Jan Pernica: Vaška Neužila jsem připravoval podobně jako vrcholové běžce

1 332 přečtení
26 minut čtení
Trenér Jan Pernica při natáčení filmu o Zátopkovi s představitelem hlavní role Václavem Neužilem. Foto: archiv Jana Pernici

Film o Emilu Zátopkovi od režiséra Davida Ondříčka by se mohl stát událostí příštího roku, mezi běžci rozhodně. Trenér Jan Pernica (mj. vede běžeckou skupinu Perňa Systém a tréninky v adidas Runners) si v něm střihl epizodní roli švédského maratonce Gustafa Janssona, ale především měl za úkol po sportovní stránce připravit herce Václava Neužila a dát dohromady kompars pro běžecké scény. O zákulisí natáčení filmu i Zátopkově odkazu jsme si povídali v první části rozsáhlého rozhovoru.

Jak ses vlastně k práci na filmu o Zátopkovi dostal?
„Někdy před pěti roky mi zavolal David Ondříček, že na mě dostal kontakt od Tomáše Dvořáka. Dneska z legrace říkám, že Tomáš mu tip na mě dal hlavně proto, že mu David zavolal zrovna ve chvíli, kdy byl v kanceláři na Strahově a já trénoval pod jeho okny. A podstatným faktorem určitě bylo, že stejně jako David jsem slávista. (úsměv) Sešli jsme se a velmi rychle se dohodli.“

Tvým hlavním úkolem bylo z Václava Neužila, který hraje hlavní roli, udělat běžce. Kdy jste s přípravou začali?
„Na podzim 2015. Měl jsem zadání, že v květnu následujícího roku chtějí začít s natáčením. Vašek předtím sice nárazově sportoval, občas hrál squash, jak mi říkal, ale neudělal pořádně běžecký krok. Makali jsme na tom do května, ale film nedostal přidělený grant, tak se natáčení zastavilo. To byla paradoxně naše záchrana, protože jsme Vaška přivedli do stavu, že ho všechno bolelo, hlavně kyčel. Myslím, že z toho důvodu by byl velký problém, kdyby se mělo točit už v roce 2016.“

Přípravy filmu byly tehdy zastaveny. Platilo to i pro tvoji práci s Václavem Neužilem, nebo jste naopak pauzu využili k dalšímu tréninku?
„My jsme především museli vyřešit jeho bolavou nohu. Nejdřív jsme to zkoušeli klidem, ale to se moc neosvědčilo. Podle prvního předpokladu se mělo točit za další rok, i to se ovšem posunulo. Vašek si pak šel občas zaklusat a hlásil mi, že kyčel ještě úplně v pohodě není. A já ho zase sem tam chodil zkontrolovat do divadla. Měl tam scény, kde byl do půli těla, tak jsem si říkal: Jo, Vašíku, to je pořád dobrý, na tom by se dalo pracovat. (úsměv) Byli jsme tedy pořád v kontaktu, ale věděli jsme, že zatím se točit nebude a že tedy nemusíme spěchat.“

Kdy bylo definitivně jasné, že film neskončí jenom u plánů?
„Před rokem mi znovu David volal a nadšeně mi oznámil, že peníze dostali. To bylo docela vtipné. Bylo září nebo říjen a podle jeho pokynů měl být Vašek na konci dubna v takové kondici, aby se mohly začít natáčet běžecké scény. Je trochu obtloustlej, tak se do toho pusťte, řekl mi. Odpověděl jsem mu, že určitě, zajdu s Vaškem na pivo, domluvíme si plán a začneme. David mi na to řekl, že to ale bude jeho poslední pivo, protože od listopadu trénujeme. Tak jsem zavolal Vaškovi, že konečně jdeme na věc, on mi to odkýval, jasně, jasně, akorát teď mám nějaké natáčení, takže na to vlítneme od ledna. (úsměv) Nakonec jsme opravdu začali až po Novém roce. Jak jsem poznal, Vašek má skutečně hodně práce, divadlo, do toho natáčí filmy, často cestuje po republice, kolikrát toho moc nenaspí… A kombinovat to s běžeckým tréninkem není jednoduché. Uznávám totiž teorii stresu. Je jenom jeden, a když je moc velký, tak je jedno, odkud přichází, ale tělo dříve či později vypoví službu. Proto naše trénování bylo takové umírněnější.“

Čím se lišilo od klasické přípravy vrcholových sportovců? Přeci jenom dostat na určitou úroveň člověka bez atletické minulosti, a ještě tak, aby po pár měsících vypadal jako elitní běžec, není pro trenéra úplně standardní úkol.
„Lišilo se jenom v četnosti tréninků a intenzitě, kterou jsme do toho mohli vložit, protože Vaškovo tělo, jak jsme zjistili, má někde svůj limit a my ho nechtěli znovu překročit. S vrcholovými sportovci často jdeme až na hranu a někdy to bohužel vlítne i za ni. U Vaška jsem věděl, že tohle si nemůžeme dovolit. Raději skončíme trochu pod limitem, aby tam byla rezerva, určitá nárazníková zóna. Je lepší, aby toho bylo méně než více. Jinak byl přístup úplně stejný jako u vrcholových sportovců. Stejné zázemí, regenerace, fyzioterapie, výživa, tréninková metodika. Byl to vrcholový trénink ve třech jednotkách týdně.“

Víš, na jakou úroveň jsi ho v tréninku dostal? Za kolik by řekněme uběhl desítku?
„Na to se lidi často ptají, ale tam je problém, že my jsme nikdy ten výkonnostní limit nehledali, protože Vašek ani takovou motivaci nemá. On není vrcholový sportovec, netouží znát svoje limity, běžet až na dřeň. Chybí mu základní motivace to zjistit a ani já tuhle tendenci neměl. Ale myslím, že desítku by zvládl pod čtyřicet, možná by se dostal až k osmatřiceti minutám. Jednou si zkusil pětku v Riegrových sadech a měl ji za dvacet minut, i když to běžel v jedné z vnějších drah, takže trať byla určitě delší. Ovšem na maximální výkon na desítce bychom museli trénovat trochu jinak, protože my jsme dělali něco, čemu já říkám čtvrtkařský trénink pro vytrvalce. Tedy opakované množství úseků, relativně rychle, protože on má ve filmu často scény s finišem, kdy musí všechny kluky předběhnout na poslední stopadesátce nebo dvoustovce. Jakmile jsem věděl, že ty úseky zvládá ve správném tempu, neměl jsem důvod trápit ho tím, že bych mu dal desítku na čas. Na druhé straně jsme netrénovali jenom rychlost. Důležité bylo nabrat i všeobecnou kondici – hlavně proto, aby vydržel běhat celý den, protože natáčení na dráze někdy trvalo od sedmi do rána do sedmi do večera.“

Režisér David Ondříček (uprostřed) si diriguje jednu z běžeckých scén, Václav Neužil je po jeho levici. Foto: Pavel Mazáč (Sport)

Zátopek byl známý svým nezvyklým běžeckým stylem. Jak bylo těžké tohle Václava Neužila naučit?
„Zase tak moc ne, aspoň pro mě ne, protože Vašek už přišel s přesnou představou. Předvedl mi ji a viděl jsem, že je to vlastně v pohodě. Spíš jsme řešili, jak moc úsilí do toho vkládat a kdy, aby to nevyznělo přehnaně. Emil taky pořád neběhal tím svým usilovným stylem. Jenom když běžel do finiše, začal přidávat a přestával techniku kontrolovat. Když se podíváš na záznam maratonu z olympiády v Helsinkách, tak dlouho běží normálně, lehce a uvolněně, a teprve před cílem, kdy už to bolí, začne naklánět hlavu. Občas jsme Davidovi poslali video z tréninku a on si pak k tomu řekl svoje. Do definitivní podoby to vykrystalizovalo při natáčení, kde je to samozřejmě těžší než na tréninku, protože před kamerou Vašek musí makat naplno, všechny předběhnout a ještě u toho hrát, což je přidaná hodnota k samotnému výkonu. Za to má můj obdiv.“

