Maratonským podvodníkům je v patách dobrovolný detektiv

z rubriky Závody autor:

Je to smutné, ale je to tak. Podvody a podvůdky jsou spjaté s maratonem hned od prvního závodu na olympijských hrách v Aténách v roce 1896. Před lety jsem se o tomhle tématu víc rozepsal TADY.

V dřívějších dobách bylo klasickou fintou zkracování trati a uchylovali se k ní i běžci, kteří usilovali o slávu a olympijské medaile. Ne že by se to dnes už nedělo, ale není tak časté ani úspěšné. Přeci jenom s pomocí čipové technologie lze snadno odhalit nejednoho podvodníka. Druhá věc je, že v případě běžců ze zadních vln startovního pole se s tím nikdo moc neobtěžuje. Navíc ani moderní technika není bezchybná. Ne vždycky koberec, po němž přebíhá houf lidí, zachytí všechna data. Možná se vám také stalo, že vám ve výsledkové listině chyběl nějaký mezičas, ačkoli jste si trať nezkrátili ani o centimetr.

V módě je dneska najímání si náhradníků, kteří běží s vaším čipem a v domluveném čase s ním proběhnou i cílem. „Proč by to někdo dělal?“ ptáte se možná. Důvodů může být spousta. Tím nejbanálnějším je vyhraná sázka. Tím nejhloupějším je asi lovení lajků na Instagramu (ano, je známý i případ jedné americké celebrity podvádějící právě s touto motivací). Jindy hraje hlavní roli touha umístit se na bedně ve veteránské kategorii, ty přeci jenom nejsou tolik na očích jako elitní startovní pole. Ale nejčastěji jde o to mít v kapse limit na slavný Bostonský maraton.

Je to totiž jeden z mála závodů na světě, kde i jako hobíci musíte splnit celkem přísná kvalifikační kritéria. Nestačí pospíšit si u registrace a zaplatit nemalý obnos. Kdo by chtěl běžet v Bostonu příští rok, ten má v kategorii 18-34 let nastaven limit v podobě maratonu pod 3:00 (muži), resp. pod 3:30 (ženy). Ve věkovém rozmezí 40-44 let je to stále dost výživných 3:10 a 3:40. A tak dále.

Ovšem ani pouhé splnění limitu není zárukou startu ne nejprestižnějším maratonu světa. Jelikož je stále větší zájem, tak při převisu se i mezi kvalifikovanými vybírají ti rychlejší. Jistotu by vám podle pořadatelů mělo dát pokoření limitu minimálně o pět minut, tedy pro neveterány pod 2:55, resp. pod 3:25. A to už není žádné loudání.

Běžet Boston, tedy být BQ, představuje v zámořské běžecké komunitě velkou poctu. Parťáci vám nadšeně gratulují a plácají vás po zádech. I ti, kdo neběhají, obvykle vědí, že za splněním limitu se skrývá velká porce dřiny.

Není divu, že v USA stojí touha běžet tenhle závod za největším počtem maratonských podvodů. Na bostonské hříšníky (ale nejen na ně, zajímají ho i kratší distance, ultra závody a triatlon) už má čtyři roky pifku finanční analytik Derek Murphy, jenž ve volném čase proklepává výsledkové listiny, sociální sítě i profily na Stravě a odkrývá lidi, pro něž je fair play hodně vzdáleným termínem. Tvrdí, že už takhle odhalil stovky lidí. Má specializovanou webovou stránku Marathon Investigation a jeho závěry berou vážně i pořadatelé z Bostonu.

Nejsnazším nástrojem je klasické porovnávání mezičasů v závodě. Pokud někdo běží první půlku šestkovým tempem a ve druhé atakuje světový rekord, je zřejmé, že si buď trať zkrátil nebo využil nějaký dopravní prostředek.

Takhle byla nedávno odhalena například dívčina, která obsadila druhé místo na půlmaratonu na Floridě. Na desátém kilometru měla mezičas 44:22, ale ještě z toho dokázala vykouzlit výkon 1:21:46. V první chvílí se bránila, že prostě první půlku běžela opatrněji a potom zrychlovala. Na důkaz svých slov nahrála na Stravu záznam GPS z garminu. Ale i tohle byl podvod, už podle kadence „kroků“ a dalších indicií nebylo složité zjistit, že trasu projela po závodě na kole.

Odhalit najatého náhradníka už tak jednoduché není. Pokud si nepřebere startovní číslo od registrovaného běžce přímo na trati a nelze to doložit fotografiemi z různých fází závodů, nezbývá než se soustředit na cílový čas a možnosti daného maratonce. Jestli se mu podařilo zaběhnout limit za 2:45 a potom v Bostonu bojuje s pětihodinovou hranicí, je patrné, že místo na startu získal podvodem (tedy kromě vzácných případů, že dotyčný kvůli vážnému zranění nebo nemoci nemohl několik měsíců trénovat, ale chtěl si Boston zaběhnout, čistě pro ten zážitek).

Známý je i případ jednoho maratonu ve Francii, který ve spolupráci s cestovkou organizující zájezdy na maraton do Bostonu upravoval výsledkovou listinu tak, aby klienti měli jistotu kvalifikace…

Možná krčíte rameny a říkáte si, že Murphyho úsilí je samoúčelné bonzáctví. A že na světě se dějí větší nepravosti, po nichž nikdo nepase. Jasně. Netřeba polemizovat. Ale pokud jste rok tvrdě makali na splnění limitu pro Boston, dokonce ho i zaběhli, ale pak kvůli nadměrné poptávce dostal přednost podvodník, za nějž limit zaběhl někdo jiný, asi budete naštváni, slušně řečeno. A budete mít pro Murphyho počínání větší pochopení.

On sám zdůrazňuje, že se nesnaží podvodníky za každou cenu pranýřovat. Jejich jména zveřejňuje pouze ve zvláštních případech. Když si pomohli na stupně vítězů a k finanční odměně. Když jsou sponzorováni nebo jsou ambasadory čehokoli. Když jejich hlavní motivací byly sláva a zviditelnění se. A to je myslím férový přístup.

Nic to nemění na tom, že jeho stránky jsou smutným čtením. Ovšem minimálně v jedné věci jsou prospěšné – nemusíme si dělat iluze, že hobby běhání je studánkou čisté vody a věnují se mu jenom davy správňáků.

Na titulní fotografii je asi nejslavnější maratonská hříšnice, Rosie Ruizová z USA. V roce 1980 proběhla první cílem maratonu v Bostonu a byla dekorována jako vítězka. Nikdo ji neznal, tedy prvotřídní senzace. Její sláva trvala do chvíle, že novinářům začalo být divné, proč navzdory slunečnému počasí doběhla takříkajíc v suchém tričku. Jak se brzy zjistilo, podstatnou část trati jela podzemkou. Její jméno je od té doby synonymem pro maratonské podvodníky.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru