Joan Benoitová Samuelsonová: první dáma maratonu

z rubriky Příběhy autor:

Týden co týden můžete na běžeckých závodech obdivovat výkony nestárnoucích veteránů. Na maratonech i kratších distancích. Časy těch nejrychlejších až berou dech a může jim je závidět i spousta běžců a běžkyň mladého i středního věku. Ale jenom málokdy se stane, že onen veterán s vítěznou medailí na krku býval také úspěšným vrcholovým atletem. Velká část z nich po konci kariéry už nechce o systematickém tréninku ani slyšet. Za dlouhé roky si ho užili dost, teď se chtějí věnovat jiným věcem. A kolikrát jim to už nedovolí zdraví. Jsou pomlácení, mají poničené achillovky, kolena, kyčle.

Existují však výjimky. Jednou z nich je americká vytrvalkyně Joan Benoitová Samuelsonová, která v roce 1984 vyhrála olympijské hry v Los Angeles a minulý týden na maratonu v Bostonu zaujala časem 3:04:00. Trochu netaktně, nicméně pro pořádek: v květnu jí bude 62 let.

Když se novináři v 80. a 90. letech kohokoli ze známých ptali na její charakteristiku, odpověď byla většinou jednoznačná. Tough. Tedy tvrdá, sama k sobě. I muži o ní v tomto směru hovořili s maximálním respektem. Někteří přiznávali, co si Joan naloží v tréninku, to by asi oni nezvládli.

Nadšenou sportovkyní byla od dětství. Vyzkoušela skoro všechno, od atletiky přes sjezdové lyžování až po pozemní hokej. A ve všem byla úspěšná. Že se stane vytrvalkyní, se ale rozhodla až na vysoké škole. Zaběhla tehdy půlmaraton za 1:19:24 – sice zvládala 80 kilometrů týdně, ale specializovaným tréninkem se to sotva dalo nazvat. Ze závodu byla tehdy tak utahaná, že v následném zápase v pozemním hokeji zahrála pod psa a trenér ji vyřadil z týmu. Pro dobro světové atletiky, jak se ukázalo.

Vítězka v kšiltovce

Benoitová se začala soustředit pouze na běh. V lednu 1979 vyrazila s kamarádkou na Bermudy, zaběhnout si místní desítku. Vyhrála. Druhý den se konal i maraton, tak se postavila na start, že ho pojme jako regenerační běh. V půlce to zabalí a nechá se sběrným autobusem odvézt do cíle.

Jenže žádné vozidlo nabírající odpadlé závodníky nejelo, proto musela běžet až do cíle. Skončila druhá, v čase 2:50:54 a na trati, která nebyla stavěná na super rychlé výkony.

Mimochodem, další den opět závodila. Už doma v USA, na dráze. Výsledkem byla operace paty.

Sotva se z ní zotavila, hlásila se na start Bostonského maratonu. To už běhávala 160 kilometrů týdně. Mezi běžkyněmi to byla ještě výjimečná věc, přeci jenom na konci 70. let měl ženský maraton blíže k hobby disciplíně než k profesionálnímu sportování.

V Bostonu dvaadvacetiletá vysokoškolačka běžící v baseballové čepici Red Sox všechny překvapila. Vyhrála s lehkostí a časem 2:35:15 vytvořila nový americký rekord. Když se na trati ptala jednoho z maratonců, kdy přijde ten obávaný Heartbreak Hill, odpověděl jí: „Vždyť už ho máme za sebou.“

Najednou se ocitla uprostřed atletického světa. V lednu ji nikdo neznal, o pár měsíců později byla společně s Billem Rodgersem pozvaná na večeři k prezidentu Jimmymu Carterovi.

Stala se i jednou z prvních běžkyň, kterou začala sponzorovat firma Nike. Šéfy zaujala její zarputilost a tvrdohlavost, s jakou se snažila překonávat všechny limity, které před ní sportovní osud postaví. Prala se s opakovanými zraněními, trpěla chudokrevností, závodila se zánětem slepého střeva… I proto později ztratila několik sezon.