U sportovních filmů bývá problém, že ne vždy jsou předváděné výkony realistické. Sledoval jsi některé běžecké snímky a snažil ses z nich poučit?
„Vyrůstal jsem na seriálu Dlouhá míle, ale že bych teď kvůli natáčení nějak speciálně studoval jiné filmy, to ne. S Davidem jsme se ovšem hned na začátku shodli, že tam musejí hrát skuteční běžci a že se musí natáčet v reálných tempech, v jakých běhal Emil, nebo aspoň ve velmi přibližných. Tohle se třeba ve filmu Fair play (režisérky Andrey Sedláčkové) moc nepovedlo. Tam má hlavní hrdinka běžet dvoustovku pod 22 sekund, ale úplně bije do očí, že to tempo není ani přibližné. Běžecký trenér to pozná na první dobrou a bohužel to vidí i laik. Už od začátku jsem Vaška učil, jak vypadá jaké tempo, a říkal jsem mu třeba, že dneska běžíme Emilovo tempo na patnáctku, akorát tedy on to měl ve dvoustovce. Naučil se to rozlišovat a potom při natáčení scén z maratonu mi sám řekl, že to půjdeme dvacet vteřin na sto metrů. Ne vždycky to uměl trefit, ale naštěstí měl okolo sebe spoustu dobrých kluků, kterým se řeklo, že tohle kolo poběží za 68, a oni to dali na vteřinu přesně. To je věc, co nejde jenom tak naučit. To se někdo nenaučí za pět let. Věřím, že jsme se do všech temp trefili, že každý závod má nějaký svůj průběh a vývoj. Ale pozná se to až v samotném filmu. Kamera totiž dost zkresluje. Třeba ve scénách, kde kolem jsou diváci a kamera je přitažená hodně zblízka, vypadají běžci strašně rychlí, i když reálné tempo takové není. Naopak scény z dálky s odtaženou kamerou vypadají pomalé, i když se běží hodně rychle.“

Bylo při natáčení něco, co tě jako člověka, který není z branže, překvapilo?
„Ani ne, protože už jsem s Davidem točil reklamu pro olympijský výbor, a měl jsem představu, co nás čeká. To kluci z komparsu asi občas překvapení byli. Třeba když se start závodu točil půl dne, protože se různě měnily pozice kamer. Podobně to bylo s doběhem, kdy proběhnou cílem a vydýchávají se – zdánlivá maličkost, ale taky se točí dlouho.“

V jakých jste běhali botách?
„Pár historických modelů našla produkce někde v archivu a zbytek vyrobil speciálně švec, aby vypadaly jako tehdejší tretry. Pak se běhalo ještě v obyčejných plátěnkách bez značky, které působily jednoduchým dojmem. Spousta kluků z nich měla odřeniny a oděrky, ale nebyl to zase tak velký problém, že by někdo brečel, že má puchýře. Přelepilo se to a jelo se dál. To spíš herci mimo Vaška, kteří dostali tretry a nebyli na ně zvyklí, po šesti hodinách natáčení trpěli, že nemůžou pořádně chodit.“

Jak jste si v letošním létě poradili s pětkou z olympiády v Londýně, kde celou dobu lilo?
„Ta se natáčela zrovna v den, kdy svítilo sluníčko a přes poledne bylo snad pětatřicet stupňů. Tak přijely hasičské cisterny a pokropily běžce i škvárovou dráhu. Kluci si to užili, sprcha přišla ve vedru vhod. Hůř na tom byli diváci na ochozech. Byli navlečení v baloňácích, ale technici je ani nemohli zkropit, protože by jim nedržely účesy. Pro mě tohle byla jedna z nejhezčích scén. I proto, že konkrétně tady se sešla skvělá parta běžců, měl jsem tam hodně kamarádů, mezi nimi i tři kluky, co dřív byli v naší tréninkové skupině. Moc fajn zážitek.“

