Jesse Owens: Šampion, který měl svůj sen

z rubriky Historie/Příběhy autor:

V únoru měl v Americe premiéru životopisný film Race mapující osudy sprintera Jesseho Owense. Brzy by měl přijít i do Německa, Anglie a dalších evropských zemí. Letos to bude totiž osmdesát let, kdy v Berlíně oslnil sportovní svět a získal čtyři zlaté olympijské medaile.

Byla to jeho chvíle chvil. I když atletičtí znalci by asi namítli, že když 25. května 1935 na mítinku v Ann Arbor s bolavými zády za 45 minut vyrovnal historicky nejlepší čas na 100 yardů a vytvořil nové světové rekordy v dálce, v běhu na 220 yardů a 220 yardů překážek (plus na 200 metrů a 200 metrů překážek), znamenalo to víc. Buď jak buď, jeho pozoruhodná cesta životem patří k největším sportovním příběhům historie.

Owens se narodil v roce 1913 v Alabamě. V časech, které pro afroamerické etnikum nebyly jednoduché. Ještě prarodiče byli otroky a otec patřil k lidem, kteří se neodvážili bílým pohlédnout do očí nebo snad na ně promluvit jako první. Když mu bylo devět let, odstěhovala se rodina na Středozápad. Jako statisíce jiných černochů opustili Jih a zamířili do míst, kde je čekalo vlídnější prostředí a větší šance najít si v průmyslových centrech lépe placenou práci. Owensovi se usadili v Clevelandu ve státě Ohio.

Jesseho osud by se zřejmě příliš nelišil od osudu jiných krajanů podobného původu, kdyby si ho na střední škole nevšiml atletický nadšenec a trenér Charles Riley, jemuž učaroval ladný a rychlý běh černošského mladíka. Byl přesvědčený, že tohle je dokonalé tělo schopné překonávat světové rekordy.

Ještě na střední škole se Owens stal na závodech senzací a bylo jasné, že má šanci získat sportovní stipendium na univerzitě. Když se rozhodoval, kam půjde, poprvé v životě se ocitl uprostřed politického dění, které si nevybral. Černošský tisk vedl kampaň a naléhal, ať si vybere nějakou z progresivních univerzit, kde mají Afroameričané otevřené všechny dveře. Owens se však rozhodl pro Ohio State. Mohl zůstat doma a především tam měli skvělou atletickou tradici, v jeho případě zosobněnou trenérem Larry Snyderem.

Na univerzitních šampionátech sbíral jeden titul za druhým, stal se známým sportovcem, ale ve škole to neměl jednoduché. Nebyl tam „jenom jako“, musel plnit své povinnosti. Když třeba nestihl udělat zkoušky ze všech předmětů, měl zakázáno závodit. Jeho prospěch pak sledovala i média, aby mohla oznámit, že se famózní sprinter zase vrací na dráhu.

Sen o berlínské olympiádě

Jeho velkým snem bylo zúčastnit se olympijských her v Berlíně a tam vyhrát. Ne jenom pro ten pocit být nejlepší na světě. Věděl, že na dráze nově postaveného Olympiastadionu leží jeho budoucnost. Pokud by neuspěl, čeká ho po zbytek života práce někde na benzínové pumpě v Ohiu. Když zvítězí, zajistí sobě i dětem (otcem se stal v devatenácti, jeho přítelkyni Ruth bylo tehdy šestnáct a vzal si ji až o několik let později ) lepší budoucnost.

Tenhle sen mohla – opět – zničit politika. Olympijské hry byly Berlínu přiděleny v roce 1931, tedy dva roky před nástupem nacistů k moci. Když se v Německu radikálně změnila situace, ozývaly se zejména v USA hlasy, že by Hry měly být přesunuty, nebo že by je ostatní země měly bojkotovat.

Proti těmto návrhům se zvedly protesty ze dvou stran, paradoxně dost protichůdných. Bojkot odmítali konzervativní sportovní funkcionáři v čele s Averym Brundagem, pozdějším šéfem MOV, jimž vypjatý německý nacionalismus a antisemitismus spíše konvenovaly, než že by jim vadily. A proti byli i černošští sportovci, včetně Jesseho Owense. Dokonce sepsali otevřený dopis, kde se hlásí ke své touze závodit v Berlíně.

