Marat(h)on a jiné návraty

787 přečtení
29 minut čtení

Nad Aténami visely těžké, černé mraky. Už třetí den. Společně s kamarády Danem a Petrem jsme zrovna dumali, jak poslední odpoledne před startem Spartathlonu co nejpoklidněji zabít čas. Tedy aby nedošlo k mýlce s tím Spartathlonem: Dan ho měl běžet, my dva jsme se obsadili do role motorizovaného supportu.

Původní plán zněl odpočívat na pláži, sem tam se jít opláchnout do mořských vln a potom pod slunečníkem ochutnat pár nadějných kousků z místních minipivovarů. Jenže v roce 2018 si řecké počasí nic nedělalo z toho, že se blíží poslední zářijový víkend a podle všech zvyklostí by mělo být horko. Pokud zrovna nepršelo, tedy se aspoň od moře hnal vichr. Tak silný, že úřady vyhlásily stav nebezpečí. Školy byly zavřené, z přístavu v Pireu nevyplouvaly trajekty.

„Co se jet podívat třeba do Marathonu?“ nadhodil jsem. „Nemůže to být daleko. Nějakých čtyřicet dva kilometrů, řekl bych.“

Kluci nad mým podprůměrným vtípkem souhlasně pokývali hlavou. „Dobrý nápad.“

Aby ne. O maratonu a zdolávání těch nesčetněkrát prokletých dvaačtyřiceti kilometrů a pár metrů navrch něco víme. Dohromady jsme jich uběhli 182. Opět raději upřesním: Dan jich zvládl 173, my s Petrem se podělili o ten zbytek. Ale v samotném Marathonu nikdo z nás nebyl. Nevyrazit tam právě teď, to bychom si připadali jako fanoušci Beatles, kteří se v Londýně zapomněli jít podívat na Abbey Road.

Z dnešního pohledu je možná zvláštní, že ještě v roce 1870 byl Marathon známý především tím, že místní banditi zavraždili tři anglické turisty a rozpoutali tak diplomatickou roztržku mezi Řeckem a tehdy stále velkou Velkou Británií. Kdepak nějaká atletika!

Všechno změnily až první moderní olympijské hry o šestadvacet let později a s nimi oprášený mýtus o armádním poslu Feidippidovi, který údajně běžel z bojiště u Marathonu až do Atén, aby oznámil vítězství nad perskými vojsky, a potom se na smrt vyčerpaný zhroutil. Ve škole jsme se všichni o téhle historce učili, stokrát jsme ji četli v novinách. Přesto málokdo tuší, že to nebyla nějaká nepodstatná šarvátka, nýbrž jedna z nejvýznamnějších bitev starověku. Kdyby ji Řekové projeli, velmi pravděpodobně by nastal konec evropské civilizace a nikdy bychom neslyšeli o Platónovi, Periklovi, Sókratovi a podobných chlápcích.

Z historické události zůstal jenom běžecký folklór. I když ten mě, přiznávám, zajímal ze všeho nejvíc.

Marathon jsem si představoval jako malebné místo, tolik pyšné na své dějiny a světovou proslulost. V duchu jsem viděl velký Feidippidův pomník tyčící se uprostřed hlavní třídy, všude stánky s kýčovitými suvenýry a na každém druhém rohu tavernu, kde vám nalejou lahodné červené víno, na stůl přinesou mísu kouřícího jehněčího masa a pro dokonalou iluzi balkánské atmosféry pustí melodii z Řeka Zorby, která vám začne připadat otravná až tak při pátém, šestém opakování.

Ale když jsme zaparkovali a šli prozkoumat centrum, pochopil jsem, že nic z mých představ neplatí. Marathon je nudné, zapadlé městečko. Kdyby každý rok na začátku listopadu nepořádalo závod zvaný Athens Classic Marathon, asi by tam nikdo z turistů nezavítal. Po suvenýrech nebo Feidippidovi ani památky a místo poetických taveren jsme viděli jenom fast foody – s pizzou z mikrovlnky, reklamou na Coca-Colu a tlupami rozjívených školáků. Po chvíli jsme sice objevili stadion, nevypadal příliš moderně, ale cedule oznamující, že fotbal se zde hraje od roku 1947, nás vyloženě zklamala.

