každý den, kdy se ráno nezavrtám do peřin, vítězstvím bez bedny a bez medaile.

Napsat komentář

Your email address will not be published.