Málem i tu nejdůležitější. Když se v roce 1983 stala světovou rekordmankou (Boston za 2:22:43), začala svoji pozornost upírat k následujícím olympijským hrám. Nejen, že se konaly v USA, ale poprvé v historii bylo na nich povoleno startovat maratonkyním – ještě o čtyři roky dříve byl ženským maximem závod na 3000 metrů. Zálusk na medaili si dělaly všechny tehdejší špičkové závodnice: Grete Waitzová, Ingrid Kristiansenová, Rosa Motaová, Lorraine Moellerová.

Benoitová to měla ve srovnání s nimi o to těžší, že musela běžet domácí kvalifikaci. V Americe totiž nestačí splnit limit, je třeba na kvalifikačním závodě skončit mezi prvními třemi. Ve všech disciplínách, před každým mistrovstvím světa a olympijskými hrami. Pokud neuspějete, máte smůlu, i kdybyste byli světový rekordman a šampion všech šampionů.

Boj s kolenem a časem

Národní kvalifikace v maratonu byla naplánovaná na 12. května, ale osm týdnů před ní se Joan zranila. Žádná prkotina, na ty ona ostatně nikdy nebrala zřetel.

Běžela tradiční nedělní trasu dlouhou 32 kilometrů, když v tom ji na 27. kilometru začalo píchat v koleni.Tušila, že je zle. Ještě chvíli zkoušela bolest ignorovat, ale poslední kilometry už musela přejít do chůze. Pár dnů dala kolenu volno, pak zkoušela zase běhat. Výsledek byl vždycky stejný. Nesnesitelná bolest. Po několika týdnech marných pokusů jí nezbývalo než se svěřit do rukou lékařů. Odletěla do Eugene, kde si ji vzal do parády stejný chirurg, který kdysi operoval kotník Franka Shortera.

Desátého dubna 1984 podstoupila artroskopickou operaci, při níž jí vyčistili koleno, a tím začal její souboj s časem. Ne na trati, ale při snaze se vůbec postavit na start.

První týden musela úplně odpočívat. Když konečně znovu obula běžecké boty, zbývalo do závodu pouhých deset dnů. Dřela jako kůň. Denně trénovala patnáct hodin: fyzioterapie, posilovna, bazén, opatrný běh. Na dráze podvědomě ulevovala pravému koleni, a tak si přivodila zranění hamstringu na levé noze. Velkou porci zbývajících dnů proto musela věnovat hojení téhle patálie.

Tři dny před kvalifikací uběhla 25 kilometrů. Věděla, že je schopna postavit se na start, ale nebyla si jistá, jestli doběhne i do cíle.

V den D se na trati nejprve držela opatrně, ale zhruba v polovině závodu šla do vedení a kvalifikaci nakonec vyhrála. S pobolívajícím kolenem a v čase 2:31:04. Dvaatřicet dnů po operaci! „Byl to největší závod mého života,“ přiznala. Experti ho řadí mezi nejúžasnější věci, které kdy američtí vytrvalci předvedli.

Olympijský maraton se běžel 5. srpna 1984. Na regeneraci měla tři měsíce, což proti stresu před kvalifikací byla luxusní porce času. Ale dobře věděla, že jedna věc je porazit Američanky a jiná věc bude postavit se Witzové, Kristiansenové a spol.

Do závodu v Los Angeles šla s tím, že se bude do 30. kilometru držet mezi favoritkami a pak zkusí zaútočit. Vzhledem k teplému počasí pomýšlela na čas okolo 2:27. Výstřel pistole odstartoval historickou chvíli, první olympijský maraton žen, a brzy po tom se Benoitová obsadila do hlavní role. Nasazené tempo se jí zdálo pomalé, proto se už na pátém kilometru odpoutala od ostatních. A tak to zůstalo až do cíle.

Žádná ze soupeřek nebyla schopna na její nástup odpovědět a Benoitová běžela sólo závod. V cíli měla na druhou Waitzovou náskok 1 minutu a 26 vteřin. „Když jsem probíhala tunelem na stadion, proběhlo mi hlavou, že teď se můj život navždycky změní,“ prohlásila později.

Daň za tvrdou přípravu

Stala se slavnou, první olympijskou vítězkou v historii ženského maratonu. Po svatbě se studentskou láskou ji začal svět znát pod jménem Benoitová Samuelsonová. V dalším roce vyhrála maraton v Chicagu, kde znovu porazila Kristiansenovou i Motaovou a navíc zaběhla americký rekord 2:21:21, jenž vydržel dalších osmnáct let. Mezi roky 1982 a 1985 vyhrála všechny maratony, na kterých startovala, a její nejhorší čas byl 2:31. Ano, z oné kvalifikace, kde běžela s bolavým kolenem.

Po roce 1985 přišel pomalý ústup z předních pozic. Bylo jí sice teprve 28 let, nejlepší vytrvalecké sezony měla mít ještě před sebou, ale začaly ji dohánět následky tvrdého tréninku. Zranění střídalo zranění, navíc byla perfekcionistka, která odmítala závodit, pokud se necítila být připravena na sto procent. Její motivace klesla i po narození dcery, najednou běh nebyl to nejdůležitější na světě – a taky na něj neměla tolik času.

V roce 1991 ještě doběhla čtvrtá v Bostonu a šestá v New Yorku, pak zase přišla pauza. V roce 1996 se vrátila, dostala se na olympijskou kvalifikaci a v 39 letech skončila třináctá. Na elitní závodění už to nebylo, běhat však nikdy nepřestala. Občas se objevila na některém z kratších závodů a porážela o dvě dekády mladší soupeřky.

Famózní veteránka

Další pozornost na sebe upoutala v roce 2008. Už jako padesátnice se opět zúčastnila olympijské kvalifikace a všechny šokovala výkonem 2:49:08. „Můj cíl je postavit se na start a dostat se do cíle,“ říkala před závodem. Nakonec doběhla na 90. místě ze 124 adeptek. Běželo se v Bostonu a měla největší ovace ze všech účastnic. „Tohle byla moje poslední olympijská kvalifikace, tím jsem si jistá. A jestli poslední maraton? Nevím. Možná bude chtít běžet někdo z přátel nebo z rodiny, tak jim budu dělat doprovod. Pokud tedy poběžím nějaký maraton, nebude to už na téhle úrovni.“

Nemluvila tak úplně pravdu. Nebo jak se to vezme: její další maraton byl na ještě lepší úrovni. V roce 2010 dokončila Chicago za 2:47:50 a moc nechybělo, aby splnila nominační kritéria pro účast na další olympijskou kvalifikaci… Ještě ten samý měsíc zvládla klasickou trať z Marathonu do Atén za 3:02. V dubnu 2011 – to jí bylo 53 let a 11 měsíců – vyhrála v Bostonu svou věkovou kategorii za 2:51:29. Za další čtyři roky pořád měla v nohách čas pod tři hodiny.

Letos se do Bostonu vrátila, po čtyřiceti letech od prvního vítězství v roce 1979 a tedy i se startovním číslem 1979. „Mým cílem je zhoršit se proti tehdejšímu času maximálně o čtyřicet minut, tedy zaběhnout trať pod 3:15:35,“ nastavila si při rozhovoru s novináři laťku. Ale pohodlně ji překonala. Stopky se při průběhu cílovou čárou zastavili přesně na čase 3:04:00. Pochopitelně byla nejlepší v kategorii nad 60 let a k tomu o víc než osm minut vylepšila podzimní čas z Chicaga. První půlku dokonce dala za 1:29:55. „Vždycky můžete běžet rychleji, ale nestěžuji jsi,“ usmívala se v cíli.

První dáma světového maratonu, která udivovala v době profesionální kariéry a stejný respekt si získává i o desítky let později. I proto, že se vždycky řídila jasným heslem: „Chraňte si své sny a snažte se svůj potenciál naplnit do úplného maxima. Neztrácejte ze zřetele svoje cíle, ať se vám do cesty postaví jakékoli překážky. Nenechte druhé, ať vám říkají, na co máte a na co nemáte. Buďte tvrdí, zarputilí, mějte rádi sami sebe a obklopujte se přáteli, kteří ve vás věří.“

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru