Maratonská dáma, která zrála jako víno

79 přečtení

Řada odborníků i ambiciozních rodičů se domnívá, že pokud dítě nezačne seriozně sportovat už v nízkém školním věku, nemá šanci ve své disciplíně něco velkého dokázat. Možná je to většinově pravda, to asi neumím úplně posoudit. Každopádně historie zná i případy, kdy pozdější šampioni v dětství sportovali spíše vlažně nebo je sport vůbec nezajímal. Někteří to tak měli i po dvacítce. A výjimečně ještě na prahu třicítky.

K těm posledním patřila Priscilla Welchová, slavná britská vytrvalkyně (krátce jsem o ní psal i ZDE) s osobním rekordem 2:26:51, který si vytvořila ve 42 letech.

Narodila se v roce 1944 a její představa o spokojeném životě vypadala jako vystřižená z tehdejších příruček pro ženy. Toužila se stát sekretářkou, od patnácti let pilovala dovednosti typické pro tento obor. Psaní na stroji, stenografii, kancelářské práce. Nakonec ji zaměstnala britská armáda a později ji poslala na základnu NATO nedaleko Osla.

V Norsku se Priscilla necítila úplně šťastně. Postupem se dopracovala k tomu, že ve volném čase chodila po barech, alkohol pila častěji než jenom příležitostině a za den běžně vykouřila krabičku cigaret. Kdo ví, jak by skončila, kdyby se neseznámila s budoucím manželem Davem Welchem, seržantem britské armády, který ji přemluvil, aby se začala trochu hýbat, jinak při sedavém zaměstnání a podobném způsobu života bude mít nepříjemné zdravotní potíže.

Bylo jí 34 let a rozhodla, že to zkusí s běháním. Ostatně Dave byl maratonec s osobním rekordem 2:46.

V roce 1978 se vydala na maraton do Stockholmu a ačkoli byla zvyklá běhat maximálně šest kilometrů denně, zvládla ho za 3:26. To byl signál, že nějaké vytrvalostní předpoklady v sobě mít musí. Začala tedy víc závodit. Na tratích, jaké se zrovna nabízely.

V červenci 1981 byl Dave převelen na Shetlandské ostrovy, do ne zcela přívětivých přírodních podmínek. Priscilla tam s ním strávila dva roky a tvrdě pracovala na svém běžeckém snu. Snad jí i drsné Shetlandy pomohly k tomu, že její výkonnost šla strmě nahoru. Druhý maraton, na který se už připravovala o poznání důkladněji, dala za 2:59:29. Třetí zvládla za 2:46:41 a potom jí Dave, který vedle role manžela plnil funkci trenéra, konečně začal ordinovat rychlostní trénink. Intervaly, sprinty. Protože věřil, že zdaleka nenaplnila svůj potenciál.

V listopadu 1983 – jenom pro připomenutí, to bylo Welchové 39 let – se vydala do New Yorku, kde skončila třetí a vylepšila si osobák na hodnotu 2:32:32. A byla připravena porvat se o šanci být nominována na olympijské hry v Los Angeles, kde byl do programu poprvé zařazen i maraton žen.

V únoru následujícího roku, navzdory masivním puchýřům, doběhla šestá v Ósace v čase 2:36, ale pro britský atletický svaz to bylo málo. S takovou na olympiádu nemůže. Za dva měsíce se tedy přihlásila do Londýna a v těžkých podmínkách zaběhla 2:30:06. Letenku do Los Angeles jí už nikdo vzít nemohl.

Na premiérovém olympijském maratonu se sešla silná konkurence. Všechny ženy, které obsadily přední příčky, jsou dodnes považovány za jedny z největších osobností v historii královské disciplíny. Mezi nimi i Priscilla Welchová, šestá v celkovém pořadí a v novém britském rekordu 2:28:54. Pár měsíců před oslavou čtyřicátin.

Po olympiádě se s manželem usadili v americkém Boulderu a ve vysokohorských podmínkách dál pracovala na vylepšování výkonnosti. Pořád věřila, že neřekla poslední slovo. A skutečně, vyzrála jako víno. Své největší chvíle se dočkala ve 42 letech. Nejenže doběhla druhá na prestižním maratonu v Londýně (za Ingrid Kristiansenovou), ale časem 2:26:51 si vylepšila osobní rekord. Kdekdo by jí tenhle výkon záviděl i dneska, ostatně dvacet let byl veteránským svěťákem.

Výbornou výkonnost si udržovala do začátku 90. let. Najednou se ale začala cítit malátná, jako by ji ubývaly síly. Byla unavená, vyhořelá. Až lékařská prohlídka odhalila rakovinový nádor na prsou. V roce 1992 se podrobila osmihodinové operaci, která naštěstí dopadla úspěšně.

Priscilla se vrátila i k běhání, ale už neměla ambice podstupovat podobné tréninkové dávky jako kdysi. S manželem trénovali středoškoláky a spolu s americkou legendou Billem Rodgersem napsala úspěšnou knihu o veteránském běhání a závodění.

Když od ní ostatní vyzvídali recept na výtečnou výkonnost ve věku, jemuž se už říká střední, na první místo kladla naprostou oddanost svému sportu. Píli a disciplínu, doplněnou o kvalitní stravu a dostatečnou regeneraci. Bez nich by nešlo konkurovat mladším soupeřkám. Dalším předpokladem bylo jasné zaměření na maraton. Půlmaratony se tehdy běhaly spíše výjimečně, a i když desítku uměla za 32 minut, kratší závody běhala bez vyladění, pouze jako součást tréninku. Kolikrát pak v maratonu měla na desítce lepší mezičas než konečný čas při nedávném závodě.

A nikoli senzačně stála za jejími úspěchy hlavně prachobyčejná dřina. Tisíce a tisíce odběhaných kilometrů. Tajemství, které překvapivě objevují další a další generace. Jak říkával její manžel Dave Welch: „Vždycky nás štvaly ty běžecké knížky, kde se všude psalo o důležitosti odpočinku, ale nenašli jste tam nic o tom, jak musíte tvrdě pracovat, abyste byli úspěšní.“

2 Comments

  1. A tak bych to chtěla zlomit i já :)…Neposlouchat, že už nejsem nejmladší a že ta šance opravdu je… Moc se mi líbil závěr tohoto článku… Díky za něj.

Napsat komentář

Your email address will not be published.