Věděli, že kdyby došlo k bojkotu, jejich sny o lepším životě by se zhroutily. A upřímně řečeno: osud Židů v nacistickém Německu je příliš nedojímal. V Americe byl v téhle souvislosti populární názor, že jejich země na tom není s občanskými svobodami etnických menšin nejlépe, tak proč by měli řešit diskriminaci kdesi v Evropě. I na liberálnějším východním pobřeží stále byly hotely, které nesměly Owense a spol. ubytovat, restaurace, kde je nesměli obsloužit, kluby, kam měli zakázán vstup, jezdily tam autobusy, do kterých museli nastupovat jen zadními dveřmi.

Dnešníma očima vypadá argumentace černošských sportovců a publicistů poněkud naivně, ale v letech 1935-36, kdy se o bojkotu rozhodovalo, málokdo tušil, že za čtyři roky Hitler začne nejkrvavější válku historie a že s ní přijde i peklo holocaustu. Tehdy byl považován za kontroverzního politika, který se asi pokusí při olympijských hrách zviditelnit. A to se dá přežít. Takový byl postoj, který zvítězil.

Podle výsledků berlínské olympiády i již zmíněného mítinku v Ann Arbour se může zdát, že Owens byl neporazitelným fenoménem světového sprintu, něco jako dnes Usain Bolt. Ale není to pravda. Měl velkého soupeře v osobě o rok mladšího krajana Eulace Peacocka. Jejich bilance byla vyrovnaná. V deseti závodech, které oba dokončili, si každý připsal po pěti vítězstvích. Experti věřili spíše Peacockovi, měl lepší start i finiš, a tvrdili, že Owens už se nevrátí do formy z roku 1935, že už má to nejlepší za sebou.

Ke své smůle si ale Peacock zranil hamstring, neuspěl v olympijská kvalifikaci a do Berlína neletěl. Kdo ví, jak by vypadaly historické výsledky…

Owens neodplouval do Evropy s ambicemi hrát na dráze politickou roli a v tretrách vyvracet nacistické teorie o nadřazenosti árijské rasy. Zajímaly ho jenom tři zlaté medaile: na 100 m, 200 m a v dálce. Do štafety se s ním nepočítalo, stejně jako ani se sprinterskou dvojkou Ralphem Metcalfem. Američané měli v atletice takovou převahu, že do krátké a dlouhé štafety nominovali běžce, kteří neuspěli v individuálních soutěžích, aby také měli šanci získat zlaté medaile.

Kromě krátkého zaváhání v kvalifikaci dálky si Owens bez větších problémů doběhl pro tři zlaté individuální medaile. A do v hlavní role se opět dostala politika. Už první den olympijských atletických soutěží totiž Hitler odmítl přijmout černošské medailisty ve skoku do výšky, a tak mu lidé z MOV doporučili, ať buď gratuluje všem medailistům, nebo nikomu. Rozhodl se pro to druhé.

Každý den pak novináři z celého světa sledovali, jestli výkony Owense a jiných černých atletů nacistického diktátora vytočily, nebo ne. Jestli vítězům lehce zamával, nebo jak si jeho gesta vykládat. Owens odmítal záležitosti příliš řešit. Dokonce později pronesl slavný výrok, že ho nepřehlížel Hitler, nýbrž Roosevelt, který mu ani neposlal blahopřejný telegram (ale to možná bylo hlavně proto, že ve volbách v roce 1936 podporoval jeho republikánského protikandidáta). Radost mu neudělala ani konzervativní část amerického tisku, která – podobně jako nacistický Der Angriff – stále psala, že USA chybějí bílí olympijští šampioni a že musejí spoléhat na černochy, jinak by na tom byli hůř než Haiti.

Neplánované čtvrté zlato

Po zisku třetí zlaté medaile změnil Owens názor a začal na americké funkcionáře naléhat, ať ho nominují i do štafety. Měl by tak možnost vybojovat čtyři zlaté medaile a vyrovnat bilanci Alvina Kraenzleina z OH 1900 (tehdy vyhrál 60 m, překážky na 110 a 200 m a dálku). Zkoušel to i prostředním novinářů. A překvapivě uspěl.

Na poslední chvíli hlavní kouč nominoval jeho i Metcalfa. Sportovní historici se dodnes přou, proč se stak stalo. Jestli Američané začali mít obavy z německé a nizozemské štafety, nebo jestli na Brundageho naléhání vyšli vstříc přání domácích pořadatelů, protože odstavenými závodníky byli židovští sprinteři Marty Glickman a Sam Stoller.

Americká štafeta nakonec nakonec vyhrála s výrazným náskokem 1,3 sekundy. Owens získal čtvrtou zlatou medaili a stal se největším hrdinou Her.

Ještě než skončily, musel odjet na turné po Evropě. Nařídil mu to AAU, tedy atletický svaz. Mocná organizace, která až do konce 70. let ovládala osudy amerických atletů. Mohla jim přikázat, na který závod mají jet, a naopak jim mohla zakázat starty v zahraničí. Atleti byli jejím majetkem a za své výkony neměli nárok na finanční odměnu, všechno šlo do poklady AAU.

Byl to i případ turné v roce 1936. Owens a spol. nejprve zamířili do Kolína nad Rýnem, pak sedli do letadla a letěli do Prahy. Unavení, bez jídla (neměli čs. koruny, tak byli odkázáni na to, až jim někdo v letadle koupí aspoň sendvič a sklenici mléka). Po závode už byli zase na cestě do Bochumi, pak je čekal Londýn. Tam si Owens po závodě řekl, že toho má dost a na další štaci do Stockholmu už nepoletí. Sedl na Queen Mary a odplul do Ameriky. AAU ho za to vyloučila z reprezentace, jenom pár dnů po olympijském triumfu.

Owens byl přijat v Americe s velkolepými ovacemi. Oznámil, že končí s dráhou amatéra, odešel z univerzity a stal se profesionálním atletem. Konečně si mohl sportem vydělávat peníze. Brzy však zjistil, stejně jako jiní úspěšní amatéři, že nový život nebude až tak snadný. Lidé, kteří mu do Berlína posílali telegramy a slibovali pracovní příležitosti za desetitisíce dolarů, se najednou odmlčeli. Pochopil, že se na něm snažili pouze z viditelnit.

A tak Owens občas za honorář 2000 dolarů za večer (tehdy suma, na kterou za rok nedosáhlo 80 procent Američanů) závodil s koňmi, pak zase dal dohromady černošský basketbalový tým, se kterým cestoval po Americe. Doma si otevřel síť čistíren oblečení, ale zkrachoval. Potom s kamarádem založil PR agenturu, ani v tomhle oboru se mu dvakrát nevedlo. Tak se stal motivačním řečníkem a jezdil po schůzích velkých podniků, kde vyprávěl svůj příběh. Pracoval i ve státních službách. Pomáhal s programy pro neprivilegované děti nebo jako goodwill ambassador ve službách prezidenta Eisenhowera jezdil po jižní Asii a ukazoval, že moderní Amerika je zemí, která dává příležitost každému.

Strýček Tom

Možná to úplně nebyl život, o jakém snil ve 30. letech. Ale jak sám tvrdil, byl spokojený, protože měl dům, auto a věděl, že i druhý den bude mít rodina co jíst. Pyšnil se, že se z nuzných poměrů vyšvihl ke slušnému životnímu standardu. I proto ho v 60. letech nemělo příliš v oblibě radikální křídlo afroamerického emancipačního hnutí. Jesse Owens byl republikán a byl mu bližší cesta Martina Luthera Kinga než Malcolm X nebo Muhammad Ali. Mladí černoši mu posměšně říkali strýček Tom, podle literární postavy zobrazující černocha podlézajícího bělochům.

Jesse Owens se ve druhé polovině života stal náruživým kuřákem a v roce 1980, ve věku 66 let, zemřel na rakovinu plic. Krátce před smrtí byl znovu vystaven tlaku, aby se silou své osobnosti vyslovil proti olympijskému bojkotu: tentokrát proti snaze prezidenta Cartera nevyslat sportovce do Moskvy. Nakonec tak krátce před smrtí učinil, ale ani jeho slovo na osudu americké výpravy nic nezměnilo.

Čtyři roky po jeho smrti napodobil Owensův berlínský výkon Carl Lewis, který v Los Angeles získal čtyři zlaté medaile ze stejných disciplín. Byla už jiná doba a (nejen) tento výkon Lewise zajistil pořádným bohatstvím.

Otázkou zůstává, jak by se v současné éře – tedy s nejlepším vybavením, na tartanové dráze, kde se startuje z bloků, ne z jamky vyhloubené ve škváře, a při moderně řízeném tréninku – prosadil Owens. Asi velmi výrazně. Vždyť jeho osobní rekord v dálce (813 cm) by na poslední olympiádě v Londýně stačil na bronzovou medaili.

Foto: film Race

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru