Maraton pod dvě hodiny. Meta, která je blízko i daleko

774 přečtení
23 minut čtení

Pojďme nezvykle začít poznámkou pod čarou. Nebo spíše terminologickým ujasněním.

Maraton je běžecký závod, který se koná podle atletických pravidel. Akce, jíž bude příští měsíc vévodit postava Eliuda Kipchogeho (Ineos 1:59 Challenge), nebude pokusem uběhnout maraton pod dvě hodiny, nýbrž pokusem zvládnout trať dlouhou 42 195 metrů v čase lepším, než jsou dvě hodiny. A už vůbec nepůjde o world record breaking attempt, jak se fanouškům snaží vsugerovat oficiální stránky projektu.

Není to hnidopišské slovíčkaření, ale dost zásadní věc.

Při Kipchogeho pokusu bude odpárán jeden ze základních rozměrů sportu. Soupeření. Keňský vytrvalec nebude mít na trase rivaly, ani formální. Nepoběží se o vítězství, pouze o čas. Aby byl co nejlepší, bude popřena kupa atletických pravidel.

Kipchoge nebude mít vodiče, kteří by s ním běželi od začátku až do okamžiku, dokud jim budou stačit síly, jak to bývá zvykem na klasických závodech, ale budou se střídat. Po pár kilometrech budou unavené nahrazovat čerství, což pochopitelně je proti atletickým pravidlům. Kipchoge bude moci dostat občerstvení, kdykoli si řekne, ne pouze na několika určených stanicích. Celou dobu poběží v těsném závěsu za autem, aby se potýkal s co nejmenším odporem vzduchu. „Závod“ nebude mít ani přesně určený začátek startu. Běžci budou ve Vídni připraveni od 12. do 20. října a budou čekat na ideální meteorologické podmínky podobně, jako horolezci v základním táboře vyhlížejí co nejlepší počasí.

Proto všechny články, které vám v příštích týdnech budou tvrdit, že se Kipchoge pokusí jako první člověk na světě zaběhnout maraton pod dvě hodiny, budou mimo. V Prátru se maraton nepoběží.

Stejně nepravdivé je tvrzení organizátorů označující pokus za „prolomení poslední bariéry moderní atletiky“ a stavějící ho na stejnou úroveň s mílí pod čtyři minuty nebo stovkou pod deset vteřin. Ne, Roger Bannister i Jim Hynes dokázali tyhle mety pokořit při regulérním závodě. Na místě by bylo spíše srovnání s hypotetickou snahou překonat časy Usaina Bolta na nakloněné dráze nebo skočit devět metrů do dálky se silným větrem v zádech.

PR oddělení Nike a Ineosu už vymyslela i slogan, který několikrát v rozhovorech zopakoval sám Kipchoge. Pokud se všechno povede, bude to prý stejná senzace jako přistání člověka na Měsíci. Nikoli. Bude to stejná událost jako první úspěšná simulace přistání na Měsíci provedená ve středisku NASA.

Konec poznámky pod čarou.

Kipchogeho výkonnost je tak mimořádná, že už se pro něj těžko shánějí vodiči.

I tak je zřejmé, že možnost uběhnout maraton pod dvě hodiny už není myšlenkou z oblasti čiré fantazie, jako se to zdálo ještě před deseti roky. Vždyť světový rekord má hodnotu 2:01:39. K magické hranici zbývá sto vteřin. Je to hodně? Je to málo? Nejspíš obojí.

Kipchoge loni překonal původní svěťák Dennise Kimetta o 78 sekund, což je nebývalý skok. Za posledních padesát let se něco podobného nikomu nepovedlo. Nejblíž byl v roce 1985 Carlos Lopes s 53 sekundami, nad čtyřicet se dostali ještě Ronaldo da Costa (1998) a Paul Tergat (2003).

Kipchoge potvrdil, že je úžasným běžcem. Zřejmě nejlepším vytrvalcem historie. A taky ukázal, že je neradno jej v čemkoli podceňovat. Ostatně na jaře na svěťák navázal traťovým rekordem 2:02:37 v Londýně. Desetkrát v kariéře dosáhl na čas 2:05 a lepší. Ačkoli statistiky ukazují, že 83 procent elitních maratonců svoje maximum zaběhne při třetím až pátém závodě, on si osobní rekord vytvořil při jedenáctém. Ze svých dvanácti maratonů nevyhrál pouze jediný – v Berlíně 2013 byl druhý.

Ale bylo by v jeho silách přiblížit se ještě víc dvouhodinové hranici? To se pochopitelně složitě odhaduje. Také proto, že jeho dnešní výkonnost je tak mimořádná, že už se pro něj těžko shánějí vodiči. Není problém najít vytrvalce s půlmaratonským osobákem pod jednu hodinu, ale ne každý z nich by byl schopen držet tempo světového rekordu za 30. kilometr. A pokud ano, musel by dostat hodně dobře zaplaceno, aby oželel vlastní ambice na velkém maratonu a dělal pouze pomocníka. Pro Kipchogeho (a případné následovníky) tedy bude pravděpodobnější scénář, že s posledními – a nejtěžšími – úseky se při závodech bude muset poprat sólo.

Samotná predikce výkonů a hranice lidských možností je koníčkem vědců desítky let. V roce 2019 už přesněji víme, kdo se zhruba trefil a kdo byl vedle.

Nejméně přesné byly předpovědi vycházející z lineárních modelů. Tedy z představy, že světové rekordy se posouvají v podstatě stále stejným tempem. Dlouho to tak vždycky vypadá a graf nejlepších časů připomíná přímku. Dříve či později však přijde okamžik, kdy se přímka zakřiví, vývoj se zpomalí. Nebo je dokonce jednou velkou anomálií, jako v případě skoku do dálky u mužů.

Když Gebrselassie před jedenácti roky zaběhl světový rekord 2:03:59, uvedl, že hranice lidských možností vidí na metě 2:02.

Tam se mezi roky 1935 a 1968 maximum zlepšilo o pouhých 22 centimetrů, potom ho Bob Beamon jedním skokem posunul o 55 centimetrů, aby dalších 23 let bylo ticho. V roce 1991 Mike Powell vymazal Beamonův výkon a od té doby je v tabulkách stále zapsáno jeho 895 centimetrů. Za 28 let se nikdo nepřiblížil Powellovi víc než na 21 centimetrů. Paradoxně, to on skočil do 21. století, nikoli Beamon, jak si lidé v roce 1968 a ještě dlouho po něm mysleli. I to ukazuje, jak je posedlost rekordy ošidnou věcí.

K nejznámějším predikcím založeným na lineárním modelu patří studie amerického vědce Rydera publikovaná v roce 1976. Podle něj měla dvouhodinová hranice na maratonu padnout v roce 2000, netrefil se o 5 minut a 42 vteřin. Desítce na přelomu tisíciletí prorokoval svěťák s hodnotou 25:44 – tady odchylka od reality činila 38 vteřin.

Kanadští experti Péronnet a Thibault při svých výpočtech v roce 1989 nebrali tolik v potaz předchozí vývoj výkonů jako spíše fyziologické parametry nutné pro vytvoření maximálních časů, tedy VO2max, aerobní a anaerobní sílu, všechny možné vytrvalostní předpoklady. Jejich výsledky byly pesimističtější – a také přesnější. Maraton v roce 2000 odhadovali na 2:05:23 (skutečnost: 2:05:42), půlmaraton na 59:55 (skutečnost: 59:17) a desítku na 26:43,63 (skutečnost: 26:22,75). Pokoření dvouhodinové hranice naplánovali někam k roku 2028, o dalších dvanáct let později už se prý bude maraton běhat za 1:57. Ani to nejsou předpovědi, které by musely být úplně mimo.

K možnému vývoji světového rekordu se vyjadřovala i řada běžců. Třeba Ron Hill, šampion s osobákem 2:09:28, v roce 1981 prohlásil: „Dokud lékaři nepřijdou s metodou, jak lidem prodloužit nohy, nebo to nějak nezařídí evoluce, maraton pod dvě hodiny neuvidíme. Myslím, že je to nemožné, protože zkrátka nevěřím, že lidské tělo je schopno uchovat tolik glykogenu a tuku, aby byl takový výkon reálný.“

Hill nemohl tušit, že i v maratonu, který se až v následujících letech začal komercionalizovat (v roce 1981 se běžel první ročník Londýna, vítězové v Bostonu ještě dostávali jenom věnec a medaili, Berlín se teprve přesouval z Grunewaldu na silnice v centru města) přijde nástup afrických běžců. Tedy oněch lidí s dlouhýma nohama (samozřejmě myšleno v poměru ke zbytky těla), elastickým běžeckým stylem, nízkou váhou a dalšími fyziologickými předpoklady. A taky nevěděl, že pouhá schopnost uchovávat glykogen není pro maximální výkon až tak zásadní, jak se dřív myslelo.

To Haile Gebrselassie už byl poučenější, ani on však v prolomení dvouhodinové bariéry nevěřil. Když před jedenácti roky zaběhl světový rekord 2:03:59, uvedl, že hranice lidských možností vidí na metě 2:02.

Každý týden lze vyhrát dobře placený maraton, zato světový rekord se nemusí pohnout třeba dvě závodní generace.

Maraton je ve vytváření nových historických maxim specifickou disciplínou. Jednak elitní běžci jsou schopni zvládnout skvěle dva ročně, výjimečně tři, a jednak je málo míst, kde se dá super čas zaběhnout. Zatímco svěťák na osmistovce lze překonat téměř na každém stadionu s kvalitní dráhou, maraton možná ve třech městech na světě. Není náhoda, že předchozích sedm světových rekordů viděl Berlín. V posledních pětatřiceti letech se k němu ještě přidaly Chicago (2x), Rotterdam (2x) a Londýn (1x). Časy z Bostonu kvůli parametrům trati nevyhovují atletickým pravidlům a navíc tam, stejně jako v New Yorku, pořadatelé nenasazují vodiče.

Dalším výrazným faktorem jsou komerční motivy. Běžce živí vítězství na závodech a odměny od sponzorů. Když se postavíte na start řekněme v Chicagu a jste jeden z deseti favoritů, čistě matematicky je vaše šance na triumf 1:10. Je zkrátka zaručeno, že někdo prémii za vítězství shrábne. Naproti tomu snaha o překonání světového rekordu je krajně nejistým podnikem. Kdo bude riskovat, že na 36. kilometru odpadne a nedosáhne na rekord ani na slušné prize money? Nebo ještě jinak řečeno: každý týden v sezoně lze vyhrát nějaký dobře placený maraton, zato světový rekord se nemusí pohnout třeba dvě závodní generace (viz kategorie žen a stále nepřekonaný výkon Pauly Radcliffové z roku 2003).

Navíc v maratonu (i dalších běžeckých disciplínách) existuje buď, a nebo. Nejsou opravné pokusy. Ani není možné brát světový rekord jako zákusek k vítězství, jak to někdy mají výškaři a tyčkaři; ve chvíli, kdy už je nikdo nemůže připravit o první místo, si na stojany nechají nastavit laťku na hodnotu světového rekordu a prostě to zkusí, jenom tak, bez nervů, co kdyby náhodou byl zrovna den D.

A pak je tu ještě věc, kterou mají společné všechny atletické disciplíny. Vítězství je nade vše. Obvykle. Běžci a spol. zajímají úspěchy na olympijských hrách, velkých šampionátech a prestižních mítincích. Ty jsou věčné, rekordy až na výjimky po čase upadnou do zapomnění.

Musel bych chvíli googlovat, abych se dozvěděl, kdo byl v roce 1988 světovým rekordmanem v chůzi na 20 kilometrů, ale zlatý olympijský závod Jožky Pribilince mi z paměti nikdy nevymizí. Podobně se Abebe Bikila proslavil dvěma zlatými medailemi z olympijských her, a ne tím, jak dlouho držel světový rekord v maratonu. Kdo si za deset let vzpomene na Zersenaye Tadeseho, který byl sice osm let rekordmanem v půlmaratonu, ale z „velké“ atletiky má jedno stříbro z MS a jeden olympijský bronz?

Důležité je být v cíli dřív než druhý v pořadí. Jedno v jakém čase. Většina atletů raději vyhraje velký závod (relativně) průměrným výkonem, než aby byla pátá v osobním rekordu. A čím víc triumfů za sezonu, tím pochopitelně líp. Takže i když jsou světové rekordy honorované jako nikdy v historii, dnešní doba jim kdovíjak nepřeje.

Kdybyste mezi ty vyčerpané vítěze maratonů pustili lva, viděli byste, jak by se zase rychle rozběhli.

Před devíti roky napsal americký autor John Brenkus bestseller The Perfection Point, kde se na rekordy dívá z jiných úhlů. V devíti analyzovaných sportovních disciplínách (od zadržování dechu přes výskok v basketbale až po míli) se nesoustředí na překonávání zaokrouhlených výkonnostních hranic, ale hledá odpověď na otázku, kde leží absolutní hranice lidských možností. U maratonu ji mimochodem našel v čase 1:57:58.

Víc než cokoli jiného ho zajímají tvrdá čísla. Nejvíc hodnoty VO2max a anaerobního prahu, hned za nimi korelace s ostatními disciplínami. Aby někdo mohl zaběhnout maraton pod dvě hodiny, musel by podle Brenkuse (a nejen jeho) umět půlmaraton za 56 minut a nějaké drobné, desítku za 25:30. Pro připomenutí: světové rekordy na těchto tratích jsou 58:18 (jeho držitel je aktuálně suspendován pro podezření z dopingu) a 26:17,53.

Za poslední dvě, tři desítky let se toho v běžeckém světě nezměnilo málo. Byly vypilované tréninkové metody, rozšířeny poznatky o správné výživě, úroveň regenerace i lékařského zabezpečení jsou docela jinde než u předchozích generací, závodí se o mnohem větší peníze než kdysi a navíc dnes mají elitní atleti k dispozici super boty, u kterých se už diskutuje, jestli by neměly být zakázány nebo aspoň regulovány jako high-tech plavky. Brenkus přesto tvrdí, že nejvíc lze posunout lidské hranice v hlavě, v naší mysli.

Uvěřit, že něco lze dokázat. Umět trpět v tréninku i na trati víc, než si myslíme, že jsme schopni.

Je známou věcí, že vymáčknout se při závodě nedokáže každý. I když proběhneme cílem, ať hobíci nebo elita, nikdy jsme nevyčerpali všechny síly. Ani zdaleka. Byť se nám podlamují nohy a sotva popadáme dech, sil máme pořád dost. To pouze mozek (nebo pud sebezáchovy, chcete-li) nám nedovolil jít až na hranu, ani se jí přiblížit. Vždyť málokterý vítěz maratonu se v cíli zhroutí – to by přece měl, jestli jde v honbě za vítězstvím nebo rekordem nadoraz. A pokud už výjimečně zkolabuje, stačí mu trocha tekutin, případně jídla, a za pár minut je v pohodě. „Kdybyste mezi ty vyčerpané vítěze maratonů pustili lva, viděli byste, jak by se zase rychle rozběhli,“ píše Brenkus v nadsázce.

Právě v mentální přípravě vidí největší rezervy. Až na ní sportovci zapracují, jejich výkony, především ty měřitelné, se posunou dál.

Je to i případ všech umělých bariér, jež jsme si vymysleli. Klasickým případem byla míle pod čtyři minuty. V podstatě deset let se nejlepší středotraťaři pokoušeli o její překonání. Neúspěšně. Až do roku 1954. Sotva to Roger Bannister dokázal, hráz se prolomila. Dlouho vyhlížený rekord už po 46 dnech vylepšil John Landy. Za dalších 47 dnů se oba utkali na Hrách britského impéria a čtyřminutovou bariéru pokořili společně.

Může mít podobný efekt Kipchogeho pokus ve Vídni? Dokáže v případě úspěchu maratonce přesvědčit, že hranice dvou hodin je už k prolomení?

Myslím, že nikoli. Dopadne-li jeho show dobře, stejně budou mít všichni v hlavě, že 1:59 nezaběhl při závodě, nýbrž v laboratoři.

Foto: Ineos 1:59 Challenge

Napsat komentář

Your email address will not be published.