Závod na 5000 metrů na olympijských hrách v Londýně v roce 1948

Zátopek byl na vrcholu asi v roce 1954, kdy zaběhl desítku za 28:54,2. Dneska, po 65 letech, je tenhle výkon pro současnou generaci nedostižný, navzdory kvalitnějším drahám, lepším tretrám, sporttesterům, iontovým nápojům, kvalitnější regeneraci i metodickým znalostem. Jak bys tohle jako trenér vysvětlil laikům?
„První věc je, že Emil musel mít ten dar, nadání. Ale talent není, jak si hodně lidí myslí, že někdo přijde na stadion a desítku na poprvé uběhne za 32 minut. K talentu patří i to, že vám vydrží zdraví. Což zrovna u Emila platilo, když si vezmeme, v čem běhal nebo jakou měl stravu. Troufám si říct, že v takových podmínkách by dneska nevydržel trénovat skoro nikdo. Za druhé musel mít neskutečně nastavené vnitřní prostředí, když tohle všechno zvládl. Měl určitě ohromnou mentalitu. Šel si za svým cílem…nechci říct, že egoisticky, ale určitým způsobem to pro něj byl smysl života. Dneska klukům něco z toho schází. Nevidí v běhání smysl života, pozornost dělí mezi víc věcí. A je to logické. Když vezmu třeba Kubu Zemaníka, našeho nejlepšího na desítce (29:10,43), tak on určitě atletice dává strašně moc, ale myslím, že není středobodem jeho světa. Kdyby chtěl běhat na Zátopkově úrovni, jistě by tomu dokázal obětovat ještě víc, ale dneska to u Evropanů nedává takový smysl. Vydat se touhle cestou by mohla být v kontextu dnešní doby sociální nebo ekonomická sebevražda.“

Teď asi kdekdo dá v určité fázi raději přednost studiu nebo práci před běžeckou kariérou.
„Ano, musíte myslet i na budoucnost, protože není jistota, že půjdete do armády, dostanete byt a stát se o vás postará. I co se týče výkonů je jiná doba. Emil věděl, že když zaběhne desítku pod 29 minut, bude světový rekordman, režim to ocení a on si bude moci dělat svůj milovaný sport i nadále. Když Kuba poběží 28:30, tak nechci říct, že si toho nikdo nevšimne, ale na úrovni reprezentace a podmínek k tréninku se toho pro něj asi moc nezmění. Kdyby Kuba tuhle motivaci měl, věřím, že by pak dokázal všechno položit na stranu běhání a nemusel by dělat školu. Ale je to jen jeden z mnoha příkladů, nechci mluvit za Kubu. Motivaci chtít ten výkon a obětovat mu všechno považuju za nejsilnější. Ale v tomhle se nikdy nemůžeme rovnat Afričanům, tam jde o naprosto zásadní věc. Řešíme to i s Víťou Pavlištou, kterého od loňska trénuju. On má rodinu, práci a teprve pak běhání. Emil rodinu moc neřešil, jel si čistě na sebe, a o práci se taky starat nemusel, protože byl armádní sportovec se všemi sociálními jistotami.“

Když o Zátopkovi čtu v zahraničních publikacích, překvapuje mě, že všichni velmi uznávají jeho výsledky a výkony, ale zároveň dodávají, že trénink založený na intervalech byl slepou uličkou. Po něm to úspěšně zkoušel Vladimir Kuc, pak už nikdo. Kdyby prý znal třeba jenom metodiku 60. let a trénoval jinak, mohl ve své době být ještě lepší. Co si o tom myslíš ty?
„Obecně se opravdu může zdát, že intervalový trénink, jak ho praktikoval, je naprostá blbost. Před jedním světovým rekordem měl desetidenní cyklus, kdy trénink začínal pěti dvoustovkami, pak běhal čtyřstovky, jejichž počet se od čtyřiceti zvyšoval až na sedmdesát, a na závěr si dal znovu pět dvoustovek. Potom počet čtyřstovek sice snižoval, ale čtyři dny před závodem jich pořád bylo ještě padesát. Ale zásadní otázka je, v jakých časech ty úseky dával. To bohužel nevíme. On to v podstatě mohl běhat jenom jako takový fartlek. Nemusely to být čtyřstovky, jak si je představujeme dneska, tedy na krev. Říkal, že jednu běžel rychle a jednu volně, ale nevíme, co to přesně znamená. Takhle napsaný trénink vypadá jako velký nesmysl, ale kdybychom znali srdeční frekvenci a laktát, abychom věděli to B, tu odezvu těla, třeba bychom zjistili, že to pokaždé neběžel úplně stejně, že tam byly nějaké nuance. Intuitivně běhal určitě správně. Je možné, že by se posunul dál, kdyby nasadil jiný typ přípravy, ostatně jeho rekordy byly brzy překonané. Ale on byl průkopníkem určitého tréninku, který mu vyhovoval a s nímž ve své době byl mimořádně úspěšný.“

Druhou část rozhovoru, o trénování a budoucnosti atletiky, si můžete přečíst ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.