Co teď? Otočit se a jet zpátky do Atén?

Naštěstí existují smartphony a s nimi je skoro všechno v životě jednodušší.

„Někde by tady mělo být Marathon Run Museum,“ zvedl Dan oči od mobilní navigace. „Asi tři sta metrů rovně a pak doleva.“

Aspoň něco. Aspoň malý důkaz, že procházíme středem běžeckého vesmíru.

U pokladny jsme každý zaplatili dvě eura a trochu nedůvěřivě se vydali na prohlídku. Zahajoval ji koutek připomínající Bostonský maraton v roce 1946 a dojemný příběh Stylianose Kyriakidese, který nejen, že nejslavnější závod světa vyhrál, ale především americkou veřejnost upozornil na válkou i hladem vysílené Řecko. Domů se vrátil jako národní hrdina, doprovázený dvěma loděmi plně naloženými potravinami, léky a oblečením.

To je ono! První muzeum na světě, kde bych si troufl dělat průvodce! Stačily dvě minuty a cítil jsem se jako malé dítě v Disneylandu. Natěšený, jaká atrakce mě čeká za dalším rohem.

Řekové si na nich dali záležet. Každý olympijský maraton měl svoji velkou tabuli s krátkým popisem závodu, výsledky a fotkou hlavní hvězdy.

Gustaf Jansson, bronzový medailista olympijského maratonu v roce 1952. Na občerstvovačce si dal citron a odpadl, jak známo.

Sohn Kee-chung, utajený korejský šampion, který v Berlíně 1936 musel vyhrát pod vnuceným japonským jménem.

Senzační vítězství bosého Abebeho Bikily v Římě 1960.

Jim Peters, maratonský rytíř smutné postavy, který sice čtyřikrát překonal světový rekord, ale nikdy nesplnil sen o olympijské medaili.

Frank Shorter, americký maratonec s vizáží i běžeckým stylem aristokrata, jehož triumf v Mnichově 1972 odstartoval světový běžecký boom.

Gabriela Andersenová-Schiessová a její statečný, téměř šestiminutový boj s poslední čtyřstovkou v Los Angeles 1984.

Gelindo Bordin, Soul 1988 a první olympijský maraton, který jsem viděl v televizi.

A tak dál. A tak podobně.

V další vitrínce byly vystavené tretry Emila Zátopka, co měl na nohou při jednom z mnoha svých světových rekordů. A vedle boty podepsané Mizuki Nogučiovou, zlatou olympijskou medalistkou z Atén 2004. Vzpomene si ještě někdo na tuhle sympatickou Japonku? Rok po jejím vítězství jsme oba běželi maraton v Berlíně. Na trati vzdáleni desítky minut, pochopitelně. Kromě asijského rekordu mě při sledování záznamu zaujala i tím, jak si ve finiši obratně sundala brýle proti slunci, aby její vítězný úsměv byl co nejvítěznější. Od té doby vím, že cílová fotografie je stejně důležitá jako cílový čas. Někdy možná trochu víc.

O kousek dál jsem se s nadšením pustil do luštění informačních tabulí o New Yorku, Londýnu, Rotterdamu, Fukuoce i maratonech, jejichž výsledky se už dneska ani nedostanou do novin. Tolik známých jmen, tolik povědomých příběhů.

To už jsem nebyl prcek v Disneylandu. Najednou jsem si připadal jako starý chlap, který si prohlíží fotky z dětství a nechce se mu věřit, že je na nich opravdu on.

Neboť jsem si s hrůzou uvědomil, že tohle všechno byl i můj svět, do něhož už bohužel nepatřím.

Maraton jsem neběžel sedm let. Občas si o něm přečtu, sem tam něco napíšu, někdy se podívám na televizní přenos. Už ale ráno nevstávám s myšlenkou, kolik kilometrů a v jakém tempu mám odběhnout. Už si v termínovce nezaškrtávám závody, kterých bych se chtěl v nejbližších měsících zúčastnit. Už se nevejdu do zdaleka všeho běžeckého oblečení, co mi ještě zůstalo ve skříni.

Nějak ten plamen uvnitř pohasl. Plynule, potichu a nenápadně. Výmluv, proč jenom čas od času sotva znatelně zadoutná, bych asi našel spoustu, ale nejsou důležité. Ani zajímavé. Ani originální.

Pomník neznámého běžce před muzeem v Marathonu.

Když jsem po hodině vyšel před muzeum, všechny vzpomínky a zážitky se mi ještě chvíli honily hlavou. Ne před smrtí, už teď mi někdo promítl rekapitulaci mého života. Mého běžeckého života.

A právě tady, uprostřed nepříliš hezkého městečka jménem Marathon, jsem si řekl, že bych se, sakra, chtěl vrátit do toho úžasného světa tréninkových plánů, dlouhých nedělních běhů a podivných zkratek, jako jsou ANP, VO2 max nebo ITBS, že bych chtěl uběhnout ještě jeden maraton.

Jasně. Zase tak starý nejsem, jdu toho. Hned jak se vrátím domů.

Pak jsem se na okamžik zarazil a hned se v duchu se opravil: Ne, nechci uběhnout ještě jeden maraton. Chci uběhnout ještě jeden dobrý maraton.

*****

Přesně po roce, týdnu a dvou dnech se loudám po Velkém náměstí v Hradci Králové. Je nedělní ráno, nad hlavou slunce a modré nebe. Zatím je všude ticho, jenom z katedrály Svatého Ducha znějí varhany. Nádherná kulisa.

I když správně jsem teď měl být v jiném městě, u jiné skvostné katedrály. V Košicích, na startu nejstaršího evropského maratonu. Jenže tohle je rok, kdy dost původních plánů vzalo za své. A tak se k návratu na královskou trať chystám na závodě, o jehož existenci jsem před měsícem neměl tušení.

Asi taky symbol, jeden z mnoha na cestě sem.

Pro startovní číslo jdu s úplně čistou hlavou, protože od sebe nic úžasného nečekám. Po předzávodní nervozitě ani památky, spalo se mi dobře jako snad před žádným maratonem. Ke stresu a napětí není důvod. Poprvé od října 2004 nemám před sebou konkrétní výkonnostní cíl. Chci pouze doběhnout a napsat tečku za touhle sezonou.

Na jejím začátku jsem se vrhl do neznáma, do podivné nejistoty. Velkolepé vnitřní odhodlání je sice hezká věc, ale už tolikrát jsem poznal, že první srážka s realitou může být drsná a demotivující.

Opravdu dokážu zase pravidelně běhat tři, možná čtyři stovky kilometrů měsíčně?

Zvládnu se dostat na úroveň, kdy mi z mých výkonů nebude trapně?

Bude mi pětačtyřicetileté tělo tolerovat to, co bez větších řečí snášela jeho o dost mladší verze?

V lednu jsem odpovědi neznal. Ani v únoru. Až v březnu jsem začal cítit, že bych si za pár měsíců mohl třikrát odpovědět ANO.

Kupodivu nejjednodušší bylo přiblížit se k závodní váze. Nebylo to hned a nebylo to bez úsilí (však letos jsem snědl víc brokolice než za celý předchozí život). Ale už počátkem května jsem si mohl odškrtnout první položku. Minus pětadvacet kilo.

Ani cesta k vyšším objemům nebyla přehnaně složitá. Distance doesn’t kill you. První třicítka dala zabrat, nebudu lhát, ale zdaleka ne tolik jako první pokus běžet jeden kilometr stejně rychle, jak jsem kdysi dokázal běžet celý maraton. 4:20! Vražedné tempo. Po tomhle kiláku jsem se vydýchával jako mílař v cíli Diamantové ligy.

S tím, že rychlost je věc, která mě bude tak zásadně limitovat, jsem se těžko smiřoval. A stále to svým způsobem odmítám vzít na vědomí. Na druhé straně, proč se těmi čísly na stopkách zbytečně trápit. Budou zase lepší. Jenom ne hned letos.

Hlavním cílem bylo udržet tělo zdravé a v provozu. Safety first. Když už jsem ten plamen po dlouhé době rozfoukal, nesměl jsem ho nechat hned zhasnout. Vím, že na trojskokanskou kariéru už to není a že ani na orientační běh bych si se svými achillovkami netroufl, ale být schopen běžet dlouho, plynule a rovně, po zpevněné cestě, to bych snad zvládnout mohl, ne?

Když si přečtete rozhovor s kterýmkoli vrcholovým sportovcem nad třicet let, prozradí vám, že musí trénovat chytřeji než v mládí, protože jinak by už dávno sportovat nemohl. Chytrý trénink je svatým grálem veteránů všeho druhu.

Ale co tenhle termín přesně znamená pro mě?

V první řadě jsem se musel znovu naučit rozumět svému tělu. Jako bych po letech dostal nějaké jiné, bez návodu k použití. Velmi brzy jsem zjistil, že už není schopno patnáct minut po probuzení stát ve dveřích a s maratonkami na nohách. Že po dlouhém běhu neregeneruje tak snadno. Že na dva těžší tréninky po sobě se netváří ani trochu přívětivě. A že blackroll se nutně musí stát nedílnou součástí ranní hygieny.

Kdybych se rozhodl napsat knížku Běhání po čtyřicítce, námětů bych měl víc než dost.

Gentlemanskou dohodu o vzájemné toleranci tělo vypovědělo na počátku srpna. Začalo to nenápadně, vlezlou bolestí úponů kvadricepsu na konci dlouhých běhů. Mávl jsem nad tím rukou. Prostě jsem zatnul zuby a trénink vždycky dokončil. Za pár minut to stejně přešlo.

Až jednou jsem narazil, asi po dvaceti kilometrech. Jako by někdo zmáčkl tlačítko, kterým se kvadriceps na levé noze vyřazuje z provozu. Najednou jsem nebyl schopen zvednout nohu, natož se z ní odrazit. Tahal jsem ji za sebou jako válečný vysloužilec. Problémem byla i chůze do schodů nebo vylézání z vany.

Představa, že bych se za pětašedesát dnů měl postavit na start maratonu, mi připadala jako sci-fi.

Fyzioterapeutce taky.

„To není problém, který se vyřeší za týden. Ani za měsíc,“ vyřkla ortel společně s diagnózou, že kvůli všemožným dysbalancím přetěžuju stehenní sval a pokud příčinu neodstraním, budou se potíže při delší zátěži stále vracet.

Srpen, kdy jsem měl zvládat největší objemy a už si víc hrát s tempem, jsem tedy věnoval protahování, cvičení a posilování. Deset dnů úplný klid od běhání, potom opatrný návrat.

Game is over. Registraci na maraton v Košicích, kam jsem se na jaře přihlásil, jsem převedl na rok 2020, zrušil jsem hotelovou rezervaci a všechny plány i ambice zamkl do šuplíku. Není kam spěchat. Netvrdil jsem, že maraton musím dát už letos.

Ale po třech týdnech jsem se začal cítit líp. Opatrně jsem přidával kilometráž, potom nesměle i tempo – a úpon držel. Že bych si po zbytek roku nemusel hrát na jogína? Rozhodl jsem se, že zkusím pár kratších závodů. Jako malý test.

První dva dopadly dobře. Byl jsem spokojený s výkonem i stavem těla (tím myslím kondici úponu, ne fakt, že se mi v období bez běhání a bez fokusu vrátilo pár kil). Desítka za 41:44, kterou jsem ještě přepálil a připravil se tím o pár desítek vteřin, mě navnadila natolik, že jsem do hry vrátil myšlenky na maraton. Z takového času se dá slušný zaběhnout, aspoň si to pamatuju z minulého života.

Třikrát jsem ten nápad zavrhl a třikrát ho zase oprášil. Až nakonec v kolonce „proti“ nezůstal žádný silný argument.

Jediný termín, který z mnoha důvodů přicházel v úvahu, byl první říjnový víkend. Košice byly out, registrace nešla vrátit zpátky. Podíval jsem se do termínovky a osamocenou variantou, za níž bych nemusel daleko cestovat, byl Hradec Králové. Neznám, ale zkusím. Přihlásil jsem se poslední možný den.

Start maratonu v Hradci Králové. Foto: David Antoš

A teď stojím na Malém náměstí a čekám na startovní výstřel. Jsou nás tady asi dvě stovky. Počasí ideální, aspoň pro mě. Pouze lehký větřík, na teploměru osm stupňů. Tři, dva, jedna…a po osmi letech zase běžím vstříc 42 kilometrům a 195 metrům.

Netuším ani, jak rychle mám vyrazit. Dřív jsem znal mezičasy tříhodinového maratonu nazpaměť, teď jsem lehce mimo. Počkám si na první kilometr a podle něj se zařídím.

4:46.

To jde, ani jsem se nezadýchal. Zkusím to držet, i když je to dost velká troufalost. Sice jsem letos uběhl 2786 kilometrů, ale z nich možná tak padesát bylo tempem rychlejším než 5:00. Aspoň si ověřím, co všechno se dá zvládnout z pouhého tréninku obecné vytrvalosti.

Rychle si propočítávám, že tempo 4:45 odpovídá maratonu za 3:20. To by bylo fajn. I kdybych v druhé půlce trochu zpomalil a pár minut ztratil.

Občas mi nějaký kilák ustřelí k 4:30. Vím, že je to špatně a že za to později zaplatím. Jenže teď mi to je putna. Jsem rád, že jsem tady a že můžu běžet. Před pár týdny, za dveřmi ordinace, by mi to přišlo jako malý zázrak.

Půlmaraton 1:40. To už běžím asi patnáct minut sám a do cíle se to vlastně nezmění. Chvíli se ještě snažím přiblížit rozmazané modré tečce v dáli, ale když mi zmizí z dohledu, rezignuju. Je to jenom na mně.

Baví mě to kilometr od kilometru míň, přiznávám. Motám se sám po asfaltových okruzích v lese kdesi za Hradcem, a když po třicátém kilometru začíná tempo uvadat, neříkám si, jako na předchozích maratonech ve chvílích krize, že je to naposledy, že tohle trýznění opravdu nemám zapotřebí. Ne, dneska si slibuju, že příště raději vyrazím mezi trochu víc lidí.

Na 35. kilometru mi je jasné, že v cíli nebudu ani za 3:25. Kdybych máknul, mohl bych to zvládnout pod 3:30. Na to už mi však trochu chybí síla, trochu motivace a trochu i kilometrovníky. Ty bílé cedule s velkými černými čísly 37, 38, 39, 40, 41, kde každá funguje jako zvonění do posledního kola. Je tady jenom značení pro půlmaratonce a to na mě moc nezabírá.

Poslední desítky metrů jsou do mírného kopečka, potom už čeká cílová brána. Protínám ji v čase 3:32:38. Není to výkon, který bych si nechal pyšně vyrýt na finišerskou medaili. Nejsem z něho nadšený ani zklamaný. Beru ho prostě jako fakt. Pátý nejlepší maraton z mých devíti, hlubší analýzy by byly zbytečné.

Ale uvnitř mám pochopitelně radost. A s každou hodinou po závodě se zvětšuje. Vím, že jsem zpátky. Tam, kde jsem toužil být před rokem, týdnem a dvěma dny, když jsem odcházel z muzea v jednom slavném řeckém městě.

Připadám si jako horolezec, který se dobelhal do základního tábora, zapíchl do země vlajku, postavil stan a rozhlíží se po kopcích nad sebou.

Další vrchol? Ten je přeci jasný. Ještě jeden dobrý maraton.

Jiný cíl už nikdy mít nebudu.

